Legendární železnicí skrz tropický prales rovnou k Atlantiku

aktualizováno 
Je to cesta několik století do minulosti, kdy ještě jižní část Brazílie pokrýval Atlantický prales. Koukám z okna vlaku, který pomalu klesá k oceánu, na bujnou vegetaci kolem železnice a představuji si, jak zelený musel být tento kout planety, dokud ho Evropané nezačali osidlovat ve prospěch portugalské koruny.

Serra Verde Express při své pomaličké jízdě přes park Marumbi | foto: Tomáš Nídr, MF DNES

Z Atlantického pralesa však po kácení, které jeho původní plochu redukovalo na desetinu, zůstaly jen zbytečky roztroušené po jihu domoviny slavného fotbalisty Pelého. Džungli lze najít třeba uvnitř Rio de Janeira, kde divočina obývaná malými opicemi může Kristovi rozpaženému na městem připadat jako vstup do ráje. Já se však za ní vydám do státu Paraná a volím dopravní prostředek, který je v Brazílii spíše raritou: vlak.

Ve městě Curitiba, které svými výškovými budovami a prosklenými tubusy místo autobusových zastávek přesvědčí i skeptika, že Brazílie nebude mít s organizací fotbalového mistrovství světa v roce 2014 výrazné problémy, mířím na nádraží. Chystám se na pětihodinovou cestu, při níž se po 110 km dlouhé trati dostanu plazivým tempem z náhorní plošiny v téměř tisícimetrové výšce až k pobřeží.

Je neděle a souprava je plná do posledního místečka. Blahořečím si, že jsem si jízdenku koupil den předem. Už v tu dobu byly vyprodané jednosměrné lístky do levnější třídy za 74 realů (800 Kč), musím tady zaplatit 107 realů (1 150 Kč). Za vyšší cenu dostávám odměnu: malou svačinku a plechovku místní limonády Guaraná Antartica, která v Brazílii šlape na paty Coca-Cole.

Mezi pasažéry převažují místní, což průvodčího vede k domněnce, že výklad v portugalštině stačí. Vypráví o tom, proč dráha vlastně vznikla. Pochopím jen útržky, takže se později poučím z internetu. Ve druhé polovině 19. století hledali obchodníci možnosti, jak rychle dostat obilí z oblasti Curitiby do přístavů, ze kterých by se dalo exportovat. Byla to doba, která milovala lokomotivy, proto se i Brazilci rozhodli pro toto řešení, byť terén byl mimořádně složitý.

Železnice v mimořádně náročném terénu

Curitiba sice leží v rovině, která pak ostře spadá k oceánu. Evropští inženýři, kteří byli konstrukcí pověřeni, si s tím poradili množstvím serpentinových klesání, třinácti tunely a 30 mosty. V roce 1885 po pěti letech práce devíti tisíc lidí zahájila železnice s velkou slávou provoz.

Od té doby Brazílie plně vsadila na automobilovou dopravu zboží (s výjimkou Amazonie, kde dominuje lodní transport) a v 90. letech se železnice přestala vyplácet. Ale přišlo se na to, že cesta malebnou krajinou může být turistickým lákadlem. Byla to trefa do černého.

Vlak není výkřikem nových technologií, ale nepatří ani mezi veterány. Stručně řečeno, ve vozovém parku Českých drah by se lehce ztratil. Nevýhodou jsou okénka, která se nestahují, nýbrž otevírají do stran. Jenže dost omezeně, což účastníka vyhlídkové jízdy potěší asi jako vegetariána steak na talíři.

Fotografování je docela komplikované. Naštěstí průvodčí hlásí, zda se po vyjetí z tunelu máme soustředit na krajinu vlevo nebo vpravo, takže lze dopředu zaujmout fotografickou pozici.

Takto to v jižní Brazílii vypadalo všude, než přišli Portugalci a začali ji...

Takto to v jižní Brazílii vypadalo všude, než přišli Portugalci a začali ji osidlovat.

Trsem banánů téměř přes nos

Pohledy na národní park Marumbi se otvírají nádherné. Od strmé skály, ke které jsou koleje přilepené, vidíme do dálky na zelené plochy, nad kterými se klene blankytná obloha. V některých místech zase zajedeme do divoké vegetace.

Kdybychom přes nepraktická okénka mohli vystrčit hlavu, nejspíš bychom si ji srazili o trs divoce rostoucích banánů nebo by nás propleskly palmové listy. Strojvedoucí se nám snaží dávat co nejvíc času na pořízení snímků, takže brzdy na poměrně strmé dráze bez ustání ječivě skřípou. Kdykoliv projíždíme tunelem, dolehne do mého vagonu, který je zařazený jako poslední, křik ze zbytku soupravy. Brazilští výletníci si průjezdy tmou krátí vřískotem jako v parodii na horor.

Železniční most v Morretesu, kde většina turistů svoji cestu vlakem ukončí.

