Ztracený svět Sabahu. Výlet do srdce jednoho z nejstarších deštných pralesů

Čtyřicetikilometrový pochod džunglí s patnáctikilovým batohem na zádech? Tropické teploty, téměř devadesátiprocentní vlhkost s občasnou vydatnou sprchou a kluzký jíl pod nohama? A k tomu desítky pijavic v pohorkách? Vítejte v mystickém primárním deštném pralese pánve Maliau na Borneu.

O „ztraceném světě“ Sabahu, jak se pánev v malajsijské části Bornea také nazývá, neměl svět, a dokonce ani domorodci dlouho potuchy. Až v roce 1947 bývalý vojenský pilot při vyhlídkovém letu téměř narazil do jedné z příkrých severních stěn na hranici pánve.

Pánev totiž obepíná téměř kruhovitý vnější okraj s příkrými svahy a útesy vysokými tři sta až šestnáct set metrů. I proto v jazyce místního horského kmene Maliau znamená „země obřího schodiště“.

Na více než polovinu území chráněné oblasti se lidská noha vůbec nedostane. Část nacházející se na severovýchodě by měla zůstat zcela nepřístupná dalších nejméně třicet let.

„Tlačili na nás ze všech stran, aby se v této části Maliau zahájila těžba uhlí. Proto jsme preventivně před osmnácti lety oblast na dalších padesát let zakonzervovali. Nyní tam nemá přístup nikdo. Ani vědci,“ řekl nám jeden ze zaměstnanců rezervace.

Malajsijci se do džungle nehrnou

Než jsme s ním však mohli promluvit, museli jsme zdolat necelé tři stovky kilometrů z Kota Kinabalu, hlavního města Sabahu ležícího na západním pobřeží Bornea. Tam na nás čekal průvodce, s nímž jsme nasedli do upravené Toyoty Land Cruiser a za šest hodin jízdy jsme dorazili k rezervaci.

Auto s náhonem na čtyři kola se doporučuje hlavně kvůli terénu uvnitř chráněné oblasti. Kvalita silnic a dálnic na Sabahu naopak mile překvapí.

Projížděli jsme rozvinutými oblastmi, upravenými městečky a vesnicemi obklopenými úrodnými údolími, rýžovými poli a farmami.

I když řada dřevěných příbytků vesničanů působí skromně, místní vláda postupně i těm nejchudším vrstvám pomáhá s výstavbou cihlových domků. Minulostí jsou také časy, kdy členové etnické skupiny Dayaků usekávali hlavy nepřátelům, aby se trofejemi chlubili před svými ženami.

„Kdysi to tak bylo, že když se chtěl místní chlap oženit, tak své nastávající pár hlav prostě musel ukázat,“ vysvětlil náš průvodce Calixtus Laudi pocházející z kmene Kedasan-Dusun. „Příchodem misionářů však tyto praktiky začaly ustupovat a za Britů to skončilo úplně,“ poznamenal.

Tu a tam lze jízdou napříč Sabahem zahlédnout i kostelíky a hřbitovy, jejichž hroby zdobí kříže a další symboly křesťanství. Pro malajsijský poloostrov, kde dominuje islám, věc docela ojedinělá.

Z letadla vypadá Maliau jako obrovská vulkanická kaldera o průměru 25 kilometrů.

Mapa Ztraceného světa Sabahu

„Chodil jsem do katolické školy a dvě moje sestry působí v klášterech jako mnišky,“ svěřil se Calixtus pocházející z patnácti dětí. „Naše rodina vlastnila kaučukovníkovou plantáž, zeleninovou farmu a také nějaký dobytek a o to všechno jsme se museli starat,“ dodal, když jsme projížděli jeho rodnou vesnicí.

