Odpočinek před katedrálou v Ečmiadzinu

Odpočinek před katedrálou v Ečmiadzinu | foto: Vít Štěpánek, pro iDNES.cz

Arménie v zajetí nostalgie. Lesk i bída hrdé země

  • 47
Vedle němých svědků historie, jako je slavný chrám v Ečmiadzinu nebo zříceniny katedrály Zvartnoc nedaleko Jerevanu, jsou neméně zajímavá setkání s Armény samotnými. Jejich upřímná a otevřená srdce ovšem kontrastují s neveselou současností země.

Prašná planina západně od Jerevanu na první pohled ničím zvláštním nevyniká. Nad souvislým osídlením, které se táhne od centra arménské metropole desítky kilometrů daleko, za jasných dnů na obzoru probleskne silueta arménského národního symbolu, hory Ararat.

Zlověstnější "dominantou" mezi nuznými nízkými příbytky a sovětskými paneláky jsou však chladící věže kontroverzní jaderné elektrárny Metsamor v pozadí.

Ečmiadzin: v srdcích všech Arménů

Jenže zdání klame. Na tomto placatém kusu Arménie se nachází nejvýznamnější památka celé země, chrám v Ečmiadzinu. Jeho tradice patří v křesťanském světě k těm vůbec nejdelším. Kostel se začal stavět v roce 301, kdy arménský král Tiridates III. prohlásil křesťanství za státní náboženství, a učinil tím z Arménie první křesťanskou zemi na světě. Ečmiadzin je dnes sídlem katolikose, nejvyššího představitele arménské apoštolské církve.

Chrám v Ečmiadzinu

Na rozdíl od západních katedrál není chrám v Ečmiadzinu (nazývaný též Mayr Tachar) příliš nápadný. V padesátitisícovém městě budete nejdůležitější kostel Arménie možná trochu hledat.

Tip na dovolenou

Máte rádi aktivní dovolenou a chtěli byste navštívit Arménii? Vyberte z nabídky outdoorových zájezdů do Arménie na dovolena.iDNES.cz.

Během sedmnácti století své existence chrám sice prošel různými přestavbami a renovacemi, ovšem současný půdorys i značná část vlastní stavby zhruba odpovídá stavu po úpravách v roce 618. Zdi, které vás tu budou obklopovat, jsou tedy 1 400 let staré!

Interiér kostela je temný a vznešený. K tajemné atmosféře přispívá mihotavý svit od stovek svící. Do chrámu neustále přicházejí místní lidé ke krátké modlitbě, o turisty tu zavadíte jen zřídka. Vedle vlastního chrámového prostoru stojí rozhodně za vidění katedrální muzeum, do něhož se vstupuje ze zadní části kostela.

Sbírka je sice nevelká, zato však nesmírně cenná. Uvidíte tu například špici kopí, které římský voják zapíchl do Kristova boku na Golgotě, či kříž, který je snad dílem apoštola Jana. Jsou tu též k vidění nádherné relikviáře.

Na vzorně udržovaném nádvoří kolem chrámu zaujme velký památník připomínající návštěvu římského papeže Jana Pavla II. v roce 2001 a také památník arménské genocidy. Spatříte tu i několik krásných chačkarů, charakteristických, nádherně tesaných kamenných stél.

Zvartnoc: mystérium zániku

Jen pár kilometrů od Ečmiadzinu, při hlavní silnici do Jerevanu a na dohled od letiště, stojí další důležitá památka z rané fáze arménských dějin: ruiny katedrály Zvartnoc.

Nejde sice o funkční kostel jako v případě Ečmiadzinu, ale o archeologickou lokalitu, přesto však Zvartnoc zaujímá v arménské historii prominentní místo. Katedrála byla vystavěna v polovině 7. století za katolikose Nersese III. a po určitou dobu sloužila jako hlavní chrám arménské církve.

Jenže Zvartnocu osud nepřál a komplex byl někdy v 10. století zničen. Odborníci se dnes v názorech na příčiny zániku rozcházejí. Dříve všeobecně přijímaná teorie o zničení Zvartnocu v důsledku zemětřesení (930) dnes není brána jako stoprocentní. Mohlo tu hrát roli více faktorů, snad i vojenský tlak Arabů. Ruiny Zvartnocu pak každopádně spočívaly po téměř tisíc let bez povšimnutí až do archeologického průzkumu v prvních letech 20. století. Poměrně nedávno pak proběhlo vztyčení zbytků katedrály do úrovně 1. patra.

Ruiny katedrály ve Zvartnocu

Zvartnoc dnes působí silným dojmem. K centrálnímu okrsku přicházíte po široké cestě, která budí dojem triumfálního bulváru, a budete-li mít trochu štěstí, bude se v pozadí tyčit zasněžený vrchol Araratu. Kostel stál na vyvýšené terase na půdorysu mnohoúhelníku, měl charakteristickou centrální věž a tři patra. S odhadovanou výškou kolem 50 metrů muselo jít o jednu z nejvyšších budov tehdejšího světa.

Archeologický areál Zvartnoc je spolu s Ečmiadzinem zapsán na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a dostanete se k němu snadno mikrobusem na trase z Jerevanu.

