Každého turistu, který zavítá do Portugalska poprvé, překvapí záplava modrobílých budov na každém kroku. Protože zvyk je železná košile, jak praví staré české přísloví, uchozený turista po čase přivykne modrobílé dekoraci a přestává se udivěně pozastavovat u fasád kostelů, hotelů ba dokonce i na toaletách. Je jisté, že i azulejos, jak se v Portugalsku barevným kachlům říká, nedosáhly své krásy ze dne na den, ale prošly svým osobitým vývojem. Chceme-li se dobrat kořenů tohoto umění na pyrenejském poloostrově, skončíme naši pouť u obdivovaných a zároveň zatracovaných Arabů, kteří byli z poloostrova vyhnáni až koncem 15.století.
Už samotné slovo azulejos je odvozeno od arabského názvu az-zulaj, což v překladu označuje lesklý kamínek a nebo malou dlaždici. Portugalské azulejos pak představují malé čtverečky hlíny, které se vypalují v hrnčířské peci a jsou po jedné straně glazované. Budeme-li chtít dát za pravdu historii, stane se nám výroba azulejos výsledkem jasné rovnice. Stačí sečíst dvě položky. Nutnost zaměstnávat muslimské obyvatele- Maury se spojila s jejich nesmírnou zručností a talentem pro práci s hlínou. Výsledkem pak byl rychlý rozvoj dekorativní keramiky, která dosáhla vrcholu v 17. a 18. století. Z původně typicky arabských ornamentálních vzorců se začaly azulejos postupně uplatňovat i při znázorňování náboženkých, mytologických výjevů či scén z aristokratického života.
Snaha o nápodobu delftské fajáns stála za změnou barvy kachlů, která se víceméně omezila na dva odstíny-modrou a bílou. Poptávka po kachlích rapidně stoupla po ničivém zemětřesení v roce 1775, které si vyžádalo rekonstrukci velké části budov hlavního města. Z tohoto podnětu vznikla i první keramická fabrika Real Fábrica de Rato , jež započala produkci ve velkém. Dnes patří azulejos k fenoménu Portugalska a jsou součástí celkového dojmu, který si každý z návštěvy země odnáší. V Lisabonu dokonce vzniklo Museu do Azulejo, které mapuje vývoj kachlů od prvopočátku až po moderní ztvárnění.
Turista v Portugalsku nepotřebuje štěstí ani náhodu, aby se s kachlovou výzdobou setkal.Stačí procházet městy s otevřenými oči a s neskloněnou hlavou. Přesto je třeba v hlavním městě Lisabonu poukázat na jednu památku, která je ztělesněným skvostem kachlové výzdoby. Palácio do Marqueses da Frontereira je jedno z nejkrásnějších lisabonkých sídel, které je vsazeno do zeleně kopce Montesanto. I když se tato architektonická vzácnost nalézá pouhých deset minut pěšky od zoologické zahrady, cesta k němu se může lehce stát bojovou hrou. Většina samotných Portugalců si totiž existencí této budovy není vůbec jistá ,a tak se stačí zeptat několika kolemjdoucích, aby člověk nabyl přesvědčení, že hledá fiktivní budovu. Proto je nejlépe orientovat se podle vlastní mapy, popřípadě vrozeného instinktu. Nevídaný umělecký zážitek vám ale jistě bude dostatečnou odměnou za vynaložené úsilí.
Vila Fronteira, jejíž prohlídka vás přijde na 1000 PTE, byla postavena v roce 1670 portugalským vojevůdcem D.Joao de Mascarenhas na předměstí Lisabonu. Vila sice zůstala až dodnes na okraji hlavního města, nicméně v jejím okolí vyrostla moderní paneláková zástavba, takže jen málokdo by hledal v tamních končinách umělecké památky. Vila se zahradami představuje typickou ukázku portugalského zahradního umění a kachlové výzdoby. Sochy, vodní jezírka, pavilony, zídky a exotické stromy, to vše spoluvytváří ucelený obraz bohatého aristokratického sídla.
Azulejos ze 17. století zdobí velké prostory interiérů vily a jsou jimi zachyceny například stěžejní bitvy mezi Portugalci a Španěly. Náměty tak pouze dokreslují vojenskou kariéru prvního stavitele. Většina výjevů je opět v modrobílém stylu, pouze kanony jsou vymalovány zeleně a oheň šlehající ze zbraní vítězících Portugalců představuje barva žlutá. Kachle naleznete i v dalších romantických zákoutích paláce. Zahradní stavby jsou zároveň dekorovány i mušlemi a mozaikami z kamínků, dary moře, s kterými uměla řada umělců vkusně pracovat. V současné době je část vily obývána původním majitelem z rodu Marquisů, který je univerzitním profesorem a prezidentem fondu udržujícího památky své rodiny. Palác je dodnes využíván k řadě kulturních akcí a v některých jeho částech probíhají nepřetržité rekonstrukce.
Jak se tam dostat: Ulice Largo de Sao Domingos de Benfica 1, autobus č. 16,46,54,58, 68 a nebo deset minut pěšky od Jardim zoologico.
Časy prohlídek : červen -září: 10.30,11.30,12.00
říjen- květen-11.00,12.00
O nedělích a svátcích je zavřeno.
Vstupné: 1000 PTE.
Protože i na modrobílých kachlích se objevuje zub času, je třeba občas obnovit jejich krásu. |
Kachle zdobící stěny paláce pocházejí většinou ze 17.století a jsou chloubou celé stavby. |
Ve výklencích zahradní terasy paláce jsou zachyceny různé lidské ctnosti. |
Palácio do Marqueses da Frontereira představuje jedno z nejkrásnějších lisabonských aristokratických sídel. |
Zahrada paláce skýtá řadu romantických zákoutí. Altánek, jehož vnitřní stěny jsou obloženy mušlemi a kamínky, je toho důkazem. |
Zahradní architektura paláce klade důraz na velké množství soch a fontán. |
Vodní plochy, jezírka či kašny, tvoří neodmyslitelnou součást palácové zahrady. |
Kdysi stálo sídlo osamocené na okraji Lisabonu. Dnes je obklopuje moderní paneláková zástavba. |