Čas je snivá iluze
Že tu všechno už někdy bylo? Aboridžinci souhlasí, ale tu myšlenku rozvíjí dál. Všechno, co tu už někdy bylo, tu podle nich pořád ještě je.
Originálním způsobem, jak na smluvenou schůzku nikdy nepřijít pozdě, vynikají původní domorodí obyvatelé Austrálie – Aboridžinci nebo také Austrálci. V jejich myšlenkových obzorech totiž funguje velmi neobvyklé pojetí času. Hovoří o něm jako o Snění. A v tom aboridžinském Snění čas není přímka, která z minulosti cestou k budoucnosti protíná bod momentální přítomnosti. Minulost, budoucnost i přítomnost u nich existuje najednou, současně. Čas je pro ně všeobjímající veličinou, v níž mezi tím, co je, bylo a bude zkrátka nejsou hranice.
Porozumět jejich Snění není snadné, vypomáhat bychom si museli slůvky jako vždykoliv nebo nikdykde. Ostatně, i do jejich myšlení se tato filozofie propíjela postupně, v průběhu posledních 65 000 let. Ale když se k pochopení Snění přiblížíte, začne vám spousta detailů jejich mytologie dávat větší smysl. Například předci domorodců, kteří existovali v minulosti. Už tu sice nejsou, ale jejich duchové jsou stále v krajině přítomni. Pořád dozírají na své potomky, žijí s nimi. Třeba jen převtělení. A protože vlastně nikdy neodešli, jejich minulost je pořád součástí přítomnosti. Budoucnosti rovněž.
Člověk může být v různý čas a současně horou, stromem, zvířetem. Sluncem i deštěm. Ve světě Snění se věci nedějí chronologicky, popořádku za sebou. Jsou to spíš lekce, obrazy, které se střídají. Historii si pak nevykládáte jako něco, co bylo. Nepamatujete si ji, ale žijete jí. S budoucností je to zrovna tak. Proto pokud fandíte myšlenkovým obzorům aboridžinského Snění, na smluvenou schůzku vlastně nikdy nemůžete dorazit pozdě. Protože jste na ní už byli. Mnohokrát. Třeba jen jako letní vánek anebo vombat v noře. Ale byli jste tam.
