Vojtěch Kadera, nízkorozpočtový cestovatel a bloger
Své cesty dopředu moc neplánuji, jedu tam, kam mě doveze stop nebo kam jsou levné letenky. Všude ale najdu něco zajímavého. Letos jsem třeba už podruhé navštívil Maroko, které jsem si zamiloval, byl jsem ve Francii nebo na setkání Rainbow v Dolomitech.
Maspalomas na ostrově Gran Canaria
Pokud ale mám zmínit jedno místo, tak je to okolí města Maspalomas na ostrově Gran Canaria, které se svým kouzlem nesmazatelně vrylo do mé paměti.
Část pobřeží je tvořena písečnými dunami, které sem přivál vítr ze Sahary. Narazit tu můžete na cestovatele z celého světa i různé komunity (od hipíků přes batůžkáře až po homosexuály), pro které je tato lokalita doslova ráj.
Petr Čermák, redaktor magazínu Víkend MF DNES
Letos se mi nepoštěstilo vyjet za hranice Evropy, přesto bych se podělil o tři pěkné cestovní tipy. Fascinuje mě severoněmecký Hamburk. Vedle největší modelové železnice světa jsem tam dlouhé roky obdivoval nekonečnou stavbu Labské filharmonie, takže když ji letos v lednu konečně otevřeli, musel jsem se podívat dovnitř.
Zvenku to připomíná obří skleněnou vlnu a taky uvnitř je vše ladně zaoblené: začíná to obloukovým vstupním eskalátorem přes vyboulená okna až po „vlnitý“ koncertní sál s fantastickou akustikou. Prohlídka zákulisí bavila dokonce i pětiletého syna – a zdaleka nejen díky rozkládací operní knížce, kterou tu připravili pro malé hosty.
Jako velký fanoušek železnic oceňuju, kam všude natáhli koleje alpskému terénu navzdory Švýcaři. A tak jsem si letos vyjel nejstrmější železnicí světa na dvoutisícovou skálu Pilatus nad Lucernem. Nahoře jsem rovnou přenocoval a rád bych si to někdy zopakoval. Večer, když odjel dolů poslední vlak i lanovka, vyrazili na pastvu v okolí vrcholu statní kozorožci. A popisovat ranní východ slunce nad Alpami? Pardon, na to žádná slova nestačí, to se musí zažít.
Zubačka na Pilatus má sklon trati až 48 %.
Elbphilharmonie v Hamburku.
A nakonec jeden lehce překvapivý železniční ráj: Norsko. Věděli jste, že trať Bergen – Oslo patří k nejkrásnějším na světě? Od moře k moři, mezitím drsná horská Hardangervidda. Jel jsem tam s malými dětmi, bavilo je to díky prolézacímu vagonu možná ještě víc než mě.
A mně tenhle výlet přinesl šokující poznání: navzdory všem legendám o Barnevernu se vsadím, že se Norové nezdráhají dát dětem výprask, když to jinak nejde. Když dcera ve vlaku spustila hysterický křik a trvalo to už asi 15 minut, ztepilý Viking sedící přes uličku mi nezaměnitelnými gesty naznačil, jak ji rychle utišit. Nebo že by to byl provokatér Barnevernu?
Veronika Pešková, digitální nomádka
Letos jsem navštívila Kambodžu, Arizonu, Srí Lanku, Filipíny a Bali. Líbilo se mi všude, protože každé místo nabízí něco specifického.
Kambodža například chrámový komplex Angkor Wat, Arizona poušť s vysokými kaktusy saguaro, Srí Lanka zase nepřekonatelné surfování, Bali typické usměvavé a přátelské obyvatele a Filipíny krásné potápění.
Martin Janoška, redaktor rubriky Cestování iDNES.cz
Letos jsem tak jako každý rok několikrát navštívil polské Beskydy a doporučil bych je všem tulákům a turistům, kteří nepotřebují mít na dovolené luxus a komfort, ale vystačí si s jednoduchým ubytováním v chatách, noclehárnách nebo na tábořištích.
V polských Beskydech jsou ideální podmínky pro typ turistiky, který u nás už prakticky vymizel: přijdete, přespíte, pokud se vám místo zalíbí, zdržíte se a jdete zase dál. Prostě svoboda a pohoda! Putovat takto po horách můžete klidně i několik stovek kilometrů, mnoho Poláků tímto způsobem běžně tráví svou dovolenou.
V polských Beskydech na vás čeká klid a pohoda bez turistů.
Polské Beskydy tvoří krásnou kulturní krajinu osídlenou a obdělávanou drobnými rolníky, setkáte se tu s mnoha památkami lidové architektury a dřevěnými kostely, z nichž některé jsou chráněné jako památky UNESCO. A pustá východní část polských Beskyd je prodchnutá tajemnem vysídlených a zaniklých vesnic a polozapomenutých válečných hřbitovů.
