K Baltskému moři čeští turisté jezdívali hlavně za minulého režimu. I tehdy to ale byla ve srovnání s těmi, kteří dali přednost někdejší NDR, jen menšina. A dnes?
„Proč proboha jedete zrovna do Polska? Nic moc tam není, akorát studená voda a vítr,“ reagoval loni otec kamarádky před první cestou k Baltu. Nenechali jsme si to rozmluvit a udělali jsme správně. Za jeden jediný den jízdy autem se totiž suchozemec ze střední Evropy rázem ocitne v docela jiném, a pořád ještě romantickém světě. Místy vonícím ryzí exotikou.
Cesta k pobřeží
DopravaDálnic (značených písmenem A) je tu jen pár, ovšem rychlostní silnice, za něž se na rozdíl od Česka neplatí, jsou kvalitní a svými parametry nijak nezaostávají za klasickou dálnicí. Pozor na značení – na rozdíl od Česka jsou zde ukazatele na běžné silnice vyvedené v zelené barvě, zatímco dálnice a rychlostní komunikace je v barvě modré. V Polsku chybí obchvaty velkých měst. Než projíždět hodinu ucpanými ulicemi Vratislavi nebo Poznaně, je lepší tato velkoměsta objet po okresních silničkách. K tomu je ale nutný dobrý autoatlas. |
Povídačky o tom, jak mají v Polsku mizerné silnice, si zřejmě vymyslel někdo, kdo jel po starých okreskách někam kousek od Těšína. Silnice jsou pohodlné, za ty rychlostní se dokonce ani neplatí.
Jediné, co během jízdy může poněkud otravovat, je nudná krajina ve vnitrozemí. Chybí jakékoliv kopečky, na něž jsme od nás zvyklí, velkopolská nížina je prostě takovou malou ochutnávkou toho, co to znamená, když se řekne nekonečné roviny východní Evropy. Překvapením v silně katolickém Polsku jsou i zdejší zmalované dámičky, postávající u každé druhé lesní cesty. Jen v neděli je jich výrazně méně, neděle je holt svátek.
Mnohonásobně příjemnější součástí dálkových tras jsou vytrvalí prodejci ovoce a zeleniny se svými pidistánky, i docela hustá síť motorestů, zde označovaných slovíčkem Zajazd.
Horší to je s polskými řidiči. Jezdí, slušně řečeno, divoce. Ne všichni, ale poté, co vás během pár desítek kilometrů předjede nevídaným způsobem ve zcela nepřehledné zatáčce takových deset patnáct aut, vůbec se nedivíte, že jsou na tolika místech podél silnic křížky. Ostatně, velké oranžové tabule s nápisy Czarny punkt a údajem o tom, kolik v dané zatáčce už zemřelo a kolik se zranilo lidí, mluví za vše.
Když se cestou vyhneme velkoměstům, kterým obvykle chybí obchvaty, takže jejich průjezd zabere klidně i víc než hodinu, dostaneme se pozdě odpoledne na dohled moře. S ubytováním problém není, o čemž svědčí desítky cedulí s nápisy Wolne pokoje. My ale chceme stanovat, takže hledáme nápis Pole namiotowe, tedy kemp pro stany.
U moře s Ronjou a Pipi Dlouhou Punčochou
MořeBaltské moře opravdu není tak teplé jako rybník na českém venkově nebo Jadran. Voda mívá v sezoně kolem dvaceti stupňů Celsia, teplota vzduchu bývá obvykle kolem pětadvaceti stupňů. Tropická vedra zde nejsou častá. Počítat se musí s častým větrem, vanoucím skoro vždy od západu. Podnebí je trochu zrádné v tom smyslu, že při neustálém slabším či silnějším větru tolik nevnímáme slunce, které přitom opaluje přinejmenším stejně intenzivně jako u našich rybníků. |
Postavíme stan, rychle míjíme krámky s exotickým občerstvením z ryb a dalšími atrakcemi, a hurá na pláž.
Je-li vedro, pak u vstupu na pláž a v okruhu zhruba dvou stovek metrů leží opalující se lidé skoro v takové hustotě jako u nás na koupalištích. Stačí ale ujít oněch sto až dvě stě metrů a máme pláž sami pro sebe. Nic takového jako soukromé úseky pobřeží, vyhrazené třeba jen jednomu hotelu, tady neexistuje.
