Ve Vidinu se návštěvníci seznámí s klíčovými epochami balkánské historie, zároveň na vlastní oči spatří reprezentativní památky typické pro každé období. Vytvoří si také představu o tom, co je hlouběji v Bulharsku čeká. Do centra Vidinu často zavítají cyklisté při svém dlouhém putování podél Dunaje k Černému moři. Díky poloze poblíž trojmezí Bulharska, Srbska a Rumunska tu hodně kvete přeshraniční cestovní ruch.
Zpočátku Vidin vypadá dost tuctově. Široké bulváry vroubené paneláky sice prošly rekonstrukcí, za nimi se ovšem táhne síť zaprášených uliček, šedivých bytovek a zarostlých plácků. Na periferie plynule navazuje centrum, kde mezi omšelými činžáky právě archeologové odkrývají fragmenty římského tábora Bononia, který byl předchůdcem Vidinu.
V 19. století přestala pevnost Baba Vida vyhovovat vojenským požadavkům a její interiéry se změnily na zbrojnici i vězení.
Na antických základech pak vyrostla hlavní pamětihodnost Vidinu – starobylá pevnost Baba Vida. Pověst vypráví, že si ji vystavěla Vida, dcera místního feudála, která se nikdy nevdala. Reálně pevnost vznikla v osmém století a poté se rychle rozrostla. Ve čtrnáctém století zde sídlili panovníci Vidinského carství, které se oddělilo od středověké Bulharské říše. Pak pevnost obsadili Turci. Baba Vida pořád působí impozantně a hrozivě, hlavně proto, že se zvedá přímo z hladiny Dunaje.
Baba Vida představovala především citadelu a ústřední bod rozlehlého obranného systému. Celý Vidin byl totiž pevnostním městem, tak jako u nás například Olomouc. Ze všech stran, včetně dunajského nábřeží, ho obklopovaly linie bytelných hradeb. Menší zbytky městského opevnění se dochovaly dodnes, ale většinou byly strženy. Stejně jako v Olomouci se někdejší řetěz hradeb, který svíral město, změnil na prstenec parků. Ty ve Vidinu začínají u pevnosti. Nejprv sledují promenádu s půvabnými pohledy na mohutný Dunaj, poté pokračují podél západní půle historického jádra.
V dáli se nad mohutným tokem Dunaje rýsuje rozostřený hřeben pohoří Stara Planina.
Aleje a okraje parků vroubí stánky, bary, bistra i kavárny se zahrádkami, kde se pohodlně odpočívá a pohodová ochotná obsluha nikam nepospíchá. Kdo vyžaduje okamžitý servis, ten ať se Bulharsku a vůbec celému Balkánu raději vyhne.
Po stopách rebela
Vojenskou minulost připomíná také areál kasáren z počátku devatenáctému století. Uvnitř zahrady církevního komplexu pravoslavného biskupství se schovává prostý kostelík svatého Pantelejmona. Tuto svatyni si křesťané vystavěli počátkem sedmnáctého století. Podle dobových regulí Osmanské říše je kostel bez věže a zpola ponořený pod úroveň terénu. Interiér chrámu ohromí kouzelnými freskami. Druhý podobný kostelík se krčí uvnitř střední části centra.
Po osamostatnění Bulharska Vidin zkrášlila katedrála, která je druhým největším kostelem v zemi, hned za sofijským chrámem Alexandra Něvského. Vidinská katedrála aktuálně prochází rekonstrukcí, ale vnitřek zůstává přístupný. Tradiční architekturu pak zosobňuje budova Historického muzea. Do ní se promítl balkánsko-orientální styl a lokální bulharské prvky. Objekt sloužil jako rezidence správce Vidinu, turecká policejní stanice, požární hláska i hostinec.
