Minulý týden v pátek se objevila v denících zpráva o tom, že na čtyřicet dětí ve věku od šesti do osmnácti let musí být z Innu - vesničky, nacházející se v Sheshatshiu v labradorské oblasti - vyjmuty, neboť jsou v ohrožení svého života. Fotografie pak dokumentovaly, co nestačily noviny popsat: rozbujelé a smějící se děti různého věku drží jednou rukou u úst igelitové pytlíky – běžně sloužící na odpadky, v druhé pak doutnající nedopalky cigaret.
"Není v této chvíli ještě jasné, kdy budou děti ze společenství Innů odebrány, ale fakt je, že se to musí udělat rychle, velice rychle, protože si všichni uvědomujeme, v jak kritické situaci se nacházejí," řekl prezident provincie Peter Penashue ze svého domova v Sheshatshiu, kde se nachází zhruba 1200, tedy největší společenství původních obyvatel Labradoru.
Všichni, kteří jsou do případu čtyřiceti dětí zainteresováni, chtějí děti v jejich vlastním zájmu, a to i přes protesty rodičů, odvézt pryč. "Některé děti mohou být umístěny v jiných rodinách," navrhuje prezident. "Většina však potřebuje detoxikační léčbu. Teď vidíte děti s “gas bag” v jedné ruce a cigaretou v druhé – je to smrtelná kombinace, a žijí s ní již velice dlouhou dobu. A počet stoupá," dodal prezident.
"Že situaci neberou domorodí obyvatelé vážně, dokumentuje skutečnost, že jejich potomky lze vidět uprostřed dne s tímto životu nebezpečným vybavením na veřejnosti a nikdo se nad tím nepozastavuje," potvrdil i Rod Tiller z RCMP (kanadská policie). “Pochopitelně si neuvědomují následky."
Kolem dětí se rozvířila hladina. Na jedné straně nutnost jejich záchrany, na druhé neexistující právo je odejmout rodičům. "Nakonec sami se můžeme ocitnout před soudem, pokusíme-li se děti vzít rodičům násilím, protože čichání benzinových výparů není zákonem zakázaná činnost," projevil obavy newfoundladský ministr pro zdraví Roger Grimes. "Rodiče by se měli přinejmenším dobrovolně vzdát opatrovnictví na základě skutečnosti, že děti musejí být převedeny do bezpečného prostředí. A jestliže jim nemohou bezpečí vytvořit sami , tak se o to musíme postarat třeba i násilím sami."
Problém není tak horký...
Počítal-li s pan ministr pochopením dospělých obyvatel, tak se mýlil. Další zprávy pak přinesly nový smutný pohled na životní styl tohoto společenství. "Řekl jsem své ženě a starším dětem, aby zabarikádovaly dveře a aby žádné z dětí nenechaly odvézt," atakoval pokusy zdravotníků a RCMP Gregoire. Muž, který plánoval ochránit svoje mladší dcery a dalších dvanáct místních dětí před léčbou z drogové závislosti. "Půjdu k soudu, použiji cokoliv," vyhrožoval. "Problém není tak strašný, jak se říká. Nikdo za mnou nepřišel, aby mi řekl, že děti dělají to či ono. Já nejsem špatný rodič," bránil se 51letý Innu, zavřený právě v labradorském nápravném zařízení v Goose Bay, kam byl umístěn pro jízdu autem v opilosti.
Bez statusu
Peter Penashue, prezident provincie řekl, že jejich národ nedostal v roce 1949, kdy byly Newfoundland a Labrador připojeny ke konfederaci, oficiální indiánský status, proto společenství nemá právo ustavit si své vlastní zákony ani zřídit vlastní sociální služby. Proto také nemůže zasáhnout podle potřeby tak, jak by bylo zapotřebí: děti nemohou být odeslány proti vůli rodičů na léčbu, rodičům nikdo nemůže nic nařídit, i když se jedná jednoznačně o prospěch jejich dětí. Průzkum sociálních a zdravotních pracovníků potvrdil, že více než polovina veškeré dospívající mládeže v této komunitě vdechuje benzin, užívá závislé léky a netají se tím, že uvažuje o sebevraždě. Z inkriminované dětské skupiny jich minimálně čtrnáct potřebuje okamžitou pomoc v odvykacím a léčebném středisku. Jenomže nikde takové středisko neexistuje. "Čichajícím dětem není v Kanadě pomoci?," tázal se Paul Rich, první muž Innů: "Mysleli jsme, že v zemi jako Kanada, která vykazuje celou řadu přebytků v rozpočtu, se dá něco udělat." Sociální pracovníci ale pouze potvrdili, že prostě není kam děti poslat.