Za hezkého počasí je na pobřeží hodně živo. Lidé se tu procházejí, projíždějí na kolech, pouštějí draky, (skoro pořád tu pofukuje nebo i pořádně fouká) nebo jezdí na surfech. Už při první návštěvě Polska jsme si ověřili, že se tady budeme setkávat v drtivé většině skutečně jen s Poláky. Cizinců tu moc není, a pokud na ně narazíte, jsou to obvykle Švédi, Finové či jiní Skandinávci, pro něž je vzhledem k o trochu vyšším teplotám jih Baltu vlastně už málem tropickou destinací.
Druhý den se vydáváme na několikakilometrovou vycházku podél moře. Míjíme vyhřáté laguny, několik starých zděných majáků a novějších vojenských věží s radary, a také cyklisty, kteří se spacákem na zádech projíždějí celé baltské pobřeží. „No aspoň to chci zkusit, objet pobřeží, kam až to půjde,“ pravila odvážná osamělá, asi dvacetiletá dívka, která odpočívala vedle svého kola na pláži u vesnice Czolpino. Kdyby jí to nevyšlo, po pár kilometrech vždy narazí na východ od pobřeží, který ji dovede do vesnice nebo městečka, kde se už dá pohodlně přenocovat.
Přenocování přímo na písku kousek od mořské hladiny je ale rozhodně romantičtější. Skvělé je, že nenarazíte na žádnou „pobřežní hlídku“, která vás přijde šikanovat, abyste si sbalili svých pět švestek a zmizeli pryč.
Zpět do kempu se pak výletník může vracet přes přilehlé borové lesy, skrz něž vede množství značených cyklostezek. Lesy jsou tady opravdu nádherné, většinou jsou to přírodní rezervace s neopakovatelnou atmosférou a půvabem, jakoby střižené ze severských pohádek. „Já pořád čekám, že se někde z toho kapradí nebo borůvčí vyloupne hlava skřítka, který se v jednom filmu udiveně vyptával loupežníkovy dcery Ronji, pročpak to děláš, potvůrko podivná,“ svěřila se kamarádka.
Jaroslawiec - hrázděný domek
Karwia - borovicový les
Písečné duny jako na Sahaře
Díky tisíciletému působení moře a větru lemuje pobřeží další zdejší specialita - písečné duny. Na dunách u vesnice Czolpino nebo u městečka Leba jsme si skutečně připadali jako na Sahaře. Ohromné písečné kopce střídají písečná údolí. Písek, písek a zase písek, navíc tak jemný, že se skoro bojíme vytáhnout foťák nebo cokoliv dalšího z batohu, protože těch drobounkých zrnek se pak dost těžko zbavujeme.
Z pocitu, že jsme kdesi v Africe, nás vyvedl jen pohled z vyvýšeného bodu. Tam si člověk ověří, že ho ze tří stran obklopují rozlehlé borové lesy, na té čtvrté se pak vzdouvá moře.
Pomořansko a Řád německých rytířů
Cihlové stavby kostelíků či všudypřítomné hrázděné chalupy rybářů nám zase připomínají, že nejsme ani v nám blízkém Slezsku, ani ve Velkopolsku, ale v Pomořansku, jehož dějiny jsou mnohem více spjaty se severskými městy, s Řádem německých rytířů a se středověkým obchodně-politickým spolkem Hanza.
Koho historie regionu zaujme více, může se vydat do některého z řady skanzenů, třeba ve vesnici Kluki. Tam se dozví leccos o nám neznámých národech Kašubů, Prusů či pomořanských Slovinců. Zatímco první z těchto tří jmenovaných etnik prožívá dnes určitou renesanci a obrození, na dávné baltské Prusy už existuje jen vzpomínka v přeneseném označení obyvatel německého Pruska, a zdejší Slovince připomíná název jednoho ze zdejších národních parků. A pak samozřejmě i zvláštní, ani zcela polská, ani čistě německá jména na starých náhrobcích místních hřbitůvků.
Pláž u městečka Rowy
Katedrála v Hel
Pár kroků od Ruska mezi divočáky
Jelikož jsme si návštěvou městečka Jastrzebia Góra odškrtli ve svém pomyslném itineráři položku „nejsevernější bod Polska“, napadlo nás zkusit ještě jedno nej. Obec Piaski je pro změnu nejvýchodněji položeným přímořským letoviskem Polska. Za ním končí silnice a začíná ruské území, zvláštní strategická výspa kolem města Kaliningrad.
