Nádraží je nové, moderní. Je odtud pěkný výhled na kopce, ve kterých se skrývá jeden z izraelských přírodních pokladů – Avšalomova jeskyně se snad největší koncentrací krápníků, jsou tam doslova jeden vedle druhého. Za nádražím jsou rozlehlá a moderní obchodní centra s kavárnami, obchody... Nic zatím nedává tušit, že tohle místo trápí dva velké problémy.
Tedy vlastně tři, pokud započítám taxikáře, kteří za svezení k jeskyni požadují podle našeho uvážení nekřesťanský peníz. Ale proč by ne, když ke krasovému skvostu turistu žádný autobus nedopraví. Rozhodneme se projít městem a vzít si taxík až později, a tak aspoň trochu ušetřit.
Hned za rozlehlými budovami obchodních center dostává Bejt Šemeš druhou tvář. Tohle město je totiž rozdělené a střety ultraortodoxních věřících se zbytkem společnosti jsou tady problémem číslo jedna.
Tu a tam chybí chodník, kolem silnice je plno odpadků, a když chceme projít obytnou čtvrtí a zkrátit si tak cestu do sousedního městečka Mahseja, zjišťujeme, že nemůžeme.
Před námi je cedule upozorňující na zákaz průjezdu během šabatu a o svátcích, což by nevadilo, ale hned za ní je další důrazné varování, že je třeba být slušně oblečen podle pravidel víry. A my máme na sobě jako správní turisté kraťasy.
Dva světy
Nikde nikdo, a tak zkoušíme projít. Je zrovna svátek sukot, kdy si Izraelci, nejen ti ortodoxní, staví v ulicích suky. Jde o jakési stany, kde se podává jídlo a připomíná se tím putování z Egypta. I tady jich je plno. Jakmile mineme výstražnou ceduli, právě z jedné suky vychází žena, která je od hlavy až k patě zahalená v černém – včetně obličeje.
I když žena nic neříká, otáčíme se a rychlým krokem se vracíme k silnici. Letos se město totiž znovu dostalo do titulků médií poté, co tam některý z ultraortodoxních židů hodil po padesátileté ženě kámen a zasáhl ji do hlavy.
Obyvatelé města si stěžují, že takovéto incidenty nejsou až tak výjimečné, i když více než kameny podle listu Jerusalem Post létají vzduchem odpadky anebo použité pleny. A ještě častější jsou nadávky a plivance. Není divu, že mnozí raději chodí kolem ultraortodoxních čtvrtí velkým obloukem.
Anebo chodí v oděvu, který neprovokuje? Měli by tu udělat šatny, napadá mě, když toaletu na nádraží na dlouhé minuty zablokuje žena, která se před odjezdem z města převléká do kalhot a trička s ramínky.
Dopravní značka před ortodoxní čtvrtí v Bejt šemeš upozorňuje na zákaz vjezdu o šabatu.
„Ještě před nějakými dvaceti lety bylo Bejt Šemeš liberální město, kde našli nový domov lidé z Rumunska, Bulharska, Maroka,“ vysvětluje mi později Zvi, který žil dlouhá léta v Jeruzalémě. I když on sám je liberální, část jeho rodiny je ortodoxní. „Právě fakt, že se Bejt Šemeš nachází nedaleko Jeruzaléma, je příčinou, proč se změnil. Pro mnohé ultraortodoxní židy, kteří nepracují, byly nájmy v Jeruzalémě neúnosné a Bejt Šemeš se stal řešením,“ dodává Zvi.
Podle statistik úřadů v Bejt Šemeš ještě před rokem 1990 nežil ani jeden ortodoxní žid. Za jedenáct let už však tvořili 40 procent obyvatel města, jehož historie sice sahá až do starověku, ale znovu vzniklo v 50. letech minulého století.
Podle toho, co píší izraelská média, ve městě je na 60 ultraortodoxních rodin, které mají vliv a jsou militantní. Má jít údajně o komunitu Sikrikim spojenou s jeruzalémskou čtvrtí Mea Šerim, kde dodnes nemluví hebrejsky, jen jidiš, a neuznávají stát Izrael, protože podle nich ho má založit jen mesiáš. I to je důvod, proč mívají auta v Bejt Šemeš ulámané vlajky, které si na ně někteří hrdí Izraelci vyvěšují.