„Vstával jsem ve dvě ráno, na čelo jsem si připevnil kahan a pospíchal sbírat z našich stromů latex. V pět jsem pak běžel do školy, každý den deset kilometrů přes kopce tam a deset zpátky,“ vzpomínal. Jak jsme si potvrdili později, Calixtus je v džungli jako doma. Mnozí Malajsijci by se však na podobnou túru do deštěného pralesa nikdy nevypravili, i když ho mají za barákem. Důvodem není ani tak nadváha mnoha tamních obyvatel a s tím spojená slabší fyzická kondice, jako spíše respekt k divoké přírodě a obavy, co všechno by se mohlo tam venku, v divočině, stát.

Noční předkrm

Do Maliau se dá vstoupit pouze přes soutěsku na jihovýchodní straně, kterou vytéká řeka stejného jména. Registrace všech lidí je před vstupem do rezervace nutná. Cestovní kancelář dokonce před zahájením výpravy požaduje potvrzení od lékaře, že je dotyčný schopen náročnější několikadenní túry v džungli.

První noc jsme strávili ve Výzkumném centru pánve Maliau a její součástí bylo noční safari. To ve skutečnosti představuje pomalou jízdu na korbě terénního pick-upu po okolí, díky níž se nám podařilo zahlédnout na dálku laně sambara indického s mláďaty a také kančila menšího, což je místní srneček, který v dospělosti dorůstá do pětačtyřiceti centimetrů a váží pouhé dva kilogramy. Měli jsme štěstí i na kaloně malajského, jehož rozpětí křídel přesahuje jeden a půl metru. Říká se mu také upír jedlý, což evokuje nejrůznější představy.

Túra v tropickém pralese není moc o výhledech, většinu času člověk tráví uvnitř husté džungle. Jeden z mála dechberoucích výhledů si vychutnáte na samotnou pánev Maliau.

Největším úlovkem byl ovšem slon bornejský, který v okolí hledal něco k snědku. Jedná se o poddruh slona indického, jemuž se říká také „trpasličí“. Sloni žijící na ostrově Borneo dorůstají maximálně dvou a půl metru a váží tři tuny. Že se v oblasti pohybuje celé stádo, dokazovaly nejen hromady sloního trusu, které druhý den ráno lemovaly silnici. „Tady můžete vidět tu jejich neskutečnou sílu,“ poznamenal v prostorách poničeného kempu Agathis náš průvodce. Hladoví sloni navštívili místo, kde začínal náš pochod, teprve před pár týdny.

V průběhu čtyř dnů strávených v Maliau jsme měli štěstí i na další osazenstvo pralesa. Ve vysokých korunách tropických stromů skákalo několik druhů opic, především hulmani kaštanoví a stříbrní, a po ránu nám nad hlavami zpívali giboni. V křoví se motali bažanti a divoká prasata, nicméně co do působivosti vítězili velcí zoborožci, z jejichž mohutných úderů křídel se zastavoval dech.

Tady někdo pije krev

Pochod džunglí ovšem není o intenzivním kontaktu se zvířaty. Pokud se tedy nepočítají pijavky tygří, kterých si v tamním vlhkém prostředí „užijete“ požehnaně. Nemá smysl se zastavovat a pracně se jich zbavovat, protože mezitím se přisají další. Při násilném odtržení se ke všemu zvyšuje riziko infekce rány.

Zkušenější turisté proto nosí speciální návleky a s sebou slaný roztok, který zabírá téměř okamžitě. A také se často kontrolují, protože pijavice po zakousnutí vypustí anestetikum, díky němuž ji člověk necítí. Může proto docela dlouho trvat, než zpozorujete, že máte ponožku nebo triko od krve jako na zabijačce.

I zkušenější evropský turista na Borneu zjistí, že zdolat horu vysokou patnáct set metrů nacházející se kousek od rovníku není úplně totéž, jako si za pěkného počasí vyšlápnout na Sněžku. V případě, že návštěvník neprojde aklimatizací, musí navíc počítat s kalastenií čili tropickou únavou. Tu pociťuje během prvních dnů téměř každý člověk přicházející do tropů z mírného pásma.

