O nevšední zážitky v exotické zemi na jihovýchodě Asie není nouze. Při celodenním výletu do zapomenutých vesnic v okolí městečka Battambang jsme poznali skutečný život Kambodžanů, který se za posledních sto let zase tak moc nezměnil.
Nakoukli jsme do proutěných chýší domorodců, poznali jsme ruční výrobu rýžových nudlí, které jsou jedním z pilířů místní stravy, či sušení rýžového papíru, ze kterého se připravují jedinečné "jarní závitky". V zavlažovacích bahnitých kanálech podél cesty se koupaly malé nahé děti, po rozbahněné stezce šlapala žena na obstarožním kole, k jehož předním řídítkám měla přivázaný šátek s nemluvnětem. Tak vypadá kambodžská realita...
Zapomeňte na moderní strojky na těstoviny. Takhle se v Battambangu vyrábějí tradiční rýžové nudle
Bamboo train
Jednoznačně největším zážitkem, na který nelze zapomenout, ale byla jízda bambusovým vlakem, takzvaným "bamboo train".
Francouzi tu sice před osmdesáti lety postavili železniční trať, ale po diktatuře Rudých Khmerů a následné občanské válce se na ní přestalo jezdit. Nepoužívané koleje pustly a zarůstaly vegetací. Pak ovšem místní vynálezci vyrobili "domácí" železniční vozidlo. Vlastně je to jen bambusová deska položená na čtyřech železných kolech, poháněná přídavným motůrkem. Na desku se posadí cestující, naloží se jakékoliv zboží a můžete vyrazit.
Bambusový vlak se chystá k jízdě. Na snímku je vidět přídavný motůrek. Klacek, který drží muž v klobouku, poslouží jako brzda
Chodící bílé peněženky
Když jsme přijeli na opuštěné nádraží, právě vyjížděl plně obsazený vůz. Vrhli jsme se k němu a chtěli naskočit, ale obsluha nás nepustila. "S místními jet v žádném případě nemůžete. Vypravíme vám vlastní vlak," vysvětlovali nám.
Důvod je jednoduchý. Bílí turisté, kteří chtějí tuto unikátní atrakci ochutnat, představují až příliš tučnou kořist, než aby je pustili v obyčejném vagonu. A za obyčejné jízdné, které se pro místní pohybuje ve výši několika korun.
Za speciální vagon a hodinovou jízdu krajinou rýžových polí jsme museli zaplatit rovných deset dolarů. Za dvě osoby. Zato jsme však na bambusovém rámu měli prostřenou rohož včetně dvou polštářů. Takový luxus. Navíc jsme vyfasovali pětičlennou posádku, která se o nás měla během jízdy postarat. K čemu tolik lidí?
Klacek místo brzdy
Sotva jsme se uvelebili na bambusové desce, strojvedoucí zatáhl za provaz, nastartoval motor a podivný motorový vagon vyrazil po zrezivělých a značně hrbolatých kolejích. Při rychlosti dvaceti kilometrů v hodině jsme cítili každý spoj. A co teprve když se rychlost zvýšila téměř na třicítku. Spíš než turistická atrakce draze zaplacené utrpení.
Vzápětí se proti nám vyřítil podobný vůz plně naložený dřevem. Strojvedoucí vypnul motor a začal brzdit klackem zasunutým mezi pražce. Zastavili jsme pouhé tři metry od nákladního vagonu.
Obě posádky na sebe něco křičely v khmerštině, ale od začátku bylo jasné, že uhnout budeme muset my. A nepomohlo ani to, že jsme za naší jízdu zaplatili královskou odměnu.
Nahoru, dolů, nahoru...
Seskočili jsme z vagonu, pomocníci sundali bambusovou desku a obě kolesa se železnými koly. Za třicet sekund byla trať volná a naše konkurence mohla pokračovat v jízdě. Pak kluci zase hodili na koleje kolesa, na ně položili bambusovou desku a náš vagon mohl jet dál.
Protože pochopitelně neexistuje žádný jízdní řád, potkají se dva vagony v protisměru celkem často. Než jsme dojeli do další stanice, museli jsme dolů ještě dvakrát. Není divu, že průvodce cestovatelů Lonely Planet nazval svůj odstavec o tomto domácím bambusovém vlaku sloganem: "Všichni na palubu, všichni pryč! Všichni na palubu, všichni pryč!"
Rybky k večeři
Po cestě zpátky nás zastavili dva malí kluci, kteří skákali z mostu do špinavého koryta zavlažovacího kanálu. "Můžeme se svézt s vámi?" ptali se posunky. Samozřejmě.
Oba zmáčení chlapci naskočili. Každý měl v ruce malý igelitový pytlíček s několika maličkými, zhruba čtyřcentimetrovými rybkami, které ulovili v kalné vodě. Díky tomu budou mít o trochu bohatší večeři než jen tradiční rýži se zeleninou. Na první pohled to vypadalo komicky, jak tam tak stáli se svými sáčky, ale ve skutečnosti to bylo až neskonale smutné.
Bída je ve zdejších vesnicích patrná na každém kroku. A přestože na řadě střech už vyrostly domácí televizní antény, mnoho rodin musí vystačit s denním rozpočtem ve výši dvou až tří dolarů. Tolik platíme v centru Prahy za jedno kafe.
Poslední rok
Ale zpátky k našemu technickému zázraku. Bohužel, bambusové vlaky už tu dlouho jezdit nebudou. Kambodžská vláda vstoupila do projektu mezinárodního železničního koridoru, který spojí Čínu se Singapurem. A tak v hlavním městě už připravují plány na obnovení klasické železniční dopravy, která podivuhodný bambusový vynález přestěhuje do technického muzea. A nebo, což je pravděpodobnější, rovnou na skládku. Podle nejnovějších zpráv prý bambusovému vlaku zbývá poslední rok života.
může se hoditVýchozí stanice bambusového dobrodružství leží v Dambongu, pouhé 4 kilometry jižně od Battambangu, druhého největšího města v Kambodži a vede po staré francouzské železnici. Každý vagon údajně uveze 10 až 15 lidí nebo tři tuny rýže. Doporučená rychlost 20 kilometrů v hodině – pokud vlak jede rychleji, je jízda bolestivější. Cena za pronájem soukromého vlaku činí 10 dolarů.
|
