Vybudovali jsme tábor č. 2, zažili však přitom první neštěstí. Ledopád Khumbu je nádherný, ale mimořádně nebezpečný. Zatímco poslouchám tibetské mísy v nádherné aranži Shyam Nepali "Mountain meditation", pozoruji smutný průvod šerpů v dolní, již bezpečné pasáži ledopádu.
Dnes by ani čerta do Khumbu nevyhnal, fičí himálajský ledový vítr, který nešetří ani prsty, ani tváře, a nejméně 30 šerpů snáší svého kamaráda. Kancha, 37letý šerpa, přišel před 48 hodinami o život kousíček nad výškovým táborem C2 (6500m). Nikdo z šerpů nechce pořádně říci, jak k neštěstí došlo, přesto je fascinující vidět, s jakou bezprostředností a samozřejmostí místní hrdinové přijímají smrt.
Kancha (přezdívka pro "malý") byl zkušený šerpa, za sebou měl řadu výstupů na himálajské šesti- a sedmitisícovky. Na Everestu byl poprvé. A naposled.
Přemítám o rizicích v horách a možnostech jim předejít, o věčné kritice horolezectví jako nebezpečném sportu. Na mysl mi přichází standardní otázky či komentáře mých kolegů a pochopitelně značné části veřejnosti: "Proč tam lezou", "Co z toho mají", "Jsou to všichni blázni", "Proč třeba neskočí pod vlak, je to jednodušší"...
Kolik lidí ale ročně zahyne doma tragicky a nikoliv vlastní vinou na silnicích či kolik lidí spáchá dobrovolnou sebevraždu jako následek dlouhodobého kouření (pozn. – více než 22 tisíc ročně)?
Hrana ledopádu Khumbu, na které stojí náš první výškový tábor, se otevírá do nádherného a širokého ledovce Cwm, který se táhne až pod neuvěřitelnou jihozápadní stěnu Mt. Everestu a západní stěnu Lhotse.
Mírumilovná a nekonečně dlouhá sněhová pláň je pouze občas přerušena menší či větší ledovcovou trhlinou. Cesta z prvního do druhého výškového tábora je tedy mimořádně bezpečná. Užíváme si ji, i když nás už trochu týrá výška. Monumentální jihozápadní stěna Mt. Everestu se nicméně rychle přibližuje a logicky kreslí výstupovou trasu britské výpravy vedené Chrisem Boningtonem, která expedičním způsobem v polovině sedmdesátých let tento panenský terén prostoupila. O deset let později ji při fantastickém výkonu zdolali čistým alpským stylem Slováci Becík, Božík, Jaško a Just, ale bohužel se z expedice zpátky do Vysokých Tater nevrátili.
Tábor C2 (6500m) stavíme na vrcholku morény západního Cwmu, poměrně blízko pod jihozápadní stěnou. Ta je letos téměř čistě skalní záležitostí, a tak se neobáváme (zatím) pádu lavin. Stavíme nepřehlédnutelné oranžové ferrino. Téměř všechny ostatní expedice používají stany Northface odlišných barev, a tak naše barevná výlučnost nám přináší nejméně dvě výhody. Za prvé, snadno stan nalezneme (zvláště za špatné viditelnosti), a za druhé, můžeme doufat, že jej nenavštíví nezvaný host. Bohužel i zde, tak vysoko v horách, se krade. Přijít o péřové rukavice, cepín nebo kyslíkovou lahev může být zásadní zkušeností, která zhatí naděje na konečný úspěch.
Spěcháme zpět do tábora C1, snažíme se usnout a připravit na sestup ledopádem Khumbu do základního tábora. Těšíme se na nepálskou kuchyni expedičního kuchaře Pasanga i na trochu poledního tepla v přítmí našeho společenského stanu. Až tady se dozvíme, že chvíli po našem odchodu se stalo zmíněné neštěstí. V duchu si říkám, že v horách platí to samé, co v potápění. Kolikrát nahoru, tolikrát dolů (respektive kolikrát dolů, tolikrát nahoru).
Výškový tábor č. 2 stojí, před námi je den a půl odpočinku a potom zpátky do výšek a zimy. Tentokrát se pokusíme vystoupit až do nadmořské výšky 7300 m a na terénním zploštění přímo pod západní stěnou Lhotse postavit tábor číslo tři.
Ve vteřině, kdy dopisuji tuto větu a moc u toho radši nedýchám, se ozve ohlušují rána a na základní tábor se řítí ze sedla Lho La obrovská lavina způsobená utrženým sérakem. Jeho velikost se neodvažuji odhadnout. Z bezpečné vzdálenosti fotím a pár obrázků také posílám. Brrr...
