První trasa berlínské U-Bahn (Untergrundbahn neboli podzemní dráhy) přitom ani pořádným metrem nebyla, protože z valné části jela po nadpovrchových viaduktech, po kterých původní linka jezdí ostatně dodnes.
Technicky se začala trasa připravovat už v 80. letech 19. století, když vzorem byly ještě starší dráhy v Londýně nebo Budapešti. Na přípravě se podílely třeba firmy Siemens nebo AEG, které se později staly průmyslovými giganty a nositeli vyspělé výrobní německé tradice.
Lidé si v Berlíně na metro brzy zvykli, i když podezřelý byl dopravní prostředek nejen hlavám pomazaným, ale i osvíceným. Proslulý mikrobiolog Robert Koch se dokonce bál nákazy: "Do tohoto bacilonosičského kočáru mne nikdo nedostane," prohlásil na adresu podzemní dráhy. Císař Vilém II. se do U-Bahn odvážil až v roce 1908. Zlí jazykové tvrdí, že když vstupoval do nízkých vstupních dveří vlaku, srazil si z hlavy svou pověstnou přílbu s bodcem neboli piklhaubnu. Veličenstvo prý reagovalo prohlášením, že metro je jen pro malé lidi, a dál jezdilo svou limuzínou. "Malí lidé" si dráhu oblíbili a její rozmach nezadržela ani jediná těžká nehoda v roce 1908, kdy při srážce dvou souprav zahynulo 18 lidí.
Dnes má U-Bahn devět linek o celkové délce 144 kilometry a 170 stanic a ročně jí využívá 400 miliónů lidí. Páteř berlínské dopravy přitom tvoří s neméně rozsáhlým systémem nadzemní rychlodráha S-Bahn, která, aby se to nepletlo, zase místy jezdí pod zemí. Na další výstavbu metra ale město momentálně nemá peníze. Dostavba nové, takzvané kancléřské linky z náměstí Alexanderplatz pod třídou Unter den Linden (Pod lipami) do vládní čtvrti kolem Říšského sněmu a nového kancléřství je zatím odložena na neurčito.
Za druhé světové války byla U-Bahn těžce poškozena a zvláštní kapitolu zažila během studené války za rozdělení města zdí. Některé linky pod centrem východní komunistické části Berlína pouze projížděly bez zastavení a ztemnělé uzavřené stanice střežili po zuby ozbrojení vojáci. Několika lidem, kteří se snažili z tehdejší NDR uprchnout, se však dokonce podařil útěk na západ města právě tunely podzemní dráhy. Po pádu zdi v listopadu 1989 se rychle začalo s opětným propojováním narušené sítě.
 |
