Takto věrně dokázal popsat Jules Verne, ač na Kanárech nikdy nebyl, v románu Trampoty páně Thompsonovy fascinující představení, které se naskytlo skupince turistů-průkopníků na ostrově Tenerife.
Stejně jako Vernovi hrdinové jsme i my začali cestu na nejvyšší horu nejen Kanárů ale i celého Španělska Pico de Teide (3 718 m. n. m.) v malebném městečku La Orotava, proslulém zejména svými balkonovými domy. Silnice se odsud strmě vine po úbočí tenerifských kopců a čím menší zůstávají dole pod námi vesničky, města a moře, tím ubývá subtropické a tropické vegetace a klesá teplota na displeji automobilu. Z třiceti stupňů se za pár desítek minut rychle dostáváme na sedmnáct. Kolem už dávno nejsou palmy ale borovice a ještě než vyjedeme z lesa, je třeba dobrat u vodovodu na odpočívadle zásoby pitné vody na dva dny. V tomhle se za to století a půl příliš nezměnilo. Dál už vody příliš není. Když začínají jehličnany řídnout, objevuje se poprvé Pico, holý jehlan na modré obloze. Zdá se příliš vzdálený.
Poslední úsek cesty, kam lze auty ještě dojet, už vede přes obrovský kráter Las Caňadas. Před pěti sty lety z jeho nynějších okrajů rostla hora vysoká kolem šesti tisíc metrů, ale mohutná exploze ji poslala do geologických učebnic. Pico zdvihající se z kráteru je vidět celou cestu skrz Las Caňadas. Vegetace se omezuje už jen na zakrslé borovice, keříky a suchou trávu. Všechno ostatní pochází z lávy - pemza, kamínky, balvany, skály. Nehostinná krajina hodící se nejspíše tak k natočení sci-fi filmu však fascinuje svou strnulostí a mrtvou krásou. Slunce nebere ohledy na fakt, že jsme více jak dva tisíce metrů nad hladinou Atlantiku a praží o to víc. Silnice sice vede přes celý kráter, ale my zastavujeme zhruba v polovině - na malém parkovišti. Odsud se musí už pěšky. Následuje rychlé překládání nepotřebných věcí do auta a potřebných věcí do batohů - teď jde o každý kilogram. A nejvíc jich zabere pitná voda, která se nahoře nedá sehnat. K výstupu, který trvá dva dny je potřeba minimálně pět litrů na osobu.
Nejprve nás čeká více jako hodinová cesta mezi pemzovými poli, bez jediného stínu. Ponejvíce žluto-oranžové kousky kamení přecházejí občas i do hnědočerných odstínů. Úpatí Pica připomíná poušť. Tu a tam se najednou uprostřed moře těch droubounkých úlomů vynoří černá skála nebo oblý kámen podobný vejci. Člověk si musí nutně vzpomenout na Dänikena. Stoupá se zatím mírně. Pico se pořád tváří absolutně bez zájmu - je pořád více než tisíc metrů nad námi. Sopečnou činnost lze sledovat přímo ukázkově. Ze žlutého vrcholu visí hnědočerný jazyk lávy, který kdysi stačil dotéct jen pár set metrů a ztuhl. U samotného úpatí, kde se najednou všechno zdvihá mnohem příkřeji, děláme přestávku. Teď to bude mnohem náročnější. Úzká cesta -často plná velkých kamenů, po nichž ujíždí nohy a malých, které se schovávají do bot - se klikatí jako zmijí čára. Po každých pěti deseti metrech se musí zatočit do protisměru. Jestliže chvíli míjíme asi metrové borovice, rychle je vystřídá sypká pemza a kameny. Jdeme ve stínu. Jsme na východní straně hory a proto je výhodou, že jsme výstup začali odpoledne. Podle všech dostupných průvodců má tato část strmého výstupu trvat pět hodin, nám se to však podařilo za pouhé tři. Jaká byla naše úleva, když se před námi vynořila střecha a posléze nápis Refugio de Altavista. Právě o tomto místě se zmiňuje Jules Verne ve své knize. Nevíme, jestli je horská chata opravdu posavena na místě noclehárny dělníků na síru, ale každopádně se zde stejně jako výprava z románu chceme ubytovat. Horská chata Refugio de Altavista ležící ve 3 200 metrech je jediným útočištěm na Picu. Kapacita sto lůžek je dostatečná. Pokud se náhodou sejde více nocležníků, mohou využít i přístavek za chatou. Tam se na plochu pětkrát tři metry musí na palandy vtěsnat i dvacet lidí. Chata je otevřená jen v sezoně od jara do října, ale přístěnek zůstává jako záchrana v nouzi odemčený celý rok.
