V příjemném podzimním slunci kličkuji mezi balvany na poli poblíž bretaňského Carnaku. Slalomových drah si tu můžu udělat, kolik chci, protože dlouhých rovnoběžek z menhirů je tu celý lán. Pravidelné zástupy titánů stojí vyrovnaní jako záklaďáci před kasárnami. Ke vzniku světově největšího nashromáždění monolitů se váže spousta legend a jedna z nich vypráví, že tam kvůli kletbě kouzelníka Merlina skutečně zkameněli římští legionáři - a to až v jedenáctistupu.
Vojenskou důstojnost však narušují turisté, kteří pózují opřeni o pěkně urostlé kousky, a také beránci, kteří mají za úkol spásat trávu, aby na dílo lidí z neolitu bylo dobře vidět.
K symbióze člověka, ovce a kamene však může dojít pouze po sezoně od října do března. Během teplejších měsíců s největším přílivem návštěvníků jsou menhiry přísně chráněným druhem a dvounozí zvědavci k nim mají přístup pouze v rámci skupin s průvodcem. Samostatně se toulající jedinci musí zůstat za plotem, aby zbytečně neudupávali vegetaci. Mohou jen závidět skopovým údržbářům, že se drbou o šutr zapuštěný do země dávnými předky.
Rozebraná prehistorická památka
Předpokládá se, že mnohatunové kolosy sem v dobách dávno před vynálezem kola dopravili na soustavě několika menších klád. Pomocí páky pak mineralogické obry zapustili do předem vyhloubených děr. O tom, proč je tam dali, existují pouze hypotézy. Patří sem ty klasické jako kalendář, pohřebiště či zobrazení noční oblohy. Originálnější, i když značně svérázná je teorie, že Carnac byl obřím seizmografem a menhiry svým pádem varovaly obyvatelstvo před otřesy půdy, které by lidské bytosti jinak nezaznamenaly.
Padlý menhir. Většinu padlých monumentů archeologové ve 20. století znovu zdvihli, část jich zůstala překlopených na stranu.
"Mini" dolmen. Kromě menhirů se v okolí Carnaku nachází řada kamenných stolů.
Vylezu si na posed nad tu úžasnou přehlídkou a rozhlížím se okolo. Jako by se pode mnou ze žlutých a fialových kvítků bělaly žraločí čelisti, byť s mnoha povážlivě vykotlanými zuby. Z každé vyhlídky je vidět pouze malá část carnackého "vojska". Jeho nástup se původně táhl ve čtyřkilometrové délce a tvořilo ho na 4 000 menhirů.
Ztraceni v menhirovém poli. Turisty v Carnaku obklopuje dohromady přes 3 000 stojících balvanů, dříve jich bylo o tisícovku více.
Dnes je někdejší jednolitá carnacká armáda rozdrobena na několik pluků. V průběhu staletí si sem totiž potomci dávných Bretoňců chodili pro menší exempláře na stavební základy. Něco takového se ostatně stalo i největšímu menhiru u nás, který stojí v poli u Klobuk v Čechách na Slánsku. Tento zkamenělý pastýř měl podle kronik kolem sebe stádo oveček ze stejného materiálu, které si však rozebrali klobučtí občané.
Ale zpět do jižní Bretaně, kde volně postavené a lehce opracované šutry nejsou to jediné, co lidé uměli z gigantických stavebních dílů vytvořit. Několik z nich postavili vedle sebe a nejplošší z nich položili na ostatní jako pokličku na hrnec. Tyto neobyčejné stoly zvané dolmeny byly pravděpodobně základem hrobek pro nejvýznačnější členy kmene, na které se ještě navršila masa zeminy. Ty zachovalejší dnes při povrchním pohledu vypadají jen jako terénní nerovnost.
Padlý rekordman
Každopádně ikonou Carnaku jsou menhiry. Začaly se tyčit nad tamní rovinou zhruba v období 4 000 let před Kristem a nové přestaly růst zhruba po dvou tisíciletích. Nevíme, jakou řečí mluvili jejich autoři, ale rozhodně to nebyli novodobí Keltové, jak se nám snaží namluvit Asterix a Obelix v jednom z komiksových příběhů o nezdolném boji Galů s Římany o teritorium dnešní Francie.
Rekordman mezi menhiry. S 280 tunami je to největší objekt, který dokázali neolitičtí lidé se svojí primitivní výbavou vztyčit.
Balvany, co během věků popadaly, zase archeologové v průběhu 20. století postavili. Včetně toho nejvyššího, kterému se pro jeho výšku 6,5 metru říká obr. Jeho dlouhý falický tvar dává na váze argumentům, že zdvíhání kamenů mělo co do činění s kultem plodnosti. Že i on je však vlastně střízlík, zjistím až třináct kilometrů od Carnaku v Locmariaqueru, kde mají největší menhir planety. Jeho dvacet metrů neční na povrchem, ale už po staletí se válí na zemi jako na čtyři kousky rozlámaná, 280tunová bageta. Vztyčit už tak bohužel nikdy nepůjde.