„Ultraortodoxní, kteří plivou na ostatní anebo házejí kameny, si tím chtějí získat autoritu, větší vliv ve své komunitě. Zkrátka že oni jsou ti správní věřící,“ vysvětluje mi Zvi. „Ale plivat na někoho nebo házet kameny je pro naši víru nepřípustné, zakázané,“ dodává současně.
Nejradikálnější je čtvrť Bejt Šemeš Bet. Ostatní obyvatelé města jí přezdívají „Srdce temnoty“. Někteří, i ti ortodoxní, kteří žijí v blízkosti Bejt Šemeš Bet, se pro Jerusalem Post dokonce svěřili, že uvažují o přestěhování. I oni se totiž stávají terčem.
Policie v roce 2003 zasahuje při protestech ultraortodoxních věřících, kteří se ve městě Bejt Šemeš domáhali oddělených míst pro ženy a muže na lince do Jeruzaléma.
Sekulární obyvatelé města viní z kritické situace neschopnost úřadu starosty, kterým byl zvolen zástupce ortodoxních, a také policii. Tvrdí, že se je ortodoxní židé snaží z města vyhnat a že se úřad nestará o jejich zájmy. Radnice se hájí, že radikálové jsou problém každé společnosti a že to má řešit policie.
Avšak, jak jsme byli svědky, přísná pravidla tu vyžadují i v těch čtvrtích, které nejsou proslulé jako radikální. U silnice s cedulí jsou vidět i kameny a závora, kterými zřejmě o šabatu zahrazují vjezd.
I to je nakonec pro liberální obyvatele města problém. Stěžují si, že už pro ně není ve městě místo a jsou tak de facto nuceni odcházet.
I my raději ortodoxní čtvrť obcházíme. Podél rušné silnice. Nikoho nepotkáváme. Pak ale před námi zastaví autobus, z něho vystupuje na padesát ultraortodoxních věřících. Nalevo čtyřproudá silnice, napravo houští. Není kam uhnout.
Tvářím se, že tam nejsem. Snad si nás nevšimnou. Všimli. Dva z nich se nás ptají, kam jdeme a odkud jsme. Jsou přátelští a radí, že Avšalomova jeskyně je kousek. Vlastně jen potvrzují Zviho slova, že problémy jsou jen s menšinou ultraortodoxních.
S banánem na „divokého“ psa
Dalo by se říci, že za městem máme vyhráno. Ale hned za křižovatkou jsme narazili na druhý problém Bejt Šemeš – zatoulané psy, kteří se pohybují ve smečkách a už ošklivě napadli několik lidí.
Že ten problém je až tak vážný, jsme pochopili až teď. Velký pes se k nám řítí rychlostí Usaina Bolta. Naštěstí je sám. Mám zůstat stát, nebo zkusit utéct? Nakonec mě napadne hodit mu napůl oloupaný banán, který mám v ruce. Pes se na něj vrhne. Zbytek si dokáže oloupat čumákem. Je to pár vteřin, než ho celý zbodne.
Zbytky vesnice Dayr Aban, kterou až do roku 1948 obývali Palestinští Arabové. V pozadí Bejt Šemeš
Na ceduli informující o Avšalomově jeskyni je vyškrábán a zase dopsán údaj o tom, že vznikla před 5 miliony let. Někteří ultraortodoxní židé totiž trvají na tom, že svět existuje jen 6000 let.
Naštěstí zastavuje první auto, na které můj spolucestující mávl. Pes mi sedí u nohou, asi ještě úplně nestačil zvlčit, byť je na něm vidět, že se o něj nikdo nestará. Vzduchem letí druhý banán, a já mám tak šanci nasednout do vozu.
Jen co za sebou vítězně zavřu dveře, otočí se na nás řidička. „A co ten pes? Toho tu necháte?“ říká tónem, že bychom se měli zastydět. Dušujeme se, že ten pes opravdu není náš.
Izraelci mají psy rádi. Města spíše trápí pouliční kočky, které mnozí úspěšně vykrmují. Jsou i tací, kteří žrádlo pro kočky vozí stále v kufru svého auta. Proč zrovna Bejt Šemeš sužují pouliční psi, je otázkou.
