V Evropě jde o poslední cestovatelskou výzvu, která tu ještě zbyla. Bělorusko sice představuje zemi geograficky poměrně blízkou (Prahu dělí od běloruské hranice jen něco přes 800 kilometrů), ale kvůli vízové povinnosti nesnadno dostupnou. Jakožto turistická destinace je pak Bělorusko v západní a střední Evropě prakticky neznámým pojmem a na první pohled toho skutečně mnoho nenabízí.
Horizonty monotónní, nepatrně zvlněné krajiny prakticky nic nenarušuje, naprostá většina sídel byla devastována za 2. světové války a ještě k tomu se tam budete jen velmi obtížně domlouvat, pokud neumíte rusky. Přesto si dovolujeme tvrdit, že vynaložené úsilí, které vstupu do země musí předcházet, za to stojí. Minimálně proto, abyste zjistili, že očekávání a mediální obraz na straně jedné a realita na straně druhé se budou lišit možná skoro ve všem.
Brest: Kreposť-geroj
Co se stalo v Brestu
|
Z amplionů opakovaně zní pořad sovětského rozhlasu z 22. června 1941: hlasatel dramatickým tónem oznamuje napadení SSSR nacistickým Německem a vyzývá k obraně. Následují výstřely a dunění vojenských bot. Dějiny, a to nejen na pozemcích obrovské pevnosti v hraničním městě Brestu na západě Běloruska, právě začaly. Sovětský odpor tady netrval dlouho a nacisté Brest brzy dobyli, přesto však pevnost po válce získala prestižní titul крепость-герой, tedy pevnost-hrdina.
Sovětské úřady v padesátých letech zkrátka vyhodnotily Brest, položený na západní výspě totalitní říše, jako vhodný propagandistický terén a ruiny pevnosti obdařily obrovskými, zlověstně působícími památníky. Mezi nimi vyniká gigantické, šedě natřené sousoší vojáka, jak se s grimasou ve tváři a helmou v ruce zoufale natahuje po vodě. Na rozlehlém prostranství hoří věčný oheň obklopený deskami se jmény dalších "míst-hrdinů". Celek dotváří zářivě bílá fasáda vzorně udržovaného pravoslavného kostela.
Ať si o tom myslíme cokoli, pevnost-památník působí monumentálně a každého donutí alespoň k zamyšlení. Vážnost místa trochu zlehčují skupinky teenagerů prohánějících se tu na skateboardech a když sem přijdete v neděli, kdy se v kostele konají svatby, tak pevnost "rozkvétá" nádherně barevnými tóny šatů místních slečen a dam. Módní přehlídka pod širým nebem.
O historii brestské pevnosti se lze poučit v místním muzeu, podávané informace jsou ovšem, stejně jako jinde, silně selektivní. Výstava se soustředí na výstavbu pevnosti a hlavně na její obranu proti nacistům. Období 1939 až 1941 je vytěsněno. Brest je totiž historicky polským městem a součástí Polska byl také v období mezi dvěma světovými válkami. V polovině září 1939 polská posádka po krátkém boji německé přesile podlehla, nacisté ovšem záhy poté pevnost i s městem předali Sovětskému svazu, svému tehdejšímu spojenci. Obrázky ze společné vojenské přehlídky wehrmachtu a sovětské armády, konané tehdy v ulicích Brestu, v pevnostním muzeu opravdu nenajdete.
Hlavně ve volné dny hrají rozsáhlé plochy brestské pevnosti všemi barvami...
... ovšem ze stráží u věčného ohně vyzařuje důstojnost.
A tak se ve vzpomínkách přenáším za hraniční řeku Bug do protilehlého polského města Terespolu, které jsem navštívil o pár dní dříve. Tam naopak radnice udělala z nejtemnějšího období moderní polské historie, tedy německo-sovětské okupace v září 1939, hlavní téma výstavy pod širým nebem na náměstí.
Nad ruinami původní carské pevnosti v Brestu se tyčí nepřehlédnutelný památník obráncům pevnosti (z roku 1941).
Lenin, Marx i Mickiewicz
Jenže mezi Brestem a Terespolem probíhá současná státní hranice, polsko-běloruská, a tak pohled na dějiny zůstává diametrálně odlišný. Taky symboly jsou jiné. Na hlavní třídě v Brestu, stejně jako v jiných běloruských městech, spatříte monumentální sochu bolševického vůdce V. I. Lenina – zde, uměním nechtěného, Lenin ukazuje přímo na protilehlý katolický kostel.
Běžná jsou zobrazení srpu a kladiva stejně jako veřejná prostranství pojmenovaná po dalších komunistických pohlavárech včetně arcivraha Felixe Dzeržinského. Tento zlověstně působící koktejl aspoň trochu vyvažují připomínky polských osobností, které se narodily nebo žily na území dnešního Běloruska.
V mnoha městech tak jedna z hlavních ulic nese jméno polského národního spisovatele Adama Mickiewicze, dalším příkladem je generál a revolucionář Tadeusz Kościuszko. V celé západní polovině Běloruska také poměrně často narazíte na dědictví polských šlechtických rodů, které tu po staletí sídlily: nejlépe je to vidět na velkolepém zámku v Nesviži (bělorusky Нясвіж), který je dokonce součástí světového kulturního dědictví UNESCO.
Zámek v Nesviži chránil vodní příkop.
Jak se žije v "říši zla"
Jakmile se však dostanete pod povrch totalitních symbolů, rychle zjistíte, že současná běloruská realita není až tak špatná. Paritou kupní síly si země stojí hospodářsky lépe než například Rumunsko či Bulharsko, za svými často opěvovanými pobaltskými sousedy Litvou a Lotyšskem zaostává jen nepatrně a ani rozdíl proti Polsku není velký.
