Když jsem mu ještě návdavkem sdělil, že jsem tu na speciální misi, kterou kdybych pojmenoval, tak mě moje věrchuška pošle rovnou do "báně", měl jsem vyhráno.
S pýchou nově navázané družby mě doprovodil ke svým uniformovaným bratřím u východu ze stanice a propustil se slovy: "Eto naš, on z Intěrpola." On se radoval, že se setkal s českým Bondem, mě to stálo totálně propocené triko.
Jsem policajt a kdo je víc
Jestli je něčeho v Ázerbájdžánu hodně, tak je to policajtů. Vyvážet je, tak na nich musejí zbohatnout víc než na ropě. Odhadem tak šest na metr čtvereční.
Samozřejmě přeháním, ale kam se podíváte, je opravdu přepolicajtováno. A protože mají nízké platy, tak berou všema deseti a ještě byste jim mohli sypat do čepice. Taková zahuštěnost není dobrá, zvlášť když se mnozí vládní úředníci domnívají, že by se dalo něco trhnout na turistickém ruchu.
Jenže těch atrakcí, které středoasijská republika může nabídnout, není nijak moc. Historické jádro hlavního města Baku obejdete za pár hodin, a to se musíte hodně courat.
Ze starých památek nelze opomenout komplex hradeb z dob osmanské říše obklopující město, z nichž zejména ční vyhlídková kamenná Dívčí věž a kus dál nad ní zbytky nádherného palácového komplexu s hrobkami a starověkými lázněmi. Z novodobé historie například památník 26 bolševických komisařů, kteří byli popraveni v roce 1918, jak se zde uvádí, intervenčními vojsky při dočasném vítězství kontrarevoluce. Po exkomisaří hlavě nyní leze dorost a z revoluční minulosti si houby dělá.
|
"Naši synové leží v Aleji hrdinů u mešity," řekla mi jakási babka, když jsem si komisařskou hlavu fotil. Má pravdu, před deseti lety se tady střílelo. Rusové nechtěli Ázerbájdžán pustit ze sajuzu nerušimego, a tak se bojovalo. A pak ještě v Karabachu se sousedními Armény. A oběti pocházející z Baku leží pod žulou v několika řadách vedle sebe.
Milicionářská mafie
"Uchadí, uchadí," zaháněly mě poblíž nádraží ženy v pestrých šátcích mávající hadry nad kdysi čerstvými rybami, beraními hlavami, prasečíma nohama nebo jen nabízející slunečnicová semínka či zeleninu. Tak jsem šel.
Je těžké fotit bídu, špínu a beznaděj. Lépe nebude. Není proč a není z čeho.
Trhy si hlídají, jako všechno kolem, jak jinak – policajti. Vyhánějí prodávající, kteří vlezli do jejich rajónu, aniž zaplatili požadovanou částku mametů. Za řevu a kopání do zboží se přesunují prodavači útrpně o kus dál a koloběh několika tisíc lidí stále pokračuje. Mezi nimi pobíhají desítky mužů a nabízejí možnost mobilovat. Baku totiž postihl mobilizační syndrom. Místní hovorové služby jsou za hubičku a telefony se prodávají v drogerii, masně, u holiče, v restauraci. A kdo ho zrovna nemá, může zavolat svému známému a dokázat tak, že je už taky in.
|
Turistika věc neznámá
Na turistice by Ázerbájdžán rád zbohatnul. Ale co může kromě Baku, pár rozpadlých pevností a prý nádherných hor nabídnout? Skoro nic. "Zkus se jít vykoupat k moři," říká mi jeden z mála Čechů Jirka Ptáček. "Za prvé, když ve 40stupňovém vedru půjdeš v kraťasech, tak je to, jako kdyby šel sám čert." A to tady islám je velmi tolerantní a ve vzduchu ho ani necítíte.