Mnozí viní zase ortodoxního starostu. Podle nich podcenil odchyt psů a jejich umístění do útulků. Teď už je problém tak rozsáhlý, že padla ta nejradikálnější řešení.
Poklad v kopcích
Návštěva Avšalomovy jeskyně je však velkou odměnou za nesnáze na cestě. Tolik krápníkových sloupů, stalaktitů, stalagmitů na jednom místě se dá jen těžko vidět. Je to vlastně jeden obrovský sál plný krápníků rozmanitých tvarů, velikostí a namačkaných jeden vedle druhého. A mezi tou vší nádherou vede kolem dokola betonový chodník.
Vchází se sice s průvodcem, ale nikdo příliš nekontroluje, zda se skupina drží pohromadě. Každý tak de facto může v jeskyni zůstat tak dlouho, dokud si vše neprohlédne a neužije, jak je libo. Jen krápníků je zakázáno se dotýkat. Tedy může se, ale jen před vchodem, kde jsou ulámané kousky pro osahání k dipozici.
Jeskyni objevili před zhruba padesáti lety. Náhodou, při těžbě vápence. Nakonec odtud směrem k Bejt Šemeš je vidět i vápencový lom. Jeskyni však zpřístupnili až roku 1975. Poté, co vymysleli zařízení, díky němuž v ní navzdory tolika návštěvníkům dokážou udržet správné klima.
Je pojmenovaná podle vojáka Avšaloma Šoama, který zahynul ve válce. Říká se jí však i jeskyně Sorek a místní ji nazývají prostě – stalaktitová jeskyně – Mearat hanetifim. Žádná jiná taková totiž v Izraeli zatím není zpřístupněná veřejnosti, i když se jich už našlo více.
Bejt Šemeš, město budoucnosti?
Při cestě zpět si v nákupním centru u nádraží dáváme oběd. K zakoupenému falafelu dostávám speciální přídavek, protože mi jako cizinci chtějí dát všechno ochutnat. Turisty tu mají zjevně rádi. Chceme se ještě projít po Bejt Šemeš, ale odrazují nás, že tam není nic k vidění. O životě ve městě se taky bavit nechtějí.
Tady v nákupním centru to ale vypadá, jako by všichni žili v poklidném souladu. Ortodoxní se tu procházejí mezi ženami v krátkých sukních. Ve výlohách je oblečení všemožných střihů, i těch odvážných.
Bejt Šemeš je vlastně jakýmsi testem pro izraelskou společnost. Odhaduje se, že ultraortodoxní, kterých je dnes 11 procent, budou v roce 2065 tvořit až třetinu všech Izraelců. Mnozí z nich odmítají službu v armádě, polovina ultraortodoxních mužů nepracuje. Ani podle médií nemají vzdělání, aby se v této technologicky vyspělé zemi uplatnili. Sekulární jim vyčítají, že žijí na jejich úkor – tedy neplatí žádné daně, zato často čerpají dávky.
A tihle lidé také budou chtít někde bydlet. Jejich tradiční čtvrti v Jeruzalémě a Bnej Brak na východě od Tel Avivu jsou už teď přelidněné. Je tedy logické, že se ultraortodoxní stěhují i tam, kde doposud nežili. Dochází tak ke kulturním střetům, které ještě více jitří vášně. Jak k tomu napsal list Ha’arec, Bejt Šemeš je toho příkladem, sekulární obyvatelé se v důsledku toho stěhují jinam.
Už vznikla komise, která by výstavbu pro ultraortodoxní měla řešit. Jen málo z nich je totiž připraveno žít v sekulárních čtvrtích. Navíc mají velké rodiny, vyžadují tedy prostornější byty a třeba o šabatu je i problém s používáním výtahu. Řešení, že výtah automaticky zastavuje v každém patře, totiž není v případě výškových budov to nejlepší. Na druhé straně se však ozývají hlasy proti tomu, aby se pro ultraortodoxní vytvářela jakási ghetta.
Vláda Benjamina Netanjahua nedávno oznámila, že Bejt Šemeš se v budoucnu rozroste na dvojnásobek. A premiér věří, že město se stane ukázkovým příkladem soužití ultraortodoxních a sekulárních Izraelců. Zatím to tak ale úplně nevypadá, i když podle zpráv z médií tam situace bývala i horší.
