Leží necelých padesát kilometrů od břehů Dunaje, respektive patnáct kilometrů od srbských hranic. Proto asi k bulharskému Belogradčiku našinec najde cestu spíš z „přístupnější“ srbské strany. Při cestě za zážitky Balkánu nebo ke slunnému pobřeží moře se to může zdát jako zbytečná zajížďka stranou, ale bohatě se vám vyplatí zážitky.
Proč? Hned za provinčním městem, na úbočí pohoří Stara Planina, totiž započíná rozsáhlé pásmo pískovcových skal – červenožlutých kamenných masivů, nápadných útesových špic, kyjů a zaoblených věží. Některé z nich sahají i do dvousetmetrových výšek a zdejší krajinné scenérie si nezadají s návštěvou skalních monumentů v Utahu.
Pohled na tyto útvary přirozeně podněcuje fantazii a daly vzniknout celé řadě pověstí, například o mlčenlivé Madoně a jezdci, loupežníku Dervišovi nebo Kováři a medvědovi. Příběhy, které před vámi ožívají, dodávají místu podmanivou atmosféru.
Není divu, že celé území těchto Belogradčiských skal, rozkládající se na ploše padesáti kilometrů čtverečních, je už od roku 1949 vyhlášeno přírodní památkou. Skutečně stojí za návštěvu a je až s podivem, že tato nádhera na severozápadě Bulharska dosud zůstává opomíjena zahraničními turisty. Snad proto, že pokus o zapsání území mezi památky světového dědictví UNESCO se v roce 1984 minul účinkem, a neuspěly ani v roce 2007, při vyhlašování Sedmi přírodních divů světa.
Je to jedna z nejzachovalejších pevností v Bulharsku, kulturní památka národního významu a jedna z hlavních atrakcí regionu, kterou ovšem zahraniční turisté spíše míjejí.
Pokud vám jen pouhá skaliska k pocitu cestovatelského naplnění nestačí, zoufat si nemusíte. Jen pár kroků za městem se totiž v těchto skalách skrývá mimořádný klenot historie a fortifikační architektury – Belogradčiská pevnost.
Říct o ní, že je skalním hradem, by bylo z části nepřesné a hlavně nespravedlivé. I když doslova prorůstá skalami, je naprosto mimořádná svou zachovalostí i rozlohou. Pravda, s celkovou plochu 10 210 metrů čtverečních je menší než náš Karlštejn. Ale ani naše památná vrcholně gotická perla se nemůže pyšnit tím, že by jí sedmdesátimetrové skály poskytovaly ochranu.
Téměř nedobytné skalní hnízdo
Pevnost měla důležitou roli při osmanském potlačení bělogradčiského povstání v roce 1850. Padlé povstalce, povražděné Turky ve zdejších sklepeních, připomíná památník.
Belogradčiskou pevnost obstupují skaliska ze dvou stran tak důkladně, že tu dávným stavitelům postačilo budovat zdi jen na severozápadní a jihovýchodní straně.
Poprvé si výhodných dispozic kamenného kotle povšimli Římané, kteří uvnitř něj v 1. století vystavěli pevnost. Po následující staletí pak chránila obchodní cestu směřující k městu Ulpia Ratiaria, dnešnímu Archaru. Přirozeně výhodnou obrannou pozici pak v 6. století zužitkoval i císař Justinián, který skalní hnízdo posílil masivními zdmi.
Proměna Belogardčiského hradu v pevnost tím teprve započínala. Za panování bulharského cara Stracimira byla výrazně rozšířena do podoby tří opevněných nádvoří, které se terasovitě zvedají ke skalám. Nová nádvoří chránily dvanáct metrů vysoké zdi, věže a visuté mosty. Stala se tak druhým nejmohutnějším opevněním v celém Bulharsku.
Pověst nedobytné pevnosti si ovšem neudržela. Po prohře křižáckých vojsk u Nikopole v roce 1396 a krátkém obléhání se jí zmocnili osmanští Turci. A sloužila jim při potlačování regionálních povstání možná až příliš dobře. Až do 19. století. Z doby osmanského panování pochází tři dělové bastiony, podzemní sklady, kamenná schodiště a věže, studny, vodní cisterny – nádrže, vytesané do skály o objemu 85 metrů krychlových. I když její strategický význam upadal, pořád byla pevnost udržována v pohotovostním stavu.
Vojenské využití zaznamenala během rusko-turecké války v roce 1878, pak krátce, během srbsko-bulharského konfliktu v roce 1885. Tehdy úspěšně bránila přechody na Stare Planině. A znovu se o ni zápolilo v druhé balkánské válce, kdy ji Srbové s pomocí Rumunů 9. července 1913 dobyli.
Belogradčiská pevnost se tak může chlubit aspoň tím, že je jedním z hrstky evropských hradů, které byly dobývány ještě ve 20. století.
Ať už vás lákají mohutné hrady, skalní města nebo divy přírody, zastávku u bulharského Belogradčiku byste si odříct neměli. Takových míst, kde se velkolepá fortifikační architektura tak těsně prolíná s reliéfy skal, v Evropě skutečně mnoho nenajdete.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
