|
"Někteří lidé mají rádi krotkou a upravenou krajinu. Jiní ne… Těm se líbí divoké a odlehlé kraje…“ |
Národní park Poloniny a biosférická rezervace UNESCO
Bukovské vrchy spadají pod Národní park Poloniny, který byl vyhlášen 1. října 1997 a má rozlohu 29 805 hektarů. Park je zároveň součástí Chráněné krajinné oblasti Východní Karpaty, vyhlášené v roce 1977.
Přírodní a krajinářsky nejhodnotnější část CHKO Východní Karpaty se v únoru 1993 stala základem biosférické rezervace Východní Karpaty pod záštitou UNESCO. Společně s přilehlými biosférickými rezervacemi v Polsku (Běščadský národní park) a na Ukrajině (Užanský národní park) tvoří významnou mezinárodní biosférickou rezervaci Východní Karpaty s celkovou rozlohou 165 000 hektarů.
Mimochodem, slovo "polonina" užívá kdekdo, ne všichni ale vědí, že polonina znamená divoká horská louka.
Na hřebeni Bukovských vrchů
Nejméně zalidněný region na Slovensku
Na osídlení Bukovských vrchů měla velký vliv valašská kolonizace v průběhu 14.–17. století. Následující 18. století se zde vyznačovalo výstavbou dřevěných, pozdně barokních kostelíků. Ty nejkrásnější najdeme v Uličskom Krivom, v Ruskom Potoku, Kalné Roztoce a v Topoli - zdejší kostelík z roku 1750 se mně osobně díky umístění na kopečku nad vesnicí líbí nejvíc.
Po zlikvidování sedmi obcí, které byly zatopeny vodní nádrží Starina v roce 1988, existuje dnes na území biosférické rezervace pouze deset obcí s celkovým počtem 3800 obyvatel, převážně rusínsko-ukrajinské národnosti. Rajskou hudbou pro uši milovníků osamělých toulek je fakt, že Východní Karpaty jsou nejméně zalidněným slovenským regionem: na jeden čtvereční kilometr tu připadá jen 15 obyvatel.
Kostel v Topole
Rozsáhlé přírodní bohatství
Nízké Beskydy a Bukovské vrchy (Poloninské Karpaty) jsou pochopitelně jednou ze součástí mohutného karpatského oblouku, který obepíná Panonskou kotlinu.
Karpaty se táhnou od Děvínské brány (nejzápadnějším výběžkem je Hundsheimské pohoří v Rakousku) až po Železná vrata v Rumunsku. Délka karpatského oblouku měří 1300 km, šířka pohoří kolísá od 100 do 350 km.
Bukovské vrchy dělají svému jménu čest: lesy pralesovitého charakteru tvoří především porosty statných buků. I flóra je tu velmi bohatá – bylo tu zjištěno 1000 druhů vyšších rostlin, z toho 14 karpatských endemitů.
Ani východokarpatská fauna nezaostává za flórou: vědci tu zaznamenali 1500 druhů bezobratlých (504 druhů motýlů a 572 druhů brouků), 292 druhů obratlovců - (8 druhů obojživelníků, 5 druhů plazů, 145 druhů ptáků a 23 druhů savců).
Může se hodit
Správa Národního parku Poloniny Ubytování Mapy |
Bukovské vrchy nikdy neztratily své velké šelmy: svůj domov zde mají medvědi, rysové, vlci a divoké kočky.
Od roku 2004 zde trvale žije stádečko zubrů evropských (bylo zde vypuštěno na svobodu osm zvířat z plzeňské zoo). I v nedávné minulosti se zde občas zubři ojediněle vyskytovali - šlo o migrující jedince ze sousedních polských Běščad.
Brána do ráje
Uličské Krivé, Zboj, Nová Sedlica – tak se jmenují poslední vesničky na slovensko-ukrajinských hranicích, ztracené v divočině. Traduje se o nich, že jejich obyvatelé se o existenci druhé světové války dověděli až dlouho po roce 1940. V Nové Sedlici prý byly ještě v 50. letech 20. století všechny chalupy bez komínů a se slaměnými střechami.
Miloslav Nevrlý o tom píše ve svém Větrném toulání: "V Nové Sedlici neměli elektřinu. V měsíční záři tonula temná ves. Stupňovitý dřevěný kostel s dvojitým křížem a velkou bání. Ploty z vrbových prutů. Hlínou omazané dřevěné domy bez dveří a komínů, se slaměnými střechami. Kdesi hučel potok a cizokrajně voněly pobřežní rostliny…"
Takovou Novou Sedlicu dnes však už nehledejte: dnes stojí v Nové Sedlici pouze jediná došková chalupa – na památku starých časů. Obchod s potravinami přetéká nabídkou zboží. I někdejší konec světa se totiž dostal do Unie…
Za Novou Sedlicou ovšem najdeme příjemné veřejné tábořiště, odkud můžeme vyrazit hned na několik túr.