Absolvovat několikadenní túru v Maliau Basin znamená smířit se s neustálými útoky pijavic, konkrétně pijavek tygřích, kterých se zde díky vlhkému prostředí nachází požehnaně.

Visutý most umístěný vysoko v korunách tropických stromů poskytuje úchvatné pohledy na džungli, zvláště v ranních hodinách.

„Když řeknu návštěvníkům z Evropy, že je čeká tříkilometrová túra džunglí, tak většinou mávnou rukou, že běžně zvládají i desetikilometrové trasy. Já je ovšem upozorňuju, ať se připraví na mnohem větší zátěž. V cíli mi pak celí splavení dávají většinou za pravdu,“ potvrzuje Calixtus.

Tropický prales nabízí intenzivní zvuky, syté barvy a nádherné vůně. Túry džunglí ovšem mnoho výhledů neskýtají. Pouze na ojedinělých místech se pár slunečních paprsků probojuje do nejnižších pater bujné vegetace. Aspoň vám tak odpadá nutnost používat opalovací krém s vysokých ochranným faktorem. Stejně by se na pokožce dlouho neudržel a po pár desítkách minut se začal míchat s potem.

Permanentně mokrý oděv také patří k intenzivním zážitkům delšího pobytu v džungli. V tropických pralesích s devadesátiprocentní vlhkostí se totiž pot nemůže odpařovat a permanentními čůrky stéká po kůži, aniž by tělo ochlazoval. Co se týče oblečení, je proto ideální mít na sobě dlouhé tenké sportovní kalhoty a triko, případně košili z rychleschnoucího materiálu. Lehká pokrývka hlavy může mít své výhody, spíše se však vyplatí mít po ruce malý ručník na utírání věčně zpoceného čela.

V pohotovostním režimu

Pohorky dostanou v průběhu pochodu džunglí pořádně zabrat a spíše než celokožené se hodí trailové boty s protiskluzovou podrážkou. Mnoho domácích turistů si kupodivu vystačí s takzvanými kampung adidas, což jsou gumové boty připomínající amatérské kopačky z osmdesátých let. Jejich název lze přeložit jako vesnické adidasky a je až neskutečné, kolik tyto na první pohled jednoduché tenisky vydrží.

Kampung Adidas aneb osvědčená obuv, kterou Malajsijci používají na dlouhé túry džunglí. Jedná se o jednoduché gumové boty, jejichž název lze přeložit jako „vesnické adidasky“.

V pánvi Maliau lze napočítat více než třicet vodopádů. Vodopády Giluk jsou sice menší, nicméně svojí silou budí respekt.

Nejlépe se o tom přesvědčíte při návštěvě některého z úchvatných vodopádů, jejichž koncentrace je i na Malajsii výjimečná. Hned první den pochodu jsme měli možnost obdivovat téměř čtyřicetmetrový vodopád Takob Akob a o den později největší impozantní sedmistupňovou vodní kaskádu s názvem Maliau na řece stejného jména. Jenže pohled na dravé vodopády si návštěvník pánve Maliau musí zasloužit.

Dostat se k vodopádu představuje náročný sestup, většinou po mazlavém jílovitém terénu, který klouže i kvůli vyčuhujícím kořenům stromů a tlejícímu listí. V nejprudších a nejnebezpečnějších úsecích poskytují částečnou záchranu žebříky a lana, která jsou tam umístěna natrvalo. Bez pořádných bot bychom trpěli.

Zajímavostí je, že všechny řeky a vodopády Maliau mají barvu silného anglického čaje. Jak uvedl náš průvodce, hlavní důvod představuje právě napadané listí z tropických stromů.

Největší květina světa

V srdci Sabahu jsou mobily k ničemu, spojení s civilizací zajišťuje průvodce pomocí vysílačky. Bariéra, která izoluje Maliau od ostatního světa, byla však dříve neprostupná i pro geny. Z pohledu odborníků se jedná o unikátní místo, v němž jsou některé druhy fauny a především flóry „uvězněny“ miliony let. Díky tomu lze v tamním primárním pralese obdivovat nejméně osmnáct set rostlinných druhů, z toho šest typů masožravých rostlin, z nichž největší má velikost lidské paže.