Duch východu nás ovanul už na parkovišti. Jen co jsme zastavili, v křoví se cosi pohnulo. „Divočák,“ vykřikla kamarádka. Skutečně, kousíček za parkovištěm se proháněla bachyně a za ní skupinka pruhovaných selat. Počáteční strach se rozplynul, když se ukázalo, že místní z toho mají legraci, protože rodinka divočáků už dávno patří ke zdejším atrakcím a je tak dotěrná, že jí nakonec každý z turistů na parkovišti raději přenechá kus své svačiny.
Nejvýchodnější bod polské části Baltu se pak prezentoval ještě gazíky, tedy starými ruskými terénními vozy, v nichž se po pláži proháněli rybáři, a hejny havranů, kteří zde nahrazovali jinak všudypřítomné bělostné racky.
Turisté a cestovní ruch
Kuchyně a pivoNa rozdíl od francouzské či italské kuchyně nemá u nás polská gastronomie bůhvíjaký zvuk. Přitom jde spíš o neznalost. V Polsku například dostanete nepočítaně druhů jídel z ryb, a většinou výborných. Kolik jen variací je možné vytvořit z lososů… V každém letovisku i vesnici jsou rybí restaurace. Vybírat můžete pstruha, úhoře, lososa, tresku, platýze... Kromě toho patří ke specialitám chutné pirohy, poněkud odlišné od ruských. Češi rovněž ohrnují nos nad polským pivem. Není stejné jako české, je jemnější a obvykle má větší obsah alkoholu. Rozhodně ale není špatné. Jinou věcí ovšem je pohled na domorodce, kteří si občas do piva nechají přidat sirup… |
O Čechy na polském pobřeží nezavadíte, a dost možná i proto obvykle mívají zdejší podnikatelé z návštěvy Čecha nefalšovanou radost. Člověk si pak v praxi vyzkouší, že domluvit se s našimi severními sousedy opravdu není nijak těžké, a po pár dnech pobytu navíc snadno pochytíte základní slovíčka a obraty potřebné v restauraci, v kempu nebo třeba u benzinové pumpy.
„Máme tady i českou literaturu,“ konstatovala pyšně majitelka antikvariátu v kempu v městečku Rowy a v okamžiku vytáhla z pod pultu jedno z děl Michaela Viewegha v polském překladu. Pak dodala, že ona i její přátelé rádi sledují české filmy, třeba Medvídka nebo Samotáře. Což je na druhou stranu jakožto ohlas naší vzdálené milované domoviny asi tak všechno, neboť tady na rozdíl od pobřeží Jadranu ani nekoupíme české deníky, ani si nenaladíme české rádio.
Proč na Balt
Baltské pobřeží nás loni nadchlo natolik, že jsme se sem letos zase vrátili.
Dáváme přednost kempům, ale vesnice i letoviska podél pobřeží nabízejí i řadu možností ubytování v soukromí, penzionech i v luxusních hotelech.
V kempech se dá půjčit kolo, různá šlapadla, surfovací prkna, i lodě, třeba rybářský člun. Kdo by si chtěl užít otevřeného moře, může se na lodi z některého z přístavů (např. Hel, Ustka, Gdaňsk) vydat na jednodenní výlet třeba na dánský ostrov Bornholm, přičemž stráví na moři nějakých pět či šest hodin. Za takovou zpáteční jízdenku na Bornholm ovšem dáte něco přes tisíc korun.
Maják v Rozewie
Přístav Ustka
Jediné, na co jsme si museli zprvu trošku zvykat, byl vkus domorodců. Ten je totiž ještě o něco kýčovitější, než jsme zvyklí z domova. Pokud se vydáte večer někam do městečka, musíte se smířit s tím, že budete míjet bary, kde na pódiu mezi umělohmotnými palmami právě probíhá cosi jako pánský striptýz či tanec u tyče v rytmu šílené přímořské variace na Evu a Vaška a publikum se baví výtečně jako při starém dobrém Ein Kessel Buntes.
Přesto, že to s infrastrukturou na baltském pobřeží není vůbec špatné, neměli jsme nikdy onen nepříjemný pocit, že by nás obchodníci nejraději obrali o poslední haléř. Podobné pocity přitom známe jak z domácích rekreačních lokalit, tak i z mnoha míst u Jadranu. Ceny jsou pro Čechy stále velmi slušné a místní lidé vesměs ochotní a příjemní.
