Pohled z přívozu z Nagymarose na hrad Visegrád

Pohled z přívozu z Nagymarose na hrad Visegrád | foto: Vít Štěpánek, pro iDNES.cz

Neznámé maďarské pohoří Börzsöny je maďarským klenotem podzimu

  • 3
Nekonečné listnaté lesy, které na podzim hrají krásnými barvami, a také docela členitá krajina – taková je vrchovina Börzsöny na severu Maďarska. Oblast je hustě protkaná značenými stezkami a díky dobré dopravní dostupnosti se hodí z Česka třeba i na víkendový výlet.

Že většinu Maďarska pokrývá ne právě záživná „placka” Velké uherské nížiny je všeobecně známo. Přesto se i v této zemi najdou krajinně zajímavé oblasti a Börzsöny stojí na jedné z předních příček tohoto nepříliš dlouhého seznamu.

Třetí nejvyšší maďarská vrchovina zaujímá plochu o rozloze přibližně třicet krát dvacet kilometrů a dosahuje absolutní výšky 938 metrů.

To se na první pohled nezdá moc – úroveň Českomoravské vrchoviny převyšuje jen o sto metrů –, nicméně okolní řeky v čele s průlomovým údolím Dunaje leží velmi nízko, a tak při pohledu z okolí vypadá Börzsöny (starším českým názvem též Novohradské hory) docela mohutně.

Co je pro turistiku cenné, je fakt, že přes pohoří nevede jediná silnice. Všechny dopravní linie končí ve vesnicích na úpatí kopců. Pokud se tedy chcete dostat do centrální části Börzsöny, je třeba investovat docela dost energie buď do pěšího pochodu, nebo do jízdy na kole.

Odměnou jsou nekonečné plochy nádherných lesů a také poměrně malý počet návštěvníků. Přitom okraj vrchoviny je dostupný z centra Budapešti za slabou hodinu jízdy.

Na nejvyšší vrchol

Náš plán pro přechod Börzsöny zahrnuje výstup na nejvyšší vrchol Csóványos (938 m), a to s využitím veřejné dopravy.

Začínáme v roztahané obci Diósjenő, kam jezdí vlak. Za posledními domky „východně“ působící vsi vstupujeme do lesa, abychom z něj vyšli až pozdě odpoledne, po téměř dvaceti kilometrech pochodu.

Většinu stromových porostů v Börzsöny tvoří duby a buky, místy s javory. S postupující výškou začínají převládat buky. Jde většinou o docela řídký les, který hraje všemi podzimními barvami, na které si lze vzpomenout.

Výhled z Juliánovy rozhledny nad Nagymarosem

Rozhledna na Csóványosi, nejvyšším vrchu Börzsöny

Pasek a mýtin je minimum a první výhled do dálky se nabízí teprve asi půl hodiny před „dobytím“ nejvyššího kopce. A minimum je také vodních toků – podloží tvoří tmavá sopečná hornina andezit, což pro vznik potoků či říček nedává dobré předpoklady.

Na vrcholu Csóványose stojí rozhledna, kterou však spatříme zpoza mohutných stromů až na poslední chvíli. Tělo věže, která je dostatečně vysoká k tomu, aby se z horní platformy otevřel neomezený pohled nad korunami stromů, sice tvoří beton, ale je opláštěná dřevem a v nekonečném moři lesů nijak neruší.

Teprve z vrcholového ochozu si návštěvník dobře uvědomí, o jak rozsáhlou krajinu, jen nepatrně ovlivněnou lidskou činností, se v Börzsöny jedná. Lze dobře rozeznat zbytek původního andezitového kráteru (po jeho okraji ostatně za chvíli půjdeme), jinak to jsou však téměř nekonečné expanze listnatých lesů bez jakéhokoli přerušení.

Výhled z rozhledny na Csóványos k západu

V dálce se na několika místech zaleskne hladina Dunaje sevřená strmými kopci, jižně jsou vidět předměstí Budapešti, západním směrem spatříme pohraniční údolí Iplu (Ipoly) i slovenskou vrchovinu Burda.

Převýšení, které jsme z Diósjenő museli překonat (celou dobu nás dobře vedla zelená značka), dělá celých 700 metrů. To je, pro srovnání, jen nepatrně méně než od dolní stanice lanovky v Peci na vrchol Sněžky.

Sestup z Csóványose po jihozápadním „hřebínku“ (okraji někdejšího kráteru) je místy trochu náročnější a asi po hodině se dostáváme na další z výraznějších vrcholů Börzsöny, kopec Nagy-Hidég (v překladu Studený vrch, 864 m). Na něm stojí stejnojmenná turistická chata, která představuje jedinou možnost občerstvení v centrálním Börzsöny. Druhý záchytný bod, asi dva kilometry vzdálená chata Magas-Taxi, se sice nachází na malebné pasece, je však už roky mimo provoz.

Dunajský břeh u Nagymarose

Pro sestup do civilizace volíme z Nagy-Hidég jihovýchodní směr, který nás po asi dvou hodinách mírného sestupu přivádí do rekreační osady Királyrét. Odtud jezdí do údolí Dunaje (Kismaros) autobusy a v teplejší polovině roku také železniční soupravy po trase někdejší úzkokolejné lesní železnice.

