Malá propanbutanová lahev, kterou známe z dětství z kempů, má nad hořákem kovový tác rozměrů talíře. Je plný velkých krystalů soli, a když je rozpálená natolik, že se z ní začíná kouřit, nastává ideální čas na „vaření“ mušlí.
Stačí je na sůl rozložit a za chvíli je hotovo. Nic víc není třeba. Jakmile se mušle otevřou, můžeme začít jíst. Je to jednoduché, efektní a vynikající. Stejně jako o chvíli později krevety.
Kouzlo dokonalé chuti plodů moře spočívá v mořské soli. Jsme na východě Algarve v přírodní rezervaci Sapal Castro Marim a Vila Real de Santo António hned vedle Španělska. Nedaleko řeky Guardiny, jíž prochází hranice, se rozprostírají rozlehlá jezírka, v nichž sůl krystalizuje.
Drahocenný solný květ
Saliny neboli solná jezírka Salmarim tady fungují zcela bez moderních technologií. Produkce soli je závislá jen na přílivu a odlivu, síle větru a intenzitě slunečních paprsků. Když je ideální počasí, tedy fouká a je teplo, získávají tu solný květ nejvyšší kvality s názvem Flor de sal. Patří mezi ty nejvzácnější na světě.
Procházíme se mezi jezírky a sledujeme, jak proces odpařování postupuje a vzniká čím dál silnější koncentrát, až se v posledních nádržích na hladině vytvoří solná krusta. V tu chvíli se sůl může začít sklízet. Ručně s dlouhou tyčí, na jejímž konci je naběrák připomínající cedník. Krustu stačí narušit, nabrat, načež přebytečná voda odtéká a solný květ už stačí vysypat do koše a usušit.
Proces připomíná sbírání smetany z mléka, i proto se v Portugalsku někdy soli říká slaná smetana. Aby v sobě měla co nejvíc cenných látek, musí se vychytat správný čas sběru. Jakmile zaváháte, začne klesat ke dnu a je nepoužitelná.
Sůl si můžete koupit, bude to skvělý suvenýr, který neskončí v koši, ale využívají ji hlavně restaurace a hotely po celém Algarve. Přidává se do slaných i sladkých pokrmů, dodává jim specifickou chuť.
My se o tom záhy přesvědčujeme v místní restauraci, kde náhodou ochutnáme narozeninový dort. Jako překvapení ho od kamarádky dostává oslavenkyně, ale protože jsou na něj jen dvě, dělí se s naší partou. Sladké ve spojení se solí funguje dokonale.
Portugalské Maroko
Od španělských hranic se přesouváme na západ. Z městečka Olhão vyrážíme na lodní výlet do přírodní rezervace Ria Formosa. Laguny a bariérové ostrovy začínají u města Faro a táhnou se dál na východ. Mokřady a bažiny poskytují útočiště spoustě živočichů i rostlin, uvidíte čápy, volavky a možná i plameňáky.
V rybářském městečku Olhão mají nejvyhlášenější trh v Algarve s tržnicí z roku 1916, kouzelné jsou i uličky. Městu se přezdívá portugalské Maroko. Nízké bílé budovy tady mají ploché střechy zvané „açoeitas“, okna i vchody zdobí barevné rámování, další barvy sem vnášejí popínavé keře. Zdejší architektura připomíná města na severu Afriky, místní se jí inspirovali při svých zámořských cestách.
Nepřehlédnutelné jsou tu hlavně sochy odkazující na legendy a pověsti z historie Olhãa. Můžete narazit na kovové postavičky dětí, začarovanou Maurku Floripes, ale nejvíc všechny zaujme Carolas – stříbrná postavička chlapce s velkýma očima.
Legendu o něm prý vymysleli pašeráci, aby zastrašili rybáře. Podle ní ulicemi chodil plačící hoch, kterého když chtěli v náručí utěšit, ztěžkl k neudržení, jenže na zemi začal znovu plakat. Z města ho prý odvezla až Floripes kamsi do Afriky.
Chrám na moři
Popojíždíme ještě víc na západ, abychom se z Albufeiry vydali na další lodní výlet obdivovat to, čím je Algarve vyhlášené – pobřeží s typickými zlatými útesy a skalisky nejrůznějších tvarů. Když už na tříhodinové plavbě máte pocit, že vás nic nepřekvapí, přijde další unikát.
Třeba skála Žlutá ponorka, jíž se inspirovali Beatles, Vítězný oblouk nebo Kapitánova jeskyně. A co teprve ikonická Benagil! Suchou nohou se do ní nedostanete, leda na lodi, kajaku nebo paddleboardu. Zdatní tam prý zvládnou doplavat ze stejnojmenné pláže, ale je to risk, nedoporučuje se. Jeskyně je unikátní kruhovými otvory, v horní části s průhledem na nebe. Díky tomu připomíná chrám.
Končíme na mysu svatého Vincence (Cabo de São Vicente), nejzazším jihozápadním výběžku Evropy. Dál už to jde jen po vodě ke břehům Ameriky. Zdejší pevnost na 75 metrů vysokém útesu kdysi odrážela útoky pirátů, dnes to tu houfně okupují turisté. Pozorují západ slunce, zkoumají divokou přírodu a vyrážejí po dálkové trase E9, která tu má výchozí bod a končí až v Estonsku. My sedáme do auta, ale třeba to někdy zkusíme po svých. Do Prahy je to 3 600 km.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz