Tady, pětašedesát metrů pod povrchem Moskvy, vládne Stalinův duch. „Bunker-42“, jak se dnes oficiálně jmenuje obří podzemní městečko v jihovýchodní části ruské metropole, sloužilo sovětské armádě za studené války.
Už u vchodu do nenápadné budovy v úzké jednosměrce Kotelničeskaja pochopíte, že se vracíte zpátky do časů SSSR. Ve vrátnici svítí rudé hvězdy, průvodci vás vítají ve vojenské uniformě a oslovují vás i sebe navzájem továryšč (soudruhu). Když výtahem sjedete šestnáct pater pod zem, první obrázek, na který narazíte, je portrét Josifa Vissarionoviče Stalina.
Stalin rozkázal vyhloubit podzemní bunkr u Taganky v roce 1951, ale do rozsáhlého tajného světa nikdy nevkročil. Smrt ho skosila ještě před otevřením komplexu.
Vypadá to trochu jako v metru
Tři hlavní sály a zhruba šest set metrů tunelových chodeb dolovaly v moskevském podzemí stejné firmy, které v padesátých letech minulého století stavěly tamní metro. Proto několik schodišť nápadně připomíná eskalátory: zábradlí lemují gumová madla a železné žebrované schody nezapřou původ z podzemky. „Aby se ušetřilo, použili materiál z metra,“ líčí průvodce Alexej.
Na stěnách se ale nešetřilo. Obvodové stěny obepínají mohutné ocelové pláty tlusté osm centimetrů, za nimi se ukrývá masa betonu. Obyvatelům bunkru mohlo být jedno, jestli nahoře zuří atomová válka nebo kontrarevoluce. Nic s nimi nepohnulo kromě velitelova rozkazu. V podzemním labyrintu se snadno ztratíte, takže až z modelu bunkru pochopíte, kde jste se to vlastně ocitli.
Sedm tisíc metrů kubických prostoru tvoří tři velké sály, několik menších pracoven a spleť chodeb. Největší místností je sál s kopií jaderné bomby a s velkým promítacím plátnem. „Fungovalo jako velkoplošná obrazovka spojená se špionážní družicí. Ale počítače ještě nebyly, takže za plátnem se pohybovali živí vojáci a ručně přemisťovali značky na mapě světa podle toho, kde kdo zrovna rozmístil jaderné zbraně,“ vypráví Alexej.
Do práce natajno
Pohybovali se tu nejen vojenští stratégové, ale také písařky, kuchaři nebo telegrafisté. Aby umístění bunkru zůstalo absolutně tajné, personál přivážely do práce nákladní automobily s neprůhlednými plachtami. Písařky nastoupily na korbu, náklaďák kroužil desítky minut ulicemi Moskvy a pak zajel do dvora nenápadné budovy obehnané vysokým plotem. Podzemní služba písařek trvala čtyřiadvacet hodin. Když zapsaly vše, co Stalinovi následovníci vymysleli, vydaly se výtahem nahoru a stejně konspirační cestou – na korbě náklaďáku – domů.
Stalin nařídil postavit bunkr tak, aby v něm posádka vydržela devadesát dní, aniž by musela nahoru. Pitná voda se přiváděla ze dvou hlubokých artézských vrtů, vzduch z povrchu klesal systémem trubek do filtrů a pak teprve do bunkru.
Luxus pod zemíProhlédněte si úchvatné stanice metra v Moskvě  |
Zásoby potravin se měnily každé dva měsíce. V nedaleké stanici metra Taganskaja v noci, když metro nepřeváželo cestující, zastavil speciální vagon. Vojáci spojovací chodbou přenesli krabice s mináží a prázdné odnesli opačným směrem. Ráno zase metro jezdilo, jako kdyby se v noci nic nedělo.
Bunker-42 byl odtajněn až v roce 1995. Dnes už se o něm můžete dozvědět cokoliv, až na jednu výjimku: komu patří. Ruský stát prodal objekt v dražbě soukromému investorovi, společnosti Novick-Service. Ani když se průvodců ptáte opakovaně, kdo za ní stojí, neprozradí. Odvětí jen, že to nesmějí říct.
Nový majitel vojenský kryt přeměnil na muzeum studené války, do něhož se stojí fronta i ve všední den. V jeho části funguje luxusní restaurace. Bezmála sedmdesát metrů pod zemí si tu můžete dát šest druhů vodky, čokoládu Sovetskaja, lívance s kaviárem nebo francouzské sýry. Tady v bunkru Putinovými sankcemi jídelníček netrpí.