Může se hodit CENY Potraviny jsou v průměru mírně levnější než v České republice. Totéž platí o benzinu, když za litr Naturalu 95 zaplatíte asi 27 korun. Pivo stojí v obchodě kolem 15 až 20 korun, točené v restauraci asi 30 korun. Oběd či večeři v restauraci pořídíte bez problémů za 60 až 80 korun. Za noc v kempu se platí zhruba 140 až 200 korun (za auto, stan a jednu dospělou osobu). Blíže k hranicím Německa ceny mírně rostou. TRASY Z Čech se nabízí cesta přes Zgorzelec (Görlitz) nebo německý Bautzen, dále přes Kostrzyn na Štětín a Svinoústí (Swinoujscie). V této lokalitě jsou vyhlášenými letovisky Miedzyzdroje, Wolin nebo Miedzywodzie. Odsud se dá vyrazit i na slavný ostrov Rujana (Rügen), který je už součástí Německa. Od českopolských hranice je to asi 400 kilometrů. Z Moravy je nejvhodnější jet přes Kladsko nebo Nysu, dále přes Vratislav (Wroclaw) a Poznaň směrem na Slupsk. Odsud lze zamířit například do letovisek Leba, Rowy nebo Darlowo. Trasa od hranic měří asi 600 kilometrů. Při cestě z Moravy lze jet i přes Toruň směrem na Gdaňsk. Výhodou je možnost zastávky v nádherné Toruni, nevýhodou větší množství velkých měst na cestě a relativně složitá dopravní situace v okolí trojměstí Gdaňsk-Sopoty-Gdyně. V místě je mnoho letiovisek, například Wladyslawowo, Puck, Jastrzebia Gora a další. Z Wladyslawowa se dá jet vlakem či autem do půvabného rybářského města Hel na konci dlouhé mořské kosy. Tato trasa měří od hranic k pobřeží také zhruba šest set kilometrů. CÍLE Gdaňsk – téměř půlmilionové město má fascinující atmosféru. Středověké hanzovní město se vymyká všemu, nač jsme zvyklí z tuzemska. Úzké domy s vysokými štíty, největší cihlová gotická katedrála na světě, uličky s charakteristickými kamennými předzahrádkami, blízkost přístavu, pouliční prodejci jantaru… Kulturně prostě patří Gdaňsk, ostatně stejně jako celé Pomořansko, jinam než do střední Evropy a tuto odlišnost cítíme na každém kroku. Přijíždíte-li autem, je vhodné se celému tzv. trojměstí Gdaňsk-Sopoty-Gdyňa vyhnout po kvalitním obchvatu a odbočit až přímo na exitu do centra Gdaňsku. I když je možné projet po silnici i středem onoho trojměstí, řidič riskuje, že zde díky neustálým zácpám přijde o nervy. Hel – starobylé rybářské městečko na konci stejnojmenného poloostrova. Poloostrov je jednou z několika takzvaných mořských kos, tedy dlouhých a velmi úzkých výběžků pevniny do moře. Přes celou tuto kosu vede silnice těsně vedle železniční tratě, takže jak cestující z vagonů, tak posádky aut mohou téměř celou cestu vidět na obou stranách moře. Poblíž Helu je možné vidět vraky lodí z druhé světové války, přímo v městečku je Fokarium, tedy zařízení, kde se starají o baltské tuleně a předvádějí je návštěvníkům. Slupsk – starobylé město s asi sto tisíci obyvateli bylo stejně jako Gdaňsk členem Hanzy. Je zde k vidění několik gotických kostelů, zámek pomořanských knížat a řada malebných hrázděných staveb. Leba a Czolpino – obce, odkud se dá vstoupit do nejznámějších (ne však jediných) soustav písečných dun ve Slovinském národním parku. Svinoústí (Swinoujscie) – město s velkým přístavem a lázněmi, východisko pro cesty po západní části polského pobřeží Baltu – například na ostrovy Rujana (Rügen) nebo Wolin, oba proslulé dávnými pohanskými svatyněmi a dnes velmi rozvinutým turistickým ruchem. Poblíž Svinoústí je letovisko Miedzyzdroje, kde jsou nejvyšší, zhruba padesátimetrové útesy, z nich je krásný výhled na moře. Mapy © Google