Borneo je bohaté na masožravé rostliny – láčkovky. Uvnitř pánve Maliau lze najít druhy, které dosahují velikosti lidské paže. Živí se drobnými živočichy, které lapají pomocí láček na koncích listů.

V Maliau jsou k vidění krásné divoké rostliny, pouze orchidejí se zde vyskytuje přes sto druhů.

Jedná se o láčkovky, které patří mezi nejznámější masožravé rostliny a na Borneu rostou v lehké lesní půdě nebo jako epifyty na stromech. Dále je v Maliau k vidění nejméně sto padesát druhů orchidejí a při troše štěstí lze narazit i na unikátní raflézii, největší květinu světa, jejíž květ může dosahovat v průměru až jednoho metru a vážit deset kilogramů. Raflézie nemá listy ani kořen, jedná se o parazit přiživující se na kořenech a kmenech tropických lián, který páchne po zkaženém masu.

Odtrženost od světa si však člověk uvědomí až ve chvíli, kdy se v džungli zastaví. Kempy poskytují základní zázemí jako palandy, sprchy, toalety a světlo vyráběné díky solární energii. Stav dřevěných budov a zařízení však odpovídá agresivnímu vlhkému tropickému prostředí.

Uprostřed džungle nicméně nikdo soukromí nehledá. Je vděčný za jednoduchou pogumovanou matraci a moskytiéru, kterou má po náročném pochodu na několik hodin pouze pro sebe. A také plechovou střechu nad hlavou, která ochrání před tropickým lijákem.

Kemp Ginseng poskytuje turistům nejnutnější zázemí a také ochranu. Hlavně plechové střechy jsou důležité v případě tropických lijáků.

Uprostřed džungle nikdo nehledá soukromí. Spí se na poschoďových železných postelích vybavených pogumovanými matracemi a moskytiérami, jež jsou součástí každého lůžka.

I když na Borneu útok žádných dravých šelem nehrozí, spaní uprostřed džungle je lehké a trhané. Po každé hodině až dvou se člověk probudí a hledí vytřeštěnýma očima do černočerné tmy před sebou a poslouchá prapodivné zvuky nočního pralesa. V šest hodin ráno se jako bliknutím vypínače rozední, ale kupodivu navzdory přerušovanému spaní necítíte únavu.

„Mám to taky tak i po všech těch letech, co pracuji jako průvodce. Když nocujeme uvnitř pánve v kempu, nikdy nespím v kuse až do rána. Budím se a nějaký čas i bdím. Myslím, že tady v džungli se chtě nechtě v lidech probouzí skryté pudy, a to včetně toho základního, kterým je přežít. Byť je organismus unavený, nevypíná a i v noci je v pohotovostním režimu,“ řekl mi Calixtus.

Čím více dnů přitom člověk stráví daleko od civilizace, tím je prožitek intenzivnější a pochod namáhavější. Srdce Sabahu chytne dobrodruhy za srdce, byť z něj vycházejí unavení a s nohama posetýma otisky zubů od pijavic. A každý z nich je rád, že se ve Ztraceném světě neztratil.

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz

Může se hodit

Co se hodí pro pochod v džungli
Na den zhruba devítikilometrového pochodu se doporučuje mít nejméně tři litry vody na hlavu a svačinu, jejíž součástí by měly být energetické tyčinky, čerstvé a také sušené ovoce, pro chuť není špatný iontový nápoj.

Suché oblečení nejlépe uložte do voděodolného pytle používaného například při splavování řek, vezměte i píšťalku, baterku a skládací nůž. Naopak pláštěnka je zbytečná, před tropickým lijákem neochrání a ani v případě zmoknutí nemoc z podchlazení na Borneu nehrozí.