Těžký život v postsovětských časech

K vrcholům návštěvy Arménie patří vedle nádherných památek, které na světě nemají obdobu, také setkání s místními obyvateli. Málokde na světě přistupují lidé k cizincům s tak otevřenou myslí jako tady. A to i přesto, že realita dnešní Arménie je všechno jen ne veselý příběh. Rozhovory se monotónně stáčí ke dvěma tématům, kterými jsou bídná hospodářská situace současnosti a utlačovaný arménský národ. Řeč se vede vesměs v ruštině, znalost jiných jazyků je spíše výjimečná.

Na autobusovém nádraží v Gjumri

Z hlediska hospodářského vývoje patří dnešní Arménie mezi velmi zaostalé země a statisticky je srovnatelná s nejchudšími státy Střední Ameriky nebo Blízkého Východu. Obří komplexy nefunkčních polorozpadlých továren i rozbité silnice s metrovými výmoly jsou toho výmluvným dokladem.

Nostalgii po dobách, kdy Arménie byla součástí Sovětského svazu, slyšíme bez výjimky ve všech částech země napříč věkovými i sociálními skupinami. Je to stále stejný příběh: hojné pracovní příležitosti a státem regulované ceny "tenkrát" stojí v kontrastu proti dnešní vysoké nezaměstnanosti, drahotě a prudkému poklesu životní úrovně po roce 1990. To v dnešní Arménii váží víc než tehdejší nesvoboda a systematické potlačování arménského národního vědomí v dobách SSSR.

Sen o Velké Arménii

Zatímco o kladech a záporech sovětské éry lze ještě s Armény diskutovat, tak o jiných tématech se už polemizovat nedá. Je to v první řadě široce sdílený pohled na Arménii jako na utlačovanou a velmocemi zatracovanou zemi. Podle upřímného přesvědčení místních lidí tradice i územní nároky arménského národa sahají daleko za současné hranice.

Genocida, prováděná na Arménech za 1. světové války Turky, je stále bolestně živým tématem, při němž Arméni zvedají oči k siluetě své posvátné hory Araratu. Toho Araratu, který dnes leží za hranicí v Turecku a o němž všichni Arméni věří, že se jednou zase vrátí pod jejich svrchovanost.

Na autobusovém nádraží v Gjumri
V ulicích Jerevanu

Když vcházíme do jedné z mála restaurací na hlavní třídě v Ečmiadzinu, zaujme nás obří mapa na stěně, která kartograficky představuje "Velkou Arménii". Po pár vteřinách jsme ve spárech místního číšníka, který nám nad mapou půl hodiny ohnivě vysvětluje, jak je velký a vzdělaný arménský národ v současnosti utlačovaný všemi okolo. Ovšem brzy tomu už bude jinak. Podle zákresu sahají arménské územní nároky až k Perskému zálivu a do stepí střední Asie

Podobně nelze s většinou Arménů vést rozumnou debatu na téma Náhorního Karabachu. Toto horské území Arménie získala válkou s Ázerbájdžánem v letech 1992–1994 a od té doby jej de facto ovládá. Navzdory tomu, že jde o mezinárodně neuznaný zábor a podle mezinárodního práva zůstává Náhorní Karabach součástí Ázerbájdžánu, Arméni mají jasno: toto je naše země a nikomu ji nedáme. Nejde přitom o nic jiného než národní hrdost. Karabach totiž nemá žádné významné zdroje a jeho ekonomický význam je nepatrný.

Země v obležení

Důsledkem arménské národní hrdosti je ovšem nepříjemná izolace. Hranice s Tureckem a Ázerbájdžánem zůstávají kvůli špatným vztahům dlouhodobě uzavřené a ze sousedních zemí má hrdá křesťanská Arménie v současnosti nejlepší vztahy paradoxně se šíitským Íránem. Mezinárodní izolace a devastované hospodářství tak Armény nechtěně vhání zpět do náruče Rusů, kteří v zemi udržují vojenské základny a ovládají značnou část klíčových hospodářských odvětví. Že by se historie opakovala?

Náměstí republiky v Jerevanu

Téma utlačovaného arménského lidu se opakovaně vrací i během dlouhého večera a noci u našeho hostitele v centru Ečmiadzinu. Když sousedé zjistili, že dorazili nějací cizinci, všichni se seběhli na kus řeči. Ještě že vedle zastydlé zásoby ruských slovíček je po ruce také dostatek vodky, která otupuje názorová ostří. Koneckonců, i tato tekutina je připomínkou sovětských dob.

Může se hodit

Informace:
www.armeniapedia.org On-line encyklopedie o Arménii
www.armeniainfo.am Turistické informace o Arménii
www.armeniadiaspora.com Aktuální zprávy z Arménie a ze života arménské diaspory

Doprava do Arménie
Z Prahy do Jerevanu létá denně (!!!) přímé letadlo ČSA, cena zpáteční letenky je kolem 10 tisíc korun. Levněji může vyjít let s přestupem, například přes Varšavu (LOT).

Doprava po Arménii
Maršrutky, tedy mikrobusy s kapacitou asi 25 lidí, jezdí v Arménii skoro všude a často. Ceny jsou nízké, například jízdenka z Jerevanu do Ečmiadzinu stojí 200 dramů (asi 9 korun).

Peníze
Měnovou jednotkou v Arménii je dram (AMD) s aktuálním kurzem 1 000 AMD = 46 CZK. Pro směnu si přivezte eura nebo dolary v hotovosti. Ceny běžného zboží a služeb jsou mírně nižší než v Česku.

, pro iDNES.cz