zavřít
1 / 20
náhledy
Jediní upíři, kteří na vás v podhradí rumunského Branu budou cenit zuby, jsou prodavači suvenýrů. Hrabě Drákula tu nikdy nežil. Podobně si z balkónu ve Veroně nemohla špitat Julie s Romeem. Takových pamětihodností, které dobře slouží cestovnímu ruchu, je spousta. Pokud jste jim dosud věřili, budete nejspíš zklamaní. Jsou to totiž jen umělé konstrukty.
Autor: Profimedia.cz
Shakespeare tu nikdy nebyl, místní historii nestudoval. Onen dům ve Veroně sice ve 13. století nechala vystavět rodina Dal Cappello, ale tím podobnost s Kapulety končí. Propojení domu se slavným dramatem vytvořili až turisté. A Juliin balkon? Ten na domě vyrostl až v roce 1937.
Autor: Profimedia.cz
Příběh Williama Tella pravdivý není. V 15. století neexistoval a habsburský místodržící Gessler nebyl tyranem. Sestřelování jablka kuší se tu nejspíš nikdy neodehrálo. Monumentální soše zázračného střelce, lidového hrdiny z Altdorfu, to na návštěvnosti neubírá. Šest z deseti Švýcarů věří, že existoval.
Autor: Ank Kumar, Creative Commons
Hrabě Drákula, proslavený upírským románem Brama Stokera, a Vlad III. Dracula, rumunský kníže, jsou dvě naprosto odlišné figury. Ta první je smyšlená. Druhá historicky doložená. Hledat oba na hradě Bran je ale chybou, kterou ročně činí 800 000 turistů. Sídlem opravdového knížete byla pevnost Poenari.
Autor: Profimedia.cz
Poněkud vyprahlá krajina, zato plná romantických větrných mlýnů. Má své kouzlo. K jejímu věhlasu přispěl literární příběh o svérázném rytíři, který na počátku 17. století sepsal Miguel de Cervantes. Don Quijote, jeho kůň Rosinanta ani Sancho Panza ovšem v La Mancha nikdy nežili.
Autor: diego_cue, Creative Commons
Píseň o Rolandovi je francouzská a vypráví o bojích na území Španělska v Roncesvalles. Proto je až s podivem, že si jejího idealizovaného hrdinu v podobě 5,5 metrů vysoké sochy vystavili na náměstí zrovna v Brémách. Prohlédnou si ji statisíce turistů za rok, město je zapsané do UNESCO.
Autor: Leon Bovenkerk, Creative Commons
Šerá brázda neboli Cnoc na Teamhrach, místo, kde se od starověku nechávali korunovat králové Irska? Ne tak docela. Celý ten kopec Tara nedaleko Skryne je jedním velkým pohřebištěm, archeologicky nesmírně hodnotným místem. Ale vyprávění o korunovacích je patriotický mýtus starý sotva pár století.
Autor: Poleary91, Creative Commons
Založit cestovní ruch na tom, že přiznáte minulé problémy s přemnožením hlodavců a hromadným únosem dětí, to je skutečně nevšední strategie. Německé Hameln an der Weser na tuhle kartu vsadilo, a vychází mu to. Město Krysaře svou reputaci staví na pochmurné pověsti z 13. století a nelituje.
Autor: Profimedia.cz
Pevnost Kronborg je natolik věrným předobrazem hamletovského Elsinoru, že turisté mají tendence začít vyslýchat členy dánské královské rodiny pro zatajené vražedné spiknutí. Ovšem nešťastný Hamlet, kralevic dánský, je opravdu jen fikcí dramatika Shakespeara. A Kronborg je volnou inspirací Elsinoru.
Autor: Profimedia.cz
Když po ročním obléhání na jaře 1244 kapituloval okcitánský hrad Montségur a na louce pod ním zahořely hranice s 255 upalovanými katary, nikdo si na Svatý Grál ani nevzpomněl. Zmínky o tom, že se tu mohla nacházet nejcennější relikvie, pohár s krví Ježíše Krista, pochází až z 19. století.
