Tři eura za pivo v hospodě, nebo spíš polorozpadlé boudě stlouklé z několika prken na kraji vesnice Valbonë uprostřed opuštěných „Albánských Alp“, se zdá jako nesmyslně vysoká cena. Z dvacetičlenné skupiny však neváhá nikdo a přemrštěnou cenu za vychlazený mok platí všichni ochotně.
Po šestidenním přechodu liduprázdných hor v úporném vedru s mnohakilovým batohem na zádech se stovka za první pivo po návratu do civilizace zdá být směšná cena.
Valbonë leží jen pár kilometrů od národního parku Thethi, kde albánská policie našla dva zavražděné Čechy (více čtěte zde). Celou okolní oblast lze bez nadsázky nazvat za oblíbenou destinaci Čechů stejně jako chorvatské nebo tuniské pobřeží. Během šesti dní v opuštěných velehorách jsme narazili jen na pár místních pastevců, jeden rumunský a jeden německý pár a desítky milovníků vysokohorské turistiky z Česka.
Vedle Čechů lze však ve zdánlivě neobydlených albánských horách bez problémů najít i prázdné patrony. Stačí se chvíli dívat pod nohy a zbytky po střelách se stávají pro celou skupinu oblíbeným suvenýrem. Podobně jako v sousedním Kosovu je občas střelbu v horách slyšet. Signál pro mobilní telefony příliš nefunguje a pastevci mezi sebou z kopce na kopec raději komunikují pálením do vzduchu.
Nebezpečí si turisté nepřipouštějí
Prostředků k tomu mají dost. Při masových protestech v roce 1997 vyrabovali Albánci zbrojní sklady. Odhaduje se, že do oběhu se tehdy dostalo kolem 650 tisíc střelných zbraní i s municí, z nichž většinu schovávají Albánci stále v domácnostech.
I proto se v naší skupině občas objeví myšlenky na osud tří českých studentů, kteří v oblasti beze stopy zmizeli v roce 2001. To je však spíše ojedinělé a že by hrozilo nějaké nebezpečí, si nikdo z nás ani zmíněný německý pár, který přicestoval i se sedmiletou dcerou, nepřipouští.
Albánci si pomalu uvědomují jaký potenciál jejich hory skrývají a učí se to využívat. Ukázkou není jen pivo za tři eura na strategickém místě, ale i moderní horské hotely a restaurace v alpském stylu, které ve Valbonë pomalu vyrůstají.
Parkující mercedesy místních, kteří své hory také pomalu objevují a v modernizujících se letoviscích rádi tráví s rodinou víkendy při obědech s mnoha chody, kontrastují s opuštěnými starodávnými zemědělskými usedlostmi, novějšími budovami, na jejichž fasádách jsou ještě viditelné díry po kulkách z nepokojů koncem devadesátých let, i vojenskými bunkry z času diktátora Envera Hodži.
