Světová historie pamatuje spoustu absurdních zákazů, ten z Bruneje z roku 2014 by se mezi nimi rozhodně neztratil. Tehdy se sultán Hassanal Bolkiah rozhodl v zemi zakázat slavení Vánoc: bez výjimky pro muslimy, kteří tvoří dvě třetiny populace, a také pro křesťany, pokud by chtěli slavit „příliš okázale“.
Kdo by si troufl přikázání porušit, šel by až na pět let do vězení, neboť „otevřené slavení Vánoc by mohlo nahlodat víru muslimské komunity“, jak stálo v prohlášení ministerstva pro náboženské záležitosti.
Obyvatelé protestovali. Většina tiše, anonymně, strach ze sultána jim víc nedovolil. Někteří ale otevřeně vystavovali na sociální sítě fotografie ozdobených vánočních stromků. Často s dodatkem, že oni také nezakazují muslimům slavit jejich svátky.
„Z nařízení to vypadá, jako byste ve chvíli, kdy uvidíte vánoční strom nebo ozdobu, okamžitě konvertovali ke křesťanství. Je to tak hloupé,“ napsal jeden Brunejec. Jenže v sultánově říši se žije výhradně podle jeho not.
29. srpna 2015 |
Moc černého zlata
Brunejské hlavní město Bandar Seri Begawan nenechává nikoho na pochybách, jaké náboženství tady vládne. Takřka odevšad září nepřehlédnutelné zlaté kupole monumentální mešity Omara Alího Saifuddína.
Hlas muezzinů svolávajících k modlitbě se ozývá už časně zrána a alkohol v zemi nepořídíte. Každý pátek v poledne se život v zemi na dvě hodiny zastaví; to je čas vyhrazený k modlitbě. Všechny restaurace, obchody i kanceláře musí zavřít.
Zvěsti o úzkostlivém dodržování pravidel islámu a povinném zahalování všech žen na ulicích se nám tak úplně nepotvrdí, záhy po příjezdu potkáváme skupinky Korejek v šatech.
„Ale když se podíváte na staré fotky v novinách, dřív tu chodily bez šátků i místní ženy, nyní už je většina nosí,“ líčí vysokoškolský pedagog Petr Polák, který od srpna 2010 učí na brunejské univerzitě.
Kromě převládajícího náboženství není pochyb ani o tom, kdo tu panuje. Jednasedmdesátiletý sultán zastává roli premiéra, ministra financí, zahraničí i obrany, najdete ho na všech bankovkách, z portrétů na vás shlíží na každém rohu.
Opulentní trůnní sál. Prostory sultánova paláce překypují luxusem.
Patří k nejbohatším lidem světa, jeho jmění se odhaduje na 400 miliard korun. Brunejský sultán má sbírku stovek luxusních aut, k padesátinám si nechal postavit stadion a pozval Michaela Jacksona, aby na něm za 320 milionů korun vystoupil. Jeho synovec Faiq Bolkiah je nejbohatším fotbalistou světa; přitom umu Ronalda či Messiho (zatím) zdaleka nedosahuje.
Panovník má osobní flotilu letadel, vlajkový Boeing 747-300 překypuje luxusem a zlatými doplňky v interiéru.
Místní o svém vládci hovoří s úctou. Co na tom, že z jeho paláce občas prosáknou zvěsti o nezřízených večírcích. Brunejci před nimi zavírají oči. Kritizovat vládnoucí rodinu je zakázáno – a řada lidí po tom ani netouží. Monarcha totiž ví, jak si své poddané hýčkat.
Do svého obřího sídla s 1 788 pokoji a 257 koupelnami zve pokaždé koncem ramadánu všechny obyvatele na návštěvu. S muži si potřese rukou sám, ženy přivítá jeho manželka.
Každý, kdo dorazí, je zván na pohoštění, někdy dostane i malý dar. Tak to funguje tři dny, než se na zbytek roku zase brány paláce uzavřou.
Brunejské bohatství umožňuje sultánovi dělat i další populární kroky. Nikdo ze zhruba 417 tisíc občanů nemusí platit daně. Školství je zdarma, zdravotní péče také, bydlení dotované a litr benzinu stojí pár korun.
Za to vše vděčí Brunej poloze na severu ostrova Borneo v jihovýchodní Asii, kde „sedí“ na značných zásobách ropy. Ta spolu se zemním plynem tvoří 90 % exportu, každý den Brunej vyprodukuje asi 120 tisíc barelů.
Díky přírodnímu bohatství se země podle časopisu Forbes řadí na páté místo mezi nejbohatšími státy světa. Jenže desítky let bezstarostného hýření se blíží ke konci. Zásoby ropy zvolna docházejí. A Brunej, bývalý britský protektorát, se marně poohlíží po jiných zdrojích bohatství.
Aby sultán v nejisté době posílil své postavení, zavedl před čtyřmi lety právo šaría, umožňující tresty za náboženské prohřešky. V první fázi v podobě pokut a uvěznění, v plánovaných dalších etapách hrozí i amputace končetin či ukamenování. Ač země touží po rozvoji turismu, tohle jako nejlepší pozvánka nefunguje.
Svět na vodě
Je to škoda, neboť Brunej má co nabídnout. Centrum hlavního města sice působí ospale a prázdně, ale stačí nasednout na loď a nechat se za 10 místních dolarů vozit po přilehlé vodní vesnici Kampong Ayer, aby se vám naskytl bezpočet fascinujících pohledů.
V samostatně fungujícím světě nad vodní hladinou žije 30 tisíc obyvatel. V domcích pospojovaných mosty bydlí, mají tam školy, obchody, restaurace, mešitu, policejní i hasičskou stanici.
Život na vodě. Tisíce obyvatel se uchýlily k levnějšímu bydlení ve vodní vesnici.
K původním starým dřevěným obydlím na kůlech přibývají i moderní příbytky, protože život na vodě láká. „Bydlení je tam levné, neplatíte nákup pozemku, navíc nepotřebujete auto, bez něhož se na pevnině neobejdete,“ vypráví řidič vodního taxi.
Poblíž centra se nacházejí dvě monumentální mešity, ale vyplatí se vyjet i dál, třeba do národního parku Ulu Temburong. Nabízí netknutou přírodní krásu: pralesy, řeku, vodopády… Jako by se tam zastavil čas před mnoha sty lety.
Pokud si chcete jen lehnout na pláž, k moři je tu všude blízko. Ovšem pozor: zatímco pro Brunejce díky řadě sociálních výhod život až tak nákladný není, jako návštěvník se musíte na vyšší ceny připravit. Jídlo, taxíky, ubytování, to vše je ve srovnání s ostatními státy regionu dražší.
Nahlédnutí do pozlaceného tajemného státu tisíce a jednoho barelu, jehož tempo určuje už půl století rozhazovačný sultán, zkrátka něco stojí.