Z medikamentů se doporučuje dezinfekce, obvaz, základní léky, vitamíny a minerály na doplnění solí a slaný roztok na zmíněné pijavice. Na Sabahu se není nutné obávat malárie, nicméně je dobré vzít s sebou repelent a stejně tak krém uklidňující pokožku po poštípání hmyzem. Docela dobrým pomocníkem se na túrách džunglí ukázaly trekové hole, i když mnozí domorodci upřednostňují ratanový klacek.

O trochu menší než Česko
O Sabah měly v historii zájem jak někdejší sultanát Sulu, tak Brunej, nicméně v roce 1888 nad ním vyhlásilo protektorát Spojené království. Pod názvem Severní Borneo zůstal britskou kolonií až do roku 1963, kdy se stal členským státem federální Malajsie, ovšem již pod novým názvem Sabah. Na Sabahu dnes žije přes tři miliony obyvatel nejméně třiceti různých etnických skupin, z nichž nejpočetnější je národ Kadazan-Dusun. Rozloha Sabahu je 73 631 km2.

Vypadá jako sopka, ale není to sopka
Z letadla vypadá Maliau jako obrovská vulkanická kaldera o průměru 25 kilometrů. Tento geologický útvar tvaru nádoby zformován před zhruba pěti miliony lety však není pozůstatkem vyhaslé sopky. Ve skutečnosti se jedná o plošinu, kterou vytlačily vulkanické a tektonické pohyby, přičemž její střed v důsledku působení vnějších vlivů postupně erodoval do podoby pánve. 

Maliau Basin leží hluboko ve vnitrozemí Sabahu, přibližně 280 kilometrů od Kota Kinabalu, které je hlavním městem státu, a 40 kilometrů od hranice s Indonésií. Samotná pánev má rozlohu 390 kilometrů čtverečních, zbývajících 200 kilometrů čtverečních představují nárazníkové zóny. Nejvyšší bodem Maliau je Gunung Lotung na severním okraji dosahující výšky 1676 metrů nad mořem.

Zkoumání ztraceného světa
První skupina geologů se vypravila směrem k Maliau v roce 1960, nepodařilo se jí však proniknout dovnitř. I další pokus v roce 1976 ztroskotal kvůli nepropustnosti severní stěny. Výzkumníci z hlavního muzea Sabahu doplatili v roce 1980 pro změnu na nedostatek zásob a na malárii. Až o rok později vyslala Nadace Sabah (Yayasan Sabah), která Maliau od začátku spravuje, do oblasti vrtulník. Díky tomu mohla být prosekána první přístupová cesta. Teprve v roce 1982 vstoupil dovnitř pánve první tým vědců a průzkumníků. V roce 1984 byla oblast Maliau prohlášena za chráněné území.

Dvanáct druhů lesa
Pánev Maliau nabízí přinejmenším dvanáct lesních typů, jež se dají rozdělit do čtyř hlavních skupin. První je smíšený a dvojkřídláčovitý les, který tvoří vysoké stromy deštného pralesa dosahující 25 až 45 metrů. Obsahuje největší různorodost rostlinných a živočišných druhů, převažují v něm popínavé rostliny typy lián a ratany.

Druhým je nížinatý dvojkřídláčovitý les, tedy tropický deštný prales s velkým množstvím komerčně využitelných, čili tvrdších dřevin. 

Třetím je nižší horský prales nacházející se ve výšce 750 až 850 metrů nad mořem, jehož stromy dorůstají do výšky 15 až 30 metrů s rozšířeným výskytem mechu.

Čtvrtým typem je tropický vřesovištní les. Rozkládá se ve výšce od 900 do 1600 metrů a nazývá se též kerangas. V jazyce místního kmene Iban to znamená, že půda není vhodná pro pěstování rýže. Stromy jsou menšího vzrůstu s menšími korunami a dosahují výšky maximálně dvaceti metrů.