Železniční most v Morretesu, kde většina turistů svoji cestu vlakem ukončí.

Nádraží architekturou i atmosférou připomíná dávné časy.

Nádraží architekturou i atmosférou připomíná dávné časy.

Dojedeme do Morretesu polohluší od ustavičného skřípění brzd. Naprostá většina pasažérů tu vystoupí. Tady totiž panoramatická jízda končí. Posledních 42 kilometrů vede po zemědělské krajině až do Paranaguá na atlantickém pobřeží, na tuto část projížďky nás zůstane pouze desítka. Většinu vagonů odpojí a nás naženou do prvního za lokomotivu. K mé zlosti zjišťuji, že tady mají okénka jednoduše stahovatelná.

Kokosový dýchánek v Paranaguá

Z exkurze do historie neobydlené Brazílie se dostávám do současnosti jejích občanů patřících k chudé většině. Vesničanům vidím až do kuchyně. Bydlí v kůlnách z nepravidelně stlučených prken nebo v domcích z nenahozených cihel. Vybledlé prádlo se suší na šňůře natažené mezi seschlými banánovníky, poblíž se na doutnající skládce pase kůň. Malí naháči běží po bahnité cestě a nadšeně mávají houkající mašině. Poslední půlhodina se ve vedru neúnosně vleče. Na vozovce rovnoběžné s tratí nás předjede i dosti rozvážná cyklistka. Jaký výsměch názvu Serra Verde Express, který pyšně nese náš spoj.

Za časného odpoledne dojedeme do Paranaguá, kde to vypadá jako po morové epidemii. Nikde nikdo. Barevné, byť dost otlučené fasády kousek od řeky, která líně teče do blízkého Atlantiku, jako by chtěly naplnit plakátovou představu Brazílie jako ospalé tropické destinace.

Paranaguá – barevné městečko, kde v časném odpoledni

Paranaguá – barevné městečko, kde v časném odpolední "chcíp pes".

Nechci atmosféru města narušovat přehnanou aktivitou, tak si v zahradní restauraci téměř bez hostů nechám naservírovat čerstvý kokos. Vousatý muž mi ho několika lehkými švihy oseká mačetou a udělá do něj dírku na brčko. Můžu se rozvalit pod palmou, srkat kokosové mléko a vychutnávat si jako zbytek Paranaguá brazilskou víkendovou pohodu.

Serra Verde Express

Serra Verde Express

Autor:

Nejčtenější

V Africe vyfotili vzácného černého levharta. Prvního po 110 letech

Britský fotograf Will Burrard-Lucas zachytil v keňském parku Laikipia...

Britskému fotografovi Willu Burrardovi - Lucasovi se v Africe povedl náramný kousek. Podařilo se mu vyfotit vzácného...

Byl to asi nejhorší James Bond, přesto naučil turisty lyžovat v Mürrenu

Díky za všechno, Mr. Bond.

Možná by se měl tento slavný snímek jmenovat spíše Ve službách švýcarskému turismu, než Jejímu Veličenstvu, neboť agent...

Slavný cestovatel Miroslav Zikmund slaví sto let, svůj věk bere jako dar

Miroslav Zikmund

Při dvou cestách projel Miroslav Zikmund Asii, Afriku i Ameriku. Je absolutní systematik, jeho život má pevně daný...

KVÍZ: Lidé pro ně i umírají. Jak dobře znáte státní vlajky?

Víte, který stát má na své vlajce kalašnikov?

Jsou jedním z nejvýraznějších symbolů každého státu. Některé vlajky pozná na první pohled téměř každý, jiné se dají...

Varhánky i v poledne? Víme, kde v Kitzbühelu hledat nejlepší trasy

Alpské kouzlo sjezdovek v rakouském Kitzbühelu

Kitzbühel, to není jen Hahnenkamm, na kterém se jezdí slavný sjezd, ale také pestrý výběr z 230 kilometrů sjezdovek....

Další z rubriky

OBRAZEM: Noční můra pro vegetariány. Řezníkův hotel je poctou klobásám

Tady najdete klobásy úplně všude. Na zdích, polštářích, visí tu i ze stropu....

Tady najdete klobásy úplně všude. Na zdích, polštářích, visí tu i ze stropu. Dokonce i mýdlo má tvar klobásy. Německý...

OBRAZEM: Pohovka z ananasu. Hilton otevře hotelové apartmá pro vegany

Vegani se snaží ze svého života odstranit všechny formy využívání zvířat, ale...

Vegani se snaží ze svého života odstranit všechny formy využívání zvířat, ale to ještě neznamená, že by neměli mít...

OBRAZEM: Fontány a krásné zahrady. Neuvěříte, jak vypadal Afghánistán

Návštěvníci v zahradě čajovny poblíž Kábulu

Zřejmě jedno z nejšťastnějších období Afghánistánu si můžete prohlédnout na historických fotografiích z roku 1928,...

Najdete na iDNES.cz