"Rádi by nasekali peníze, ale pláže za moc nestojí a přítomnost chuchvalců ropy je téměř pravidelná. K tomu ještě chtějí za každou židličku dost slušný obolus," dodává. Když jsem viděl kvalitu pláží, musel jsem mu dát za pravdu. Ale vykoupat se tu dá, ale Jadran to rozhodně není.
Zabijáci v žiguli
Ve městě si musíte dávat velký pozor na ulici. Ne kvůli kriminalitě, která tu je prý dost nízká, ale na automobilisty. Či spíše šílence za volantem. Protisměr je taky směr a červená se dá vykládat různě. A navíc se jezdí, co to dá.
Ti bohatí, kterých není málo a jejichž značky si policajti zatraceně dobře pamatují, mají poslední modely všeho, co má čtyři kola. Jinak ruská klasika – žiguli, moskviče, volhy. Na ty číhají policajti, aby si vybrali desátek. Policista i řidič dobře vědí, že přestupek nebyl, ale měna se přesunuje stále jedním směrem. To nejsou pomluvy, jen konstatování faktu.
|
Krása nesmírná...
Co je v této středoasijské republice neměnné, je ženská krása. Azerky jsou za mlada krasavice k pohledání, většinou ztepilé jako pouštní laně, ladná chůze, štíhlé boky, oči a ústa jak z Tisíce a jedné noci. Snadno se cizinec otočí.
Ještě snadněji ho domácí mladíci upozorní, ať se raději dívá na cestu, že by mohl třeba klopýtnout. Nejlepší je zapadnout do některého z barů nebo kavárniček. Tam se kolem vrtí mladičké Turkyně, a tak spojíte pastvu pro oči s pastvou pro žaludek. Ono je mnohdy lepší mít plný žaludek, než ciferník plný cizí pěsti.
Cesta ke Gobustanskému zázraku na okraji pouště
Když Igor zasouval klíčky do zapalování volhy, upozorňoval mne: "Nemysli, že pojedeme po dálnici jako u vás. Tady mají cesty poněkud jinší charakter!" To jsem mu naprosto věřil, a ani jsem nedoufal, že bychom snad vyjeli na Route 66. Z Baku jsme jeli na jihovýchod do osady Gobustan, kde jsou na skalách v poušti nádherné prehistorické kresby. Ale ty byly ještě daleko a na téměř sto kilometrech cesty nás čekaly střípky ázerbájdžánské mozaiky.
Stačí zapíchnout hůl a škrtnout
Po levici Kaspik s ostrůvky těžních věží rozesetých po hladině až k obzoru, pravá vyhání vyprahlou step ve stejně vyprahlou pahorkatinu. Krajina je to téměř měsíční, ale svým způsobem krásná, protože divoká.
Igor kličkuje mezi dírami, které připomínají zásahy leteckého kanonu, já sleduji stovky kilometrů potrubí, které nás míjí po obou stranách cesty. "Nikdo asi neví, kam vlastně vedou a na co jsou. Položili je kdysi dávno, pak položili další a další..."
|
Věřím Igorovi, když to neví on, který byl příslušníkem tajné policie, tak kdo by to měl vědět. Tisíce tun rezavého železa se proplétají krajinou, chvíli mizí pod povrchem, aby zase o kus dál vylezly mezi bodláčím a pasoucím se skotem či osamělým jezdcem na oslovi. Nebo že by to byla mula?
Míjíme podivné osady podél cesty. Některé "domy" jsou z normálních cihel, část je poslepována z vepřovic. Něco mezi palestinskými osadami a záběry z Afghánistánu. Podivné v zemi, o které kdysi Julius Verne řekl, že stačí zapíchnout do země hůl a můžete se hřát i svítit. O tomhle se může většině obyvatelstva jenom zdát. Přesto ale mají svou důstojnost a značnou dávku elegance. V těch slumech jdou pást krávy nebo ovce či si jen tak poklábosit se sousedy u čaje v oblecích. Sice vyspravovaných, mnohokrát přešívaných, ale čistých.
Tajné znamení
Blížíme se k silniční kontrole – GAