Vyprávění průvodce je o to autentičtější, že v jednom z takových malých domků, kde se na pár metrech čtverečních tísnily desítky lidí, sám během druhé světové války a těsně po ní vyrůstal.
Birmingham, druhé největší britské město v samém středu Anglie, má za sebou slavnou průmyslovou historii. Do města a jeho továren se na konci 18. století stahovaly tisíce dělníků, kteří stáli o práci. Město však na jejich příchod nebylo připravené a lidé neměli kde bydlet. Stavební normy tehdy neexistovaly, a tak typicky červené cihlové domky s úzkými točitými schodišti vznikaly bez ladu a skladu po tisících. Do dneška se jich v celé Británii zachovalo jen pár. Jedenáct z nich stojí pospolu okolo jednoho dvorku o pár metrech čtverečních a tvoří muzeum věnované historii dělnického bydlení v Birminghamu.
Název Back to Backs (Zády k sobě) odkazuje na nezvyklou architekturu slepených dvojdomků – zadní domy totiž neměly vlastní vchod z ulice a jediná cesta do něj vedla přes průchod na dvůr. Prostory dělnických domků jsou tak malé, že je potřeba jim přizpůsobit i prohlídky – s jedním průvodcem chodí nanejvýš pět návštěvníků.
„V roce 1795 začínala průmyslová revoluce, pracovalo se od šesti od rána do sedmi do večera. Pracovali všichni, děti od pěti let. Do školy se nechodilo, žádné ani nebyly,“ navozuje atmosféru přelomu století Wesley při prohlídce domků, které byly dostavěny kolem roku 1814. „Neexistovala policie, na ulici nebylo veřejné osvětlení, všude byla prasata a krávy a tato čtvrť byla vážně nebezpečná,“ říká o oblasti, která je dnes pár kroků od centra Birminghamu v srdci čínské čtvrti.
Každý domek je věnovaný jedné rodině, která v něm žila, a zároveň jednomu období. Atmosféru druhé poloviny 19. století zachycuje dům židovské rodiny Levyových, které živil otec hodinář. Kolem roku 1850 žilo v Birminghamu na 700 Židů, kteří sem stejně jako do celé Anglie utekli před pogromy ve východní Evropě. O dveře vedle Herbert Oldfields vyráběl skleněné oči pro lidi i pro vycpaná zvířata, jeho soused Thomas Mitchell byl zámečník a jeho rodina v domě žila téměř sto let. Zatímco první domek má jen svíčky a krb, v němž plápolá skutečný oheň, v posledním už je elektrická žárovka a linoleum.
„Každý pátek se vybíral nájem, a když jste na něj neměli, tak vás vyhodili na ulici a zbili. Většina rodin proto ubytovávala podnájemníky, kteří s nimi sdíleli stůl, ale i postele a vodu ve vaně, když se jednou za týden všichni myli,“ vykresluje drsnou historii Birminghamu Wesley. „Vsadím se, milé dámy, že jsem spal v jedné posteli s více muži než vy dvě dohromady,“ obrací se s humorem na dvě dospělé účastnice prohlídky. Jako malý prý totiž sdílel postel i se dvěma podnájemníky najednou a také mnoha štěnicemi.
Poslední obyvatelé se z chátrajících domků, kde pořád ještě tekla jen studená voda, vystěhovali v roce 1966. Podle všeho není jasné, proč nebyly stejně jako zbylé domy v okolí zbourány, ale nakonec se v roce 1988 staly kulturní památkou. Archeologický průzkum o pár let později ukázal, že je to opravdová rarita a město i s pomocí veřejné sbírky pozemky vykoupilo od soukromého vlastníka. V roce 2001 se komplexu ujal National Trust, veřejně prospěšná organizace pečující o stavební i přírodní památky s pomocí členských příspěvků, darů a pozůstalostí.
„Ročně sem přijde asi 20 tisíc návštěvníků, a to je při velikosti areálu opravdu hodně. Dva dny v týdnu děláme také prohlídky pro školy,“ říkají Ashton a Nicol, které pracují v Back to Backs.
Památka má osm stálých zaměstnanců a 18 dobrovolníků, kteří zajišťují prohlídky, malé infocentrum a obchod s knihami z druhé ruky. Knihy k prodeji nosí lidé, kteří chtějí muzeum podpořit. Prodej z nich jde na obnovu a rozvoj areálu.
„Jsme rádi, že se Back to Backs podařilo zachránit a doufáme, že sem i nadále budou jezdit lidé, které zajímá historie Birminghamu,“ říkají svorně zaměstnanci obchodu i infocentra, nad jehož dveřmi cinká malý zvoneček a stěny zdobí regály s historickým zbožím.