Všude se snadno domluvíte, není problém s dokupováním potravin, ceny se podobají našim. Až budu mít jednou čas, projdu si 500 km dlouhou červeně značenou magistrálu Glówny szlak Beskidzki vedoucí ze Slezských Beskyd až do Bieszczad.
Igor Brezovar, cestovatel a motorkář
Letos jsem byl celkem sedmkrát v Asii, nejčastěji z toho v Číně. Bohužel, nebo bohudík, tentokrát ne na motorce, ale pracovně. Když se však vrátím ke své cestě kolem světa, na ní mě zrovna Asie nejméně bavila, ač jsem od ní očekával nejvíc. Těšil jsem se na přírodu, na buddhismus, na usměvavé lidi, na nízké ceny a koneckonců i dobré jídlo.
Z toho se mi opravdu líbila občas příroda, sem tam úsměv místních a sem tam jídlo. Byl jsem ale zklamaný z mentality Asiatů. Afrika mi asi nasadila moc vysokou laťku. Vím totiž, jak vypadá bezstarostný, věčně usměvavý a pohostinný člověk. A toho jsem se v Asii nedočkal.
Ať už mluvím o Koreji, Japonsku nebo Číně, všude jsou lidé uzavření do sebe, vyhýbají se očnímu kontaktu, utíkají, když je na ulici oslovíte. Nikdy se s vámi nezačnou bavit jen tak. Leda, když jsou opilí. Dobře, v jihovýchodní Asii je to o trošku lepší, co se týče úsměvu a pohostinnosti, ale stejně to není Afrika.
Na své motorce projel Igor Brezovar celý svět.
Takhle se taky cestuje v Asii.
Jídlo je první tři dny fantastické. Ale jen ty tři dny. Čínská kuchyně je asi ze všech nejméně zdravá, někde pálivá, někde sladká, ale neuvěřitelně pestrá a občas nechutně ošklivá. Například kuřecí pazoury, husí hlavy, pečení holubí... Protože jsem v Číně nejčastěji, tak mi jejich jídlo chutná možná první den. Pak už si objednávám jen smaženou rýži a bože, drž se, těším se na jinak nenáviděný Big Mac.
Co se týká technologií, kam se hrabeme! Myslíme si, jak žijeme moderně, ale ve srovnání s Japonskem nebo Koreou, dnes už i Čínou, jsme pozadu tak dvacet let. V Koreji i Japonsku je například každý záchod, i na nádraží, vybaven elektronickým prkýnkem, které vám umyje i vysuší zadek a ještě zahraje hudbu.
Ale já stejně nedám dopustit na Afriku a další země, kde sice není tolik elektroniky, ale lidi si tam stále navzájem pomohou, kde vidíte na jejich tvářích upřímný úsměv, kde se dnes řeší až zítra a kde se lidé stále milují pro potěšení.
Když to shrnu: nejvíc se mi líbilo v Africe, třeba v Súdánu nebo Malawi, skvělý je také Írán, krásná Kolumbie nebo Arménie. Nejhorší země, kterou jsem navštívil je Mauretánie, nejhorší cesta byla v Kamerunu a nejhezčí ženy? Venezuelanky, Češky, Slovenky, Bělorusky, Rusky, Srbky a moje Slovinka.
Milan Vodička, vedoucí zahraniční rubriky MF DNES
Pro mě to letos byl jednoznačně africký rok. Navštívil jsem Tanzanii, Kongo, Burkinu Faso, Rwandu, Zimbabwe, Niger, Botswanu. Obvykle to byly návraty na místa, kde jsem byl už dřív. A také jsem byl v Japonsku, protože jsem chtěl absolvovat kurz nindži.
Moderní centrum Kigali, hlavního města Rwandy, v ničem nepřipomíná masakr, který se zde odehrál před 23 lety.
Nerad bych někomu něco doporučoval, protože kdo má romantickou duši, toho nadchne i výlet na Kozí Hrádek, a kdo ji nemá, toho nevezme u srdce ani Thajsko. Řeknu jen, že letos mě v Africe znovu dostaly gorily a poslední skutečná africká divočina, botswanské Okavango. Anebo největší africká rezervace Selous v Tanzanii, která je lepší než Serengeti, protože je opravdovější.
Svět je úžasný všude. Osobně se těším a nemůžu se dočkat, i když jedu jen do Krakova. Jde totiž o to, jestli cestování umíte prožívat jako dítě Vánoce. Pak je úplně jedno, kde jste a jak je to daleko.