U chaty jsme si začali pomalu vařit oběd. Přiběhl jeden z místních psů a začal loudit. Kdo se slitoval, přišel málem o všechno jídlo. Po večeři jsme si museli všechny odpadky sbalit, protože ty si musí každý odnést dolů sám. Za italskou výpravou vyběhl ráno rozběsněný chatař a mával na ně pytlíkem plným prázdných konzerv a šlupek od salámů.
Večery na chatě se odehrávají ve dvou velkých místnostech - hale s krbem a kuchyni. Do značné míry záleží na náladě chataře, která se střídá jak větry na Picu. My jsme se trefili do té mírné. A tak kromě zaplacení 100 peset za nocleh jsme pořídili i čaj za 150 - voda je tu skutečně nade vše. Je to zajímavé společenství. V bundách a svetrech - zas takové teplo tady není - se tísní na lavicích u pár stolů. Španělé, Angličané, Němci, Češi. Kolem deváté otvírá chatař pokoje. Všichni se zvedají a odchází spát, protože druhý den se musí vstávat velmi brzo. Pico se totiž musí dobýt za svítání.
Ráno se rozespale řadíme před noclehárnou. Venku je zima a úplná tma. Čeká nás závěrečný asi hodinový výstup na vrchol. Několik z nás muselo ranní výstup vzdát, protože jim výškový rozdíl způsobil menší nevolnost. Zvracení, bolení hlavy a malátnost jsou prvními příznaky, že jste citliví na nadmořkou výšku.
Pěšinka vede příkře nahoru a tak je třeba svítit si na cestu čelovou nebo baterkou. Asi za čtyřicet minut ostrého kroku jsme přišli k lanovce. (Tu mohou použít ti, co si na samostatný výstup netroufají.) Pomalu se rozednívalo, a tak jsme pospíchali, abychom chytli východ slunce opravdu až na vrcholu. Od lanovky už zbývá k vrcholu jen kousek - sto padesát metrů převýšení. Cesta je namáhavá, přestože vede po upraveném kameném chodníku. Ten se ale místy zužuje a navíc komplikují situaci sirné výpary. Domorodci říkají těmto kouřícím otvorům s usazenou sírou okolo nozdry. Čím víc se blížíme nahoru tím je situace horší. Špatně se dýchá, nohy začínají bolet a navíc fouká strašný vítr. Na vrchol vylézáme už s prvními slunečními paprsky.
To, co zanedlouho následuje, popsal už Verne - neuvěřitelně přesně. Kuželovitý stín Pica jako by skutečně letěl jako šíp a zaplavuje čím dál větší plochu , až se dotýká matně viditelných vrcholků Gran Canaria. Pokud to člověk neviděl, musel by mít fantazii jako Verne, aby si to uměl představit.
Po celém vrcholu se pomalu rozlévá oranžové světlo. Moře, pemza, kameny i my sami máme oranžovou barvu. Stín Pica se pomalu posouvá do moře a vytváří obrovský trojúhelník sahající až několik desítek kilometrů. Asi hodinku se díváme a jsme nadšeni. Menší nadšení projevují naše zmrzlé končetiny, protože stále fouká studený vítr a teplota se pohybuje kolem nuly. Na cestu dolů se vydáváme skoro ve běhu. Není to ale snadné. Teprve teď za světla vidíme, co všechno jsme po tmě zdolali a zdá se nám to neuvěřitelné. U chaty si dáváme pozdní snídani a sestupujeme k autům na parkovišti. Cestou dolů postupně odkládáme jednotlivé vrstvy oblečení: rukavice, větrovku , flísku, návleky...nakonec přicházíme k autům jen v kraťasech a triku s krátkým rukávem. Zdá se skoro neuvěřitelné, že jsme nahoře před třemi hdinami měli všichni čepice a rukavice. Protože je teprve poledne, přemýšlíme, co udělat se zbytkem dne. Jednohlasně vyhrává odpočinek na pláži a návštěva hospůdky. Tak jak včera ubývaly stupně na teploměru v autě, teď naskakují neuvěřitelnou rychlostí. Na pláži už ukazuje displej 35 stupňů.
 Pohled z moře. |
 Poznali byste, že se jedná o jednu a tu samou horu? |
 Zasněžená hora - pohled na ni patřím k těm nejoblíbenějším. |
 A jedna kýčovitá fotografie - ve skutečnosti úchvatná podívaná. |
