"Většina z nich je jako já z jihu, z Uttarpradéše," říká Muna, asi pětatřicetiletý šéf prádelny. Ukazuje na desítky bazénků ohraničených zídkami. Na otevřeném prostranství tam pracují hlavně muži, je to těžká a fyzicky náročná práce. Chudí obyvatelé přicházejí do Bombaje s nadějí v lepší život. Za posledních deset let se údajně rozrostla ze dvou na čtrnáct milionů obyvatel.
Přistěhovalci však většinou skončí ve slumech, které jsou na okrajích města i v jeho centru. Jeden z nich se přímo lepí na letiště, jiný obestavěl potrubí, další ustupuje budování dálničního obchvatu. Nad chatrčemi z vlnitého plechu a lepenky visí reklamy lákající zákazníky na laciné připojení k internetu. Bombaj je - stejně jako další města zemí třetího světa - plná kontrastů.
Obyvatel obrovské prádelny Dagoba je asi deset tisíc. Žijí v malých chatrčích se střechami z vlnitého plechu, spí, na čem se dá. Bydlí tady zadarmo, vláda jim dokonce přispívá na živobytí. "Někteří si vydělají pět tisíc rupií, někteří víc," tvrdí Muna o svých svěřencích, kteří perou, žehlí a vyvářejí pomocí hrubé síly a žehliček na dřevěné uhlí. "Strava přitom přijde rodinu tak na sto rupií denně," říká Muna. To je něco víc než dva dolary - sto českých korun. "Zůstávají tu šest měsíců nebo rok a pak zase zmizí," říká Muna.
Další desetitisíce obyvatel Bombaje žijí ve stanových přístřešcích, chatrčích nalepených zoufale na sebe a nemají ani tu práci jako lidé z Dagoby. Indie má od loňska miliardu obyvatel, a i když se v posledních letech řadí například mezi počítačové velmoci, chudoba jejích obyvatel bije do očí, zvláště když jsou všechny vrstvy promíchány mezi sebou. V Bombaji, která podle místních symbolizuje svou náboženskou, národnostní a hospodářskou směsicí celou Indii, neexistují rezidenční čtvrti početné střední vrstvy. Vše je promícháno - poslední model luxusního mercedesu stojí vedle povozu se zapřaženým buvolem.