Řešení se přece jen našlo
Provinční pracovníci získali nakonec soudní rozhodnutí pro umístění devatenácti dětí do vojenských domovů CFB v Goose Bay, což je místo pouze 33 km vzdálené od jejich domova. Bohužel, nenastoupily všechny děti. Sedm z nich, ve věku 10 až 18 let, někam zmizelo. Utekly, když uviděly autobus. "Ať už je to jakkoliv, ty, které se vydaly na svou cestu za novým pohledem na vlastní život, to nebudou mít v odvykacím středisku lehké," vyprovázel je pohledem Jack Penashue, dobrovolný pracovník v místním protialkoholním centru.
Kdo vlastně jsou Innové?
20 000 Innů – dříve známí jako Montagnais-Naskapi Indians, nemají nic společného s jejich sousedy Inuity nebo Eskymáky. Jsou původními domorodí obyvatelé větší části labradorsko-quebeckého souostroví. Jejich původní domov jménem Nitassinan je rozlehlá oblast smrkového a jedlového lesa, jezer, řek a skalnatých planin. Archeologické nálezy naznačují, že tito lidé zde žili nejméně 2000 let a někteří vědci věří, že jsou potomky prvních lidských obyvatel východní Kanady, kteří do této oblasti přišli přibližně před 8000 lety, tedy ke konci posledního období doby ledové.
Až do druhé poloviny 20. století žili jako kočovní lovci. Většinu roku, kdy vodní toky byly zamrzlé a Nitassinan byl silně pokryt sněhem, skupiny dvou nebo tří rodin cestovaly vnitrozemím, chodily ve sněhové obuvi a svůj majetek za sebou táhly na saních. Jakmile ledy povolily, což bylo obvykle v květnu či červnu, cestovali Innové na kanoích k pobřeží nebo k většímu vnitrozemskému jezeru. Zde rybařili, obchodovali, opravovali svou výstroj a scházeli se s přáteli a příbuznými. Dnes je pochopitelně v komunitě situace jiná. Pokročila civilizace, děti navštěvují školy, ale mnohé zvyky přetrvávají dodnes, a bohužel větší prostor se dostává zvykům ubírající zdraví a životaschopnost. Nejhorším z nich je, jak vyplynulo z výzkumu z před pěti lety Colina Samsona či Jamese Wilsona, alkohol. Děti utíkají z domovů, protože se tam setkávají s násilnickým jednáním opilých dospělých a shlukují se v partách, což s sebou nepřináší nic dobrého. V partách užívají drogy, alkohol, pokoušejí se o sebevraždy. Bohužel většinou úspěšně. V těchto lokalitách páchají lidé sebevraždy třináckrát častěji nežli je celokanadský průměr na 100 tisíc obyvatel.
Statistika říká, že každý třetí Innu se minimálně již jednou pokusil zabít. Více než polovina úmrtí byli lidé pod 30 let. Zatímco Kanaďané v 80 procentech umírají až po své šedesátce, z obyvatel Innu se tohoto věku dožije zhruba čtvrtina.
Snad to už k dotvoření si obrázku, o jak závažné problémy se na severu druhé největší země na světě jedná, stačilo. Pokud byste chtěli vědět více, pak zavítejte na stránku Report on the Innu of Canada, dočtete se tam mnoho zajímavého.
Z ontárijského Bramptonu své čtenáře srdečně zdraví a pěkné dny přejí Věra a Petr Kohoutovi. Chcete-li nám psát: petrvera@home.com
 Fotografie tří generací Innů. |
 |
 Mapa provincie Nitassinanu. |
 Britská královna Alžběta II. navštívila v roce 1997 domorodé kmeny. |