Autor: Jcb-caz-11, Creative Commons
Obranný význam ten hrad neměl pražádný. V roce 1230 ho na útesech Tintagel nechal vystavět Richard z Cornwallu jen proto, aby posílil svůj „artušovskými legendami podložený“ nárok na trůn. Neúspěšně. Svého staršího bratra, krále Jindřicha III. Plantageneta, tím k předání moci nepřesvědčil.
Autor: Ian Capper, Creative Commons
A hurá do lesa! Přesněji řečeno do polesí bretaňského Paimpont, kterému ovšem nikdo neřekne jinak než Brocéliande. Tady, na 9 000 hektarech, měl být domovem bájný čaroděj Merlin. Háček je v tom, že celý les byl v roce 1804 vykácen. To, co tu roste dnes, má k romantickým mýtům opravdu daleko.
Autor: Profimedia.cz
Od 16. století si prošlo kobkami té pevnosti, Château d’If u Marseille, kolem 4 000 vězňů. Většina z nich „zašla“ po devíti měsících pobytu. Edmond Dantes mezi nimi ale nebyl žádný. Tohoto nejslavnějšího vězně, hrdinu románu Hrabě Monte Christo, si sem v roce 1845 přimyslel až Alexandre Dumas starší.
Autor: Padrecardu, Creative Commons
Vedení společnosti Marks and Spencer, první muzeum voskových figurín anebo někdejší utajené velení Odboru speciálních operací. Na londýnské Baker Street v Marylebone je pamětihodností spousta. Nejznámější adresou ale zůstává 221B, dům, v němž měl pobývat slovutný detektiv Sherlock Holmes.
Autor: Profimedia.cz
Zrádný terén, blata a mlhy. To všechno sedí. Nikdo taky nepopírá, že Fox Tor Mire v Dartmooru bylo literární předlohou nejslavnějšího detektivního díla Arthura Conana Doyla. I tady ale platí, že vás psí vytí za večerního šera děsit nemusí. Legenda o psu Baskervillském sem přišla až s turisty.
Autor: Lewis Clarke, Creative Commons
Největší pohanská svatyně, starogermánská vesmírná observatoř a bájný Irminsul, sloup podepírající svět? Tak přesně tyhle legendy k pískovcovým skalám v německém Externsteine přimyslel až pseudo-badatel Wilhelm Teudt v 20. století. Ta údajná tisíciletá mystika místa je naopak velmi moderní.
Autor: Profimedia.cz
Je líný, neposlouchá, lže. A pak jen špatně skrývá erekci, která se odehrává v jeho obličeji. Obyvatelé vesničky Collodi nebyli zprvu rádi, že se dějištěm Pinocchiova dobrodružství, sepsaných rodákem Carlem Lorenzinim, stala jejich vesnice. To až Disneyho animovaná adaptace z něj udělala hrdinu.
Autor: Floranz Neculai, Creative Commons
Nepokojný duch geniálního hudebního skladatele? Na vídeňské Domgasse 5 si v roce 1784 pronajímal Mozart jen jeden malý pokojíček. Dům se poté dočkal trojité radikální přestavby. „Strašit“ tu začalo až po té poslední, v roce 2006. Tiché zvuky piana tu mohou znít. Ale jen ve vaší hlavě, ne kvůli duchům.
Autor: GFreihalter, Creative Commons
Když domů dorazíte s desetiletým zpožděním, nemůžete se divit, že vám pak manželka udělá dusno. To podtrhl už Homér v příběhu o Odysseovi. Byť je ona homérovská Ithaka jen literární konstrukt, turistika i kulturní identita stejnojmenného ostrova jsou dnes na Odyssei bytostně založeny.
Autor: Profimedia.cz
Četnými příběhy o Kalevipoeg, tedy Kalevovci, se v Estonsku tříbilo národní uvědomění. I když má jeho legenda starší kořeny, psát se o něm začalo až v 19. století. Sochy tohoto obrozeneckého hrdiny v Tartu jsou asi tak autentické, jako Jiráskovy Staré pověsti české. Nebo spíš český Zelenohorský rukopis.
Autor: Oop , Creative Commons