Ač se to vždy nezdá, Vidin hodně profitoval ze své exkluzivity a hodně vyčníval nad mnoha ostatními sídly. Díky Dunaji, pevnosti a důležitému přístavu se k němu upíraly zraky mocných, bez ohledu na to, kdo se zrovna držel u vesla. Během novověku zažil svoji největší slávu závěrem osmnáctého století, kdy Osmanská říše rychle upadala. Tehdy se Vidinu zmocnil Osman Pazvantoğlu. Ten shromáždil pestré vojsko složené z banditů, dezertérů, nespokojených janičářů i křesťanských rolníků. Úspěšně se vzepřel sultánovi a vytvořil zde takřka nezávislý stát.
Areál kasáren zbudoval pro své mužstvo Osman Pazvantoglu. Komplex budov má půdorys kříže a nyní jsou uvnitř expozice Etnografického muzea.
Budova Historického muzea pochází z druhé poloviny 18. stolení. Před ní se nachází malé lapidárium s římskými sarkofágy.
Pazvantoğlu byl kontroverzní postavou. Na jedné straně patřil ke konzervativcům a odpůrcům reforem, zároveň snížil daně a podporoval křesťany. Udržoval také intenzívní vztahy se zástupci evropských velmocí, přitom podnikal drsné loupeživé výpady do sousedního Valašského knížectví a přilehlých regionů Osmanské říše. Na počátku povstání v sousedním Srbsku lavíroval mezi podporou povstalců a sultána. Původní toleranci islámu a křesťanství Pazvantoğlu uzavřel popravou vidinských pohlavárů pravoslavné církve.
Bulharsko nejsou jen pláže. Vnitrozemí ohromí drsnou krásou přírody i kláštery |
Jeho osiřelý hrob se nachází úplně stranou nedaleko nádraží mezi bytovkami. Hmotnou připomínkou vlády tohoto rebela je mešita Osmana Pazvantoğlu. Namísto půlměsíce však špici minaretu zakončuje kovové obrácené srdce. To prý symbolizuje Osmanovu nenaplněnou lásku k místní křesťance. Za minaretem se pak rýsuje kopule chrámu svatého Mikuláše. Na podobná zákoutí se v Bulharsku natrefí často. Orientální šmrnc vnesly do města ještě tři kamenné osmanské brány i turecká pošta.
Pevnost boha války
Pozoruhodná místa, která zatím stojí mimo hlavní proud, se ukrývají též v širším okolí. Zhruba třicet kilometrů na jihozápad leží vedle tahu do Srbska ospalé provinční městečko Kula, kde v minulosti socialismus nezvítězil a nynější kapitalismus zase evidentně neuspěl.
Za jeho odkvetlou tváří se však skrývá precizně vybroušený diamant. Cestovatelům, kteří se už na Balkáně otrkali a osvojili si základy tamních jazyků, trochu napoví název tohoto sídla. Ten totiž znamená „věž“. Uvnitř městečka se totiž hned vedle silnice tyčí ruiny ohromné masívní věže, kolem ní se nachází trosky římské pevnosti Castra Martis. Jméno potvrzuje, že jejím patronem byl bůh války Mars.
Rozměry čtvercového půdorysu Castra Martis činily 40×40 metrů, mocnost opevnění dosahovala až čtyři metry.
Mohutný komplex, k němuž ještě zvenčí přimykal vojenský tábor i malé civilní město, pochází z období kolem rozhraní třetího a čtvrtého století našeho letopočtu. Plnil dvě strategicky důležité úlohy: Castra Martis patřila do řetězu pevností, který se vinul napříč Římskou říší podél toku Dunaje. Zároveň tudy vedla důležitá komunikace z tehdejší Bononie (Vidinu) do Singidunuma (Bělehradu). Starou římskou trasu stále kopíruje mezinárodní silnice, která z městečka stoupá k sedlu Vrška Čuka na hřebenu Staré Planiny. Castra Martis měla čtvercový půdorys, v každém rohu se zvedala robustní věž. Nyní nad nízké pozůstatky vyčnívá pouze jediná. Během úpadku římského impéria pevnost krátce ovládli Hunové, definitivní ránu jí zasadili Avaři. Krátce ještě chytla dech za Vidinského carství, ovšem pak již totálně zchátrala.
