Káva znamená byznys. A Ludwig Roselius je velký byznysmen. Obchoduje s voňavou komoditou, která povzbuzuje mysl, ve velkém stylu. Píše se začátek dvacátého století a Roselius otevírá jednu filiálku za druhou: v Hamburku, ve Vídni, v Londýně.
V téže době rodinu zasáhne úmrtí. V necelých šedesáti letech umírá Roseliův otec. Lékaři přicházejí s diagnózou: srdeční zástava. A vysvětlují náhlé úmrtí nadměrnou konzumací kofeinu. Mladý dědic obchodní živnosti se pouští do hledání cesty, jak z kávy dostat kofein a přitom nezabít její chuť a aroma. Trvá mu to čtyři roky, než uspěje. Ale uspěje. V roce 1906 se v Brémách začíná prodávat první bezkofeinová káva na světě. Má punc luxusního zboží.
Byznys kolem svého objevu pojímá Roselius ve velkém stylu. Spolu s dalšími brémskými velkoobchodníky zakládá 21. června 1906 společnost Kaffee-Handels-Aktiengesellschaft (Kaffee HAG) s kapitálem 1,5 milionu marek a začíná chystat velkoryse pojatou průmyslovou výrobu. Ta se rozjela v roce 1907 v nově postavené továrně v brémském přístavu, která dokázala zpracovávat 13 000 liber kávy denně.
Dobová reklama společnosti Kaffee HAG
Historické centrum severoněmeckých Brém. Město zbohatlo hlavně na námořním obchodu.
Kaffee HAG nezapomíná ani na marketing. Plakáty navrhuje v minimalistickém duchu dadaistický výtvarník, reklamu na kávu bez kofeinů pouští tehdejší kina. Není divu, že z Kaffee HAG se rychle stává firma s globálním dosahem a Ludwig Roselius se řadí k nejbohatším lidem Německa.
Vkusné a zvrhlé umění
V téže době si Roselius krátí cestu z brémské burzy do firemních kanceláří úzkou zkratkou spojující hlavní náměstí s nábřežím Vezery. Jmenuje s Böttcherstrasse a jestli je jedna jediná věc, kvůli které zamířit do Brém, tak je to tato křivolaká, pouhých 108 metrů dlouhá ulička sevřená mezi vysokými cihlovými stěnami. Úspěšný byznysmen s vášní pro umění totiž nejprve koupí jeden zchátralý dům a postupně získá uličku celou. To už se píšou 20. léta.
Zlatý reliéf archanděla Michaela na Böttcherstrasse
„V čem Roselius vyniká, je umění propagace a posouvání možností reklamy. Už před válkou ho ke spolupráci s talentovanými výtvarníky pobídla francouzská praxe, kde se reklamě upsal i Toulouse-Lautrec. Jako invenční promotér chce nyní pro marketing angažovat vedle výtvarného umění i architekturu, a sto osm metrů dlouhou ulici proměnit v reklamní plochu a turistickou atrakci zároveň. Vedení města slíbil, že v nové Böttcherstrasse vznikne komplex muzeí, uměleckých ateliérů, řemeslných obchodů, společenských sálů i restaurací. Jedná se o stejnou ideu, s jakou na druhé straně Atlantiku vyroste Rockefellerovo centrum, jenže Roselius ji realizuje o celých pět let dřív. A navíc v souladu s místním vkusem. V srdci přístavního města, nechává se slyšet, má vyrůst živý příklad velkorysého sponzorství a hanzovního životního stylu,“ popisuje ve skvělé literární reportáži nazvané Sto osm metrů zvrhlosti novinář Vratislav Maňák.
Jak už to v dějinách 20. století bývá, není to přímočarý příběh. Co bylo ve 20. letech cool, je v následujícím desetiletí v Hitlerově třetí říši zvrhlé. V polovině roku 1935 přijde úder. Týdeník SS Schwarzer Korps napadne Böttcherstrasse. Následují úpravy, vysvětlování, přímluvy a nakonec i Roseliův dopis Hitlerovi. Ale v březnu 1937 se ulici dostává nečekané ochrany ze strany úřadů: Böttcherstrasse stává kulturní památkou.
„V režimu, který se zkonfiskovaného expresionistického umění štítí tak, že ho v lepším případě vyprodává do ciziny a v horším rovnou pálí, jde o nevídaný tah. Příštím generacím Hitlerovy tisícileté říše má Böttcherstrasse sloužit jako odstrašující skanzen zvrhlého umění. Jako trvalá připomínka kulturního úpadku, který razila prohnilá republika,“ vysvětluje obrat ve své literární reportáži Vratislav Maňák.
Obecně se dá říct, že za zvrhlé považovali nacisté veškeré moderní umělecké směry: expresionismus, surrealismus, dadaismus, kubismus i fauvismus. Jen o pár měsíců později proto organizují v Mnichově výstavu nazvanou Entartete Kunst, česky Zvrhlé umění. Z dvaatřiceti muzeí nechají svézt více než 650 obrazů, kreseb a plastik od Vasilije Kandinského a dalších mistrů. Výstava následně putuje do dalších dvanácti měst. Navštíví ji více než dva miliony lidí. Paradoxně tak dodnes zůstává vůbec nejnavštěvovanější přehlídkou moderního umění.
