Geomechaničtí inženýři z Padovy tvrdí, že jejich projekt je velmi šetrný k ekologickým systémům a bezpečný. Řeší zároveň dva problémy: město pozvedne nad hrozivě stoupající mořskou hladinu a zároveň prodlouží funkčnost protipovodňové bariéry MOSE. Kontroverzní obrovská stavidla se sice už v ústí benátské zátoky budují, ale o jejich nezbytnosti stále řada vědců a ekologů pochybuje.
Jako Atlantida?
Nutno podotknout, že tým profesora Giuseppa Gambolatiho nepřichází s žádnou převratně novou ideou. O možnosti vstřikování určité kapaliny do podzemních vrstev pod městem, jež se jen za posledních sto let propadlo takřka o 30 centimetrů, se už vedly diskuse na začátku 70. let. Nakonec byl však projekt shledán riskantním - koneckonců jako mnoho dalších nápadů. A že jich svého času nebylo málo.
Po velké povodni 4. listopadu 1966, kdy se i náměstí svatého Marka ocitlo na několik dní metr pod hladinou (nejvýše se voda v ulicích vyšplhala až na 1,94 metru), se konečně o devastované historické centrum začaly zajímat početné místní úřady, italská vláda i mezinárodní instituce včetně UNESCO. To dnes vede kampaň na podporu Consorzia Venezia Nuova (Nové benátské konsorcium), jež zachraňuje ohrožené domy a zároveň se snaží - ve spolupráci s vědci a odborníky - zvrátit neveselé perspektivy města postaveného na pilotech.
Co je dnes pro Benátky nejnebezpečnější? Všechny problémy se pochopitelně odvozují od vody: mořská hladina v důsledku klimatických změn stoupá, sílí nápory přílivových vod z Jaderského moře, záplavy a přívalové deště jsou stále častější, terén klesá v důsledku odčerpávání spodních vod, laguna je znečištěna chemickým průmyslem - ten při budování umělých koridorů pro cisternové lodi rozvrátil přirozený systém cirkulace vody (komplikují ho také zanesená koryta kanálů) a zničil příslušné biotopy. Důsledky jsou nabíledni: starobylé město je doslova "nahlodáno" zespodu, zvenku i zevnitř.
Peníze na opravy se nedostávají, některé ostrovy už zcela zpustly. Zatímco počet turistů stoupá, Benátčanů je ve srovnání s 50. lety minulého století sotva polovina - jen 70.000. Nejvíce lidí se vystěhovalo v 70. letech. Tehdy se hladina vody celkově zvedla o deset centimetrů a dostala se až nad mramorové základy domů.
Mojžíšova stavidla
Benátčanům nezbylo než se začít moři bránit. U Lida vyrostly protipovodňové stěny, vodolamy měly omezit nápor vln a částečně zregulovat vodní toky v laguně. Když už se zdálo, že se situace zklidnila, přišly v roce 1996 zase dlouhodobé záplavy. Hladina v zátoce se zvedla o 1,34 metru nad průměr a ochromila město. Na pořad jednání Consorzia Venezia Nuova se tedy znovu dostal diskutovaný, několikrát zavrhnutý a znovuvzkříšený projekt MOSE (Modulo Sperimentale Elettronico).
MOSE, což v italštině - až symbolicky - je i jméno Mojžíš, počítá s přímou ochrannou bariérou proti mořským vlnám. Jde o systém sklopných stavidel, která v klidovém stavu spočívají na dně laguny - ve třech úžinách. Pokud hladina při přílivu stoupne o kritických sto centimetrů nad normál, ze stavidel se stlačeným vzduchem vypudí voda. Tím se zvedne plovoucí hráz, která je složena z bloků širokých 20 metrů, silných čtyři až pět metrů a vysokých mezi 20 až 30 metry. Všechny tři vstupy do zátoky se tak na čtyři a půl hodiny uzavřou a uchrání město před devastujícími vlnami.
Prototyp MOSE byl vyzkoušen v úžině Lido v letech 1988-1992, pak následovaly roky sporů mezi úřady, stavebními firmami, vědci a ekology. Zatímco grémium zahraničních expertů, jež jmenoval italský premiér, shledalo projekt v roce 1998 za jediné možné řešení (z ekologického, ekonomického, hydraulického a technologického hlediska), odborníci z ministerstva životního prostředí ho označili za "nefunkční a škodlivý místnímu biotypu".