Kostel v Ruskom Potoku
Kremenec: kde začíná každý nový slovenský den
Nádherná, turisticky značená celodenní túra je na nejvyšší vrchol Bukovských vrchů – Kremenec (1221 m n. m.). Středně namáhavý výstup nám nabídne báječnou ochutnávku scenérií nejvýchodnějšího slovenského pohoří. Ručím vám za to, že vás ohromí Stužický prales!
Nezapomeňte, že vrchol hraniční hory Kremenec leží na styku Slovenska, Polska a Ukrajiny a je nejvýchodnějším bodem Slovenska. Jinými slovy: začíná tu každičký nový slovenský den – svítá tu např. o plnou půlhodinku dříve než v Bratislavě.
Když si dobře prostudujete mapu, jistě vám neunikne, že jen pár desítek metrů od vrcholu je studánka - mimochodem s vynikající pitnou vodou. Který z vrcholů vám nabídne takové občerstvení? Z vrcholu můžeme pokračovat hřebenovkou na západ po slovensko-polské hranici na Rabiu skalu.
Výhled z hřebenu u Kremence
Louka medové baby
Hřebenovky bývají nádherné: nabízejí většinou daleké výhledy, potěší oko neuvěřitelnými výjevy dřevin, které modelují "ďábelští zahradníci" – vichry, mráz a sníh a často šetří síly. Mohou nám však utajit i mnohé krásy, skrývající se v údolích…
Vyrazíme-li na Rabiu skalu z Nové Sedlice údolím Zbojského potoka, narazíme na informační tabuli s nápisem "Lúka medovej baby"! O "medovej babe" se tradovalo, že prý měla tři sta let a že měla kvůli medu uzavřenou smlouvu s medvědy.
Skutečnost je prozaičtější, ale téměř stejně neuvěřitelná: Žofie Maťašovská, jednoduchá a skromná žena, se do srdce Bukovských vrchů přestěhovala z Polska v roce 1928 se svým manželem. Muž pracoval v lese a Žofie se svými dvěma dcerami se téměř dvacet pět let usilovně věnovala včelařství – starala se asi o osm desítek včelích úlů.
Pověst o úspěšné včelařce a o jejím kvalitním medu se rychle šířila ze zapadlého koutu divočiny do daleké civilizace. Největšími odběrateli medu Žofie se staly čokoládovny až v dalekém Kolíně.
Dnes na památku Žofie Maťašovské stojí na louce dřevěná plastika, kterou v roce 2002 vytvořil slovenský sochař Marko Žitňan. Navíc zde najdeme i funkční srubový včelín, který zde na památku zdatné včelařky postavili místní lesníci v roce 1997. Informační tabule nám říká: "Život pracovité ženy vryl tomuto místu hlubokou pečeť."
Lúka u medovej baby
Z tajemné louky pak vystoupáme vzhůru bukovými pralesy. Pod našimi kroky se ve vlhkých kamenných úkrytech budou skrývat mloci… Čím výše, tím jsou stromy bizarnější. Na hřebeni je to již panoptikum skřetů a rej čarodějnic… A potom Rabia skala (též Jarabá skala – 1183 m n. m.) – stojí za to a musí se vidět…
Co ještě musíte vidět
Snažit se vylíčit krásy a turistické možnosti Bukovských vrchů na několika desítkách řádků by bylo marným sisyfovským úsilím. Proto chci ještě jen stručně upozornit na nádherné okolí Ruského Potoka, okolí přehradní nádrže Starina, která je přísně chráněná jako zdroj pitné vody, a především okolí Runiny.
Nad Ruským Potokem můžete objevit i pozorovatelnu vlčí smečky. Poznáte ji podle množství – starého i nového - vlčího trusu. Nám se podařilo objevit i vlčí brloh.
Vlčí brloh
Stoupáte-li na lesnatý hřeben nad Runinou, pořádně se zadýcháte. Potom vás pohltí bukový prales se sotva viditelným hřebenovým chodníčkem, kterým mnohem častěji než lidé procházejí vlci a medvědi.
Hustý bukový porost skrývá nesčetné množství stop po zákopech ze druhé světové války. V úchvatném pralesním tichu si lze jen stěží představit, že tato nádherná místa byla svědky nelítostných bojů. Ze zákopů vyrůstají kmeny stromů a zarůstají je křoviny. Divočina zahlazuje stopy lidských rukou. Avšak náhle jsme v jednom z buků objevili uvíznutý minometný náboj…
Při troše štěstí můžete při tichém nočním bivaku nad Runinou zaslechnout vytí vlčí smečky. Je to nádherné a nezapomenutelné přání na dobrou noc…
Karpatský bacil
V Bukovských vrších dobře pochopíte slova profesora Julia Komárka, která kdysi napsal ve své nezapomenutelné knize Lovy v Karpatech: "Propadl jsem zvláštní chorobě, kterou jsme my, kteří jsme jí postiženi, nazvali karpatskou nemocí. Zdá se, že je nevyléčitelná. Jeden z mých dobrých přátel ji vystihl pozměněnou antickou větou: Kdo se jednou napil z karpatské studánky, musí se tam vracet navždy."
Text: Jaroslav Monte KVASNICA, foto: Filip CHLUDIL
