Špinavá krása. To mě napadne, když se pokouším shrnout své dojmy z té země. Hlavou mi jich projela spousta – vášeň, křik, pot, odcizení, opojení, zmatek, nádhera, nebezpečí, ňadra, prázdnota, míče, kýče, horké noci a nezdolné slunce během dne. Nicméně krása a špína jsou nejvýstižnější.
Sedím na lavici v malé místnosti prádelny a přemýšlím, jak zapnout pračku. Návod je jen v portugalštině. Samozřejmě. Je tma (v srpnu se v Recife, ležícím na pobřeží Atlantiku ve státě Pernambuco zhruba tisíc kilometrů jižně od rovníku, smráká už v půl šesté), takže jsem si nevzal mobil, který by mi v překladu možná pomohl. Potmě se tu totiž ven raději nechodí a určitě ne s telefonem. A taky se tu nechodí pěšky. Myslel jsem, že jen kvůli bezpečnosti, ale z omylu mě vyvede mladý Brazilec, který si taky přijde vyprat. Je to spíš zázrak než Brazilec, protože umí anglicky.
Pokud přijdete na snídani v půl sedmé, je tam narváno, o dvě hodiny později ani noha. Pokud přijdete ve všední den na pláž na pátou šestou ráno, potkáte tam kvanta lidí. Pokud dorazíte na poledne, máte i ty nejslavnější resorty skoro pro sebe.