Na strmých skalách nad Dunajem

Další den volíme nenápadně vypadající „procházku“ nejjižnějším výběžkem Börzsöny, totiž členitým, z jihu Dunajem obtékaným poloostrovem nad městečkem Nagymaros. Má se však ukázat, že poměrně krátká, asi desetikilometrová trasa, skýtá různá úskalí, zejména úseky tak strmé, že je cesta místy na hranici schůdnosti. Solidní pohorky se proto jeví téměř jako nutnost.

Nejprve procházíme centrem Nagymarose, kterému vévodí mohutný kostel. „Věhlas“ městečka se rozšířil daleko za hranice Maďarska v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století, kdy zde tehdejší plánovači hodlali zbudovat vyrovnávací nádrž společného slovensko-maďarského vodního projektu Gabčíkovo-Nagymaros. Lidové protesty tehdy naštěstí donutily maďarskou vládu ze stavby vycouvat, což byl jeden z důležitých momentů, který přispěl k erozi tamějšího komunistického režimu.

Výhled z Juliánovy rozhledny k jihu, přes Dunaj na vrchovinu Pilis

Při dnešním pohledu na Dunaj a představě, že by překrásné údolí (včetně části sídel podél jeho břehů) mělo být zalito přehradou, se na mysl dere jediné – to musel opravdu být výplod nějakého chorého mozku.

Výstup k nagymarosské kalvárii ukrojí první desítky z celkem téměř čtyř set výškových metrů, které je třeba překonat na vrchol Hegyes-tető (482 m). Nahoře opět stojí rozhledna, tentokrát kamenná, v poetické maďarštině nazvaná Julianus-barát kilátótorony.

A z ochozu se opět otevírá famózní výhled. V porovnání s včerejškem jsou horizonty sice víc ovlivněné civilizací (dobře vidět je mimo jiné mýtický hrad Visegrád na protějším břehu Dunaje), ale také pestřejší. Meandr Dunaje je přímo pod námi a protilehlá vrchovina Pilis se od řeky zvedá téměř hrozivě strmě. Pohled na západ opět obsáhne slovenskou Burdu i údolí Iplu.

Výhled z Juliánovy rozhledny k jihu po proudu Dunaje a na Visegrád

Od rozhledny volíme sestup k jihu, neboť tušíme, že ze strmých svahů – zde s četnými mýtinami a průhledy – budou znovu krásné pohledy na Dunaj i okolí. To se potvrzuje, ovšem není to zadarmo: žlutě značená vyhlídková pěšinka vede místy v tak strmém svahu, že je třeba zapojit všechny končetiny. Vzhledem k dlouhotrvajícímu suchu navíc andezitový prach a rozdrolené kamínky vytvořily dokonalou „klouzačku“ a místy je třeba dobře vážit, kam položit podrážku.

Poslední fáze sestupu k železniční zastávce v obci Zebegény je už pak co do sklonu mírnější. V centru ztichlého sídla šlapeme po tmavé andezitové dlažbě, což je ostatně pravidlem i v okolních vesnicích a městečkách.

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz

Může se hodit

Doprava
Základní dopravní linkou je železnice vedoucí po severním (levém) břehu Dunaje. Z Prahy přes Brno a Bratislavu se jezdí každé dvě hodiny rychlíky Metropolitan, které staví v pohraniční stanici Szob a pak v nádraží Nagymaros-Visegrád. Z Prahy to trvá šest hodin.

Osobní vlaky jezdí podél Dunaje ze Szobu do Budapešti každou hodinu; jízdní řády najdete a jízdenky můžete koupit na webu maďarských železnic (https://www.mavcsoport.hu), který má též anglickou verzi. Do vesnic na úpatí Börzsöny zajíždějí docela často autobusy.

Pro návštěvu Visegrádu, který leží přímo naproti Nagymarosi, se hodí přívoz (mezi Ostřihomí a Budapeští není přes Dunaj žádný most), který jezdí podle potřeby, nejméně však každou hodinu.

Praktické informace
Ubytovacích možností v obcích v dunajském údolí překvapivě není mnoho a jsou na maďarské poměry poměrně drahé. Zejména o víkendech je třeba počítat s výdajem ve výši nejméně 1 200 korun za pokoj a noc (v penzionu či soukromí); hotely přijdou na dvojnásobek i mnohem víc.

Síť značených cest je hustá a značení spolehlivé, ovšem ukazatelů najdete v terénu jako šafránu – jsou opravdu jen na těch nejhlavnějších křižovatkách. Mapa, ať papírová nebo stažená do mobilu, je tak nutností.

Znalost jiného jazyka než pro cizince zcela nesrozumitelné maďarštiny je mezi místními mizivá, a to i v turistických službách. To je odraz faktu, že drtivou většinou návštěvníků tu tvoří domácí. Starší generace někdy dá dohromady základní komunikaci v němčině, ale na zázraky nespoléhejte a raději si včas stáhněte nějaký maďarský překladač.

, pro iDNES.cz