Nicméně Böttcherstrasse všechny nástrahy zvládla a dnes představuje jednu z mála ukázek expresionismu v architektuře. Roselius postavil vlastní ulici, která i po sto letech okouzluje a přitahuje turisty. Zvláštní směs tradičního cihlového zdiva a moderní architektury je navíc na jižním konci – blíže k přístavu – provoněná kávou, což je v příběhu velkoobchodníka z Brém stylová tečka.
Nejkrásnější radnice v Německu?
Tak staré město, jako jsou Brémy, ovšem turistům nabízí mnohem víc. Povinnou zastávkou, v dobrém slova smyslu, by mělo být Tržní náměstí (Bremer Marktplatz) s radnicí. Radniční budovu tu vztyčili na počátku 15. století. Dnešní podoba ve stylu vezerské renesance, s typickými červenými cihlami, pochází ze 17. století a je považována za jednu z nejkrásnějších radnic v Německu. Spolu s nedalekou Rolandovou sochou je dokonce zapsána na seznamu Světového dědictví UNESCO.
Brémská radnice je špičkovou ukázkou veserské renesance, a je pod ochranou UNESCO.
Na rohu radnice stojí symbol Brém a atrakce pro přispěvatele na sociální sítě: socha Brémští muzikanti, která upomíná na pohádku bratří Grimmů. Nemůžete ji přehlédnout, i když není velká, neboť kolem čtyř zvířat ze sousoší je neustále hlouček turistů, kteří pro svá mobilní zařízení hledají ten nejzajímavější úhel záběru. (Ano, Juniora jsme tam také vyfotili.)
Může se hodit |
Středověkou atmosféru má pak pěší ulice Schnoor, kde se nad kamennou dlažbou sklání štíty domů, a ze které můžete odbočit do uzoučké Wüstestätte.
Pokud si budete chtít odpočinout, zamiřte k řece. Tam, kde byl ve středověku pulsující přístav a kde z bachratých a pomalých hanzovních kog překládali přístavní nosiči a dřevěné jeřáby náklad, je dnes příjemná odpočinková pěší zóna. Podniky na nábřeží mají předzahrádky, kde můžete po pařížském způsobu u kávy sledovat klokotání života.
Kde zaparkovat?
Německo je karavanistickou velmocí minimálně evropského řádu. A tomu odpovídá i infrastruktura pro cestovatele obytnými auty. Přímo v širším centru Brém je na adrese Schosterboorn 9 stellplatz, tedy parkovací místo určené pro obytná auta. Najdete jej na pozemku přiléhajícím k artHotelu. Parkovací místo pro obytňák a dvě osoby stojí 21 eur (515 Kč). Městská daň je 1,05 eura (25 Kč) za noc, za každou další osobu na palubě se připlácí dvě eura (50 Kč) za noc. Pro zajímavost, za doplnění čerstvé vody na tomto stellplatzu chtějí rovněž dvě eura. Výhodou stání „na hotelovém dvorku“ je, že stellplatz nabízí možnost hotelové snídaně. Kolem Brém je navíc i několik klasických kempů, které s centrem spojuje městská hromadná doprava.
K cestě do centra Brém jsme zvolili S-Bahn ze čtvrti Vegesack, kde jsme odstavili naše obytné auto.
My jsme zvolili tentokrát jinou strategii. Naše obytné auto jsme zaparkovali ve čtvrti Vegesack před řadovým domkem, kde jsme poskytovali tři týdny house sitting, tedy ubytování zdarma výměnou za hlídání domu. Co je house sitting a jak ho vyzkoušet taky si můžete přečíst zde.
Nicméně, i tady najdete stellplatz – Maritime Meile u řeky Vezery (souřadnice: 53.1728294N, 8.6086017E), hned vedle areálu loděnic. Přímo do centra Brém jezdí z Vegesacku příměstský vlak S-Bahn. Cesta ze stellplatzu na nádraží vede městským parkem kolem řeky s několika hřišti. Na další dětské hřiště narazíte už na dohled od nádraží, u přístavního bazénu.
A z Vegesacku můžete po návštěvě Brém plynule pokračovat na západ do přístavu Bremerhaven. Přečtete si: Dodávkou s dětmi: V Bremerhavenu jsme objevili skvělé námořní muzeum.
Brémská prosperita stála na námořním obchodu, který „protékal“ přes městský přístav. Když nánosy písku v řece Vezeře bránily dalšímu rozvoji byznysu, koupilo město území při ústí řeky do Severního moře a postavilo tam nový přístav. Dnes Brémy a nový přístav Bremerhaven tvoří jednu spolkovou zemi.
Dodávkou s dětmiS „garsonkou na kolech“ cestujeme už od roku 2010, kdy jsme vyrazili na expedici do východního Turecka. Když se nám narodil první potomek, nechtěli jsme nezávislé cestování na čtyřech kolech opustit, naopak jsme začali plánovat několikaměsíční cestu po Evropě. Tu jsme absolvovali v roce 2021 vozem Weinsberg CaraBus 630 ME, kterým cestujeme dodnes. Jedná se obytnou vestavbou do dodávky Fiat Ducato. Motor má výkon 160 koní, uvnitř mohou cestovat čtyři lidé. Proti sériovému provedení jsme přidali na střechu solární panel a k němu měnič napětí se zdvojenou nástavbovou baterii. Vozidlo je servisováno v Karavan Centru Morava.  Weinsberg CaraBus 630 ME se zvedací střechou, kterou instalovala firma Karavan Centrum Morava. |