Sociální patologie typu pouliční kriminality či bezdomovectví tu prakticky neexistuje, veřejné služby fungují velmi dobře, nezaměstnanost, byť za cenu výrazných státních zásahů, zůstává nepatrná. A kdyby se udělala pomyslná soutěž v čistotě veřejných prostranství mezi českými a běloruskými městy, tak by Česko nepochybně obsadilo, s použitím známého bonmotu, vynikající druhé místo.
Nezapomeňte oprášit azbuku – jinak se nikam nedostanete. Na autobusovém nádraží v Nesviži
Socha bolševického vůdce V. I. Lenina se najde v mnoha běloruských městech, často na prestižním prostranství. Tento ukazuje rukou na sousední polský katolický kostel.
Tyto nesporné přednosti současného Běloruska uznává i opoziční aktivista Sergej při rozhovoru v jednom minském parku. A jedním dechem dodává, že je to ovšem za cenu autoritářského stylu řízení již čtyřikrát zvoleného prezidenta Lukašenka, jehož režim čelí sankcím ze strany EU i dalších zemí.
Dělat opoziční politiku skutečně v Bělorusku není snadné. Ve vězení sice zůstává "jen" hrstka opozičních politiků a ústrky se dnes ději spíše v rovině administrativní (typickým příkladem je odnímání licencí opozičním médiím za minimální úřední prohřešky), ale demokracie západního typu to není. Pro Sergeje představuje tohle politické prostředí stále příliš vysokou cenu za pořádek a sociální jistoty. Pro většinu Bělorusů, jak naznáváme z desítek dalších setkání, však zjevně nikoli. Dokonce i Marina, kritická studentka posledního ročníku ekonomie na minské univerzitě, si sice občas posteskne ("Kdyby (Lukašenko) neblbnul, mohli bychom snadněji jezdit do ciziny"), ale uznává, že pod "říší zla" si i ona představuje něco dost odlišného.
Na hlavní "zábavní" třídě v Brestu je po ránu liduprázdno a čisto, že byste mohli z chodníku jíst...
Prales nezná hranic
Zatímco politická realita se po obou stranách polsko-běloruského pomezí liší silně, příroda hranice samozřejmě neuznává. A tak monumentální porosty Bělověžského pralesa, jedné z nejcennějších evropských přírodních rezervací, vypadají na polské i běloruské straně podobně. Dnes se tu dá dokonce hranice i překročit, na přechodu určeném pro pěší a cyklisty.
Kvůli administrativnímu problému trávím na běloruské celnici dvě hodiny, během nichž se tu neobjevuje žádný jiný návštěvník. Od celníků se mimo jiné dozvídám že "tady je průměr jeden turista za den". Nakonec se vrata otvírají a mohu projít otvorem v běloruském hraničním plotu, který silně připomíná bývalou železnou oponu na západní hranici Československa. To snad kdyby někoho napadlo podívat se do běloruské části pralesa z Polska načerno. To opravdu ne.
Plot lemující běloruskou hranici mrazivě připomíná železnou oponu z dob studené války; jeho účel je však přece jen jiný.
Zatímco nejcennější území polské části Bělověžského pralesa jsou přístupná pouze s průvodcem a pěšky, v mnohem rozsáhlejším běloruském okrsku chráněného území takové omezení není. Oblast je vybavená hlavně na cykloturistiku, kilometry po přímých cestách v rovinatém terénu rychle ubíhají. Abyste spatřili zubra, nejznámějšího obyvatele zdejších hvozdů, ve volné přírodě, na to je třeba mít velké štěstí; věkovitých, staletých stromů ovšem uvidíte nepochybně stovky. A stačí odbočit z hlavních cest a rázem jste v prostředí, kde je jasné, že tady je člověk jen velmi občasným návštěvníkem. Na zemi obrovské tlející kmeny padlých stromů, všude vidět husté pokryvy lišejníků, značná část lesa je podmáčená a občas tušíte, jak se v podrostu prosmykne stín jakéhosi zvířete.
Král Bělověžského pralesa: zubr evropský
Ve vesnici Kamianiuki panuje čistota a pořádek a zelená barva patří mezi ty preferované, ať jde o nátěr dřevěných stavení či třeba ploty.
Hlavním východiskem do běloruské části národního parku (bělorusky Нацыянальны парк Белавежская пушча) je obec Kamianiuki, kde stojí i několik hotelů, v Bělorusku jinak věc nevídaná. Tady si lze vypůjčit bicykl, k dispozici jsou i mapy a ačkoli se předpokládá, že se budete držet několika vyznačených okruhů, ve skutečnosti vás nic neomezuje. Jen kdybyste zakroutili řidítka moc na západ, narazíte: na běloruský hraniční plot...
Může se hoditJAK DO BĚLORUSKA Cizinci si také na dobu pobytu musí povinně obstarat běloruské zdravotní pojištění; jde o sice zanedbatelný výdaj v řádu jednotek eur, ale v Česku toto pojištění není možné získat. Prodají vám ho na větších hraničních přechodech. SLUŽBY A CENY Laciná je naproti tomu doprava, zejména železniční; například rychlík z Brestu do Minsku (370 km) stojí jen asi 6 eur. Restaurací je pomálu, jídlo vesměs skromné a ceny zhruba na české úrovni; ovšem v kavárnách v centru Minsku budete možná vzpomínat na to, jak bylo pod Eiffelovkou lacino... MILIONÁŘEM SNADNO A RYCHLE UŽITEČNÉ ADRESY |
Bělorusko. Zdroj: www.openstreetmap.org