Ekologové tvrdí, že časté uzavírání laguny, v níž se mísí mořské a říční vody, povede k pomalému odumření života v oblasti. Projekt, který je také považován za megalomanský (náklady se odhadují na tři miliony eur), se dostal až před soud. A ten ho označil za bezpečný.
Naděje na sto let
Základní kámen obrovských stavidel byl položen loni v dubnu, MOSE má být dokončen v roce 2011. Benátky mají naději, jásají památkáři. Ovšem - jen na sto let! namítají odpůrci stavby. Autoři projektu tentokrát neprotestují: vzhledem ke stoupající hladině bude MOSE skutečně za sto let už nefunkční.
Jak jeho životnost prodloužit? Na tuto otázku se ve své nejnovější studii pokoušejí odpovědět právě padovští vědci. Profesor Giuseppe Gambolati v článku, který byl nedávno zveřejněn v časopisu EOS, tvrdí, že pomocí moderních technologií lze nadzvednout město nad mořskou hladinu.
Jeho návrh předpokládá, že se bude kysličník uhličitý z místních elektráren nebo mořská voda (což je levnější a jednodušší způsob) vstřikovat do písku, jenž se nachází mezi vrstvou jílu a skály pod Benátkami. Protože tyto nové vodní nebo plynové "kapsy" budou 600 až 800 metrů hluboko (před 30 lety se uvažovalo jen o hloubce 40-50 metrů pod povrchem) a budou se napumpovávat velmi pomalu, neobávají se vědci nebezpečí nerovnoměrného nadzvedávání terénu. Vypočítali, že by se za 10 let mohlo město zvednout o 30 cm, čímž se prodlouží i účinnost "Mojžíšových" stavidel.
A co na to Benátčané? Místní konsorcium Corila, které se zabývá výzkumem laguny, plánuje novou geologickou a geofyzikální analýzu mořského dna a síť testovacích vrtů. Teprve ty mohou být východiskem pro další diskuse. A ty, jak dokazuje projekt MOSE, se počítají na horké a vratké benátské půdě na desetiletí.
BAZILIKA SAN MARCO. Třpytivý orientální skvost s pěti cibulovitými kopulemi okouzluje tajemností a směsí různých vlivů. Zrak přechází ze zářivých zlatých mozaik z mramoru, porfyru a skla s pestrými vzory, které zdobí více než 4000 metrů čtverečních kupole, podlahy i stěny baziliky. Baziliku si nelze prohlédnout za jednu návštěvu. |
KAMPANILA. Dnešní věž stojí na místě té původní, která se zřítila v roce 1902. Věž vysokou 98,5 metru zakončuje zlatá korouhev. Nahoru se dostanete výtahem. Stejně jako před bazilikou svatého Marka, i zde si musíte vystát frontu. Odměnou bude úchvatný pohled na město. Každý z pěti zvonů měl za benátské republiky svou roli. Jeden oznamoval začátek a konec pracovního dne, další zvonil pravé poledne, jiný ohlašoval popravu, svolával senátory a uváděl zasedání Velké rady. |
KARNEVALOVÉ MASKY. Mají hluboké kořeny v historii města. Například zobákovitá maska chránila středověkého doktora před morem. Tradiční slavností masek je benátský karneval, jehož vznik se datuje do jedenáctého století. Kdysi se během něj utrácelo v kasinu, dnes v buticích. |
GONDOLIÉŘI. Jejich tradičním oděvem je slamák a pruhované tričko a rodí se prý s plovací blá- nou mezi prsty. Povolání, které se dědí z otce na syna, vyžaduje znalost zdejších kanálů. První zmínka o gondolách je z roku 1094. Tehdy zajišťovaly dopravu zboží z trhů do paláců. Dnes jsou spíše drahou atrakcí. (Dříve než nastoupíte, domluvte se na ceně.) Místní je využívají jenom ve svatební den. |
DÓŽECÍ PALÁC je triumfem gotické architektury. Býval sídlem vlády a domovem dóžete. Již několik století okouzluje růžovým veronským mramorem a "krajkovými" arkádami z istrijského zlata. |
BENÁTKY rozkládají se na 118 ostrovech, které jsou propojeny 160 kanály. Leží ve středu laguny, která měří přibližně 50 km na délku a 15 km na šířku (rozloha 551 km2). Laguna je spojena s Jaderským mořem třemi úžinami; hloubka vody tady dosahuje sotva 1 nebo 2 m. Více než 400 m2 z celkové plochy laguny je vystaveno přílivovým vlnám. |