Království léčivých pramenů i méně slané moře. Poznejte Bulharsko trochu jinak |
Zříceniny pevnosti dominují městskému parku. Překvapily mě svojí zachovalostí, pevnost totiž vypadá skoro stejně, jako ji namaloval cestovatel a etnograf Felix Kanitz, když se v polovině devatenáctého století toulal orientálním Balkánem. Areál pevnosti byl bohužel zavřený, stejně tak i nedaleké muzeum. V Bulharsku se samozřejmě setkáte s daleko zajímavějšími památkami starověku, ovšem fajnšmekry, kteří zbožňují antiku, Castra Martis stoprocentně potěší.
Opuštěný skalní klášter v zeleném údolí
Severozápadně od Vidinu začíná pohraniční region, který stojí zcela na periferii zájmu a vládne tam naprosté turistické vakuum. To znamená, že tu narazíte na rozbité silnice, zpola vylidněné dědiny a oproti zbytku Bulharska také neuvidíte směrovky ke zdejším zajímavostem. To platí i pro Albotinský skalní klášter, který se nachází v malebném údolí říčky Rabrovska reka, jen pár kilometrů vzdušnou čarou od hraniční linie.
Cizinci se tu objeví vzácně, zato místní sem putují často. Již dole u kaple se nám otevřel pohled na obnaženou skalní stěnu prostoupenou obrysy temných výklenků. Ke zbytkům kláštera vedou od studánky nově zbudované schody, které vyústí na prostornou římsu se spoustou obdélníkových prohlubní evidentně vytesaných lidskýma rukama. Do nitra skály směřují mělké kobky zpestřené jednoduchými reliéfy. Tady poutníci vedle kopií ikon zapalují svíce.
Krátká odbočka na louku před klášterem není nijak značená, správné místo potvrdí kaplička, která u silnice bíle zazáří mezi zelení.
Ve zdejším kraji se dlouho povídalo, že Albotinský skalní klášter ukrývá zlatý poklad.
Část prostor bývalého kláštera ovšem zůstává nepřístupná. Albotinský skalní klášter vznikl ve středověku, většina informačních pramenů ho datuje do čtrnáctého století. Na skalní římsu zřejmě ještě navazovala vnější dřevěná veranda. Součástí komplexu byl i kostelík, bohužel po zániku kláštera jeho zbytky silně poškodili hledači pokladů a kameníci. Zdejší hornina se totiž snadno opracovává, a tudíž se hodí jako stavební materiál.
Bulharsko se pyšní více skalními kláštery, z nichž mnohé jsou podstatně atraktivnější než Albotinský. Nejznámější je klášter Aladža poblíž Zlatých Písků u černomořského pobřeží. Tady jsme ovšem na rozdíl od turistických středisek byli v podvečer úplně sami. Ze skalní římsy, kterou zlatavě nasvítilo zapadající slunce, se otevřel úchvatný pohled do romantického zeleného údolí. Oproti rušnému Vidinu dýchal Albotinský klášter božským klidem stvořeným k rozjímání.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Brána horNedaleko Vidinu se zvedá masív pohoří Stara Planina. Tady se krásy Bulharska odhalí naplno, neboť nahoře v kopcích se rozprostírá pitoreskní městečko Belogradčik obklopené rozeklanými útesy, které eroze vymodelovala do fantastických tvarů. O něm jsme více psali zde. Naopak ve zvlněné nížině kolem Dunaje se severně od Vidinu pozvolna rozvíjí vinařská turistika. Virtuálního turistického průvodce po Bulharsku, kde objevíte pozoruhodná místa, najdete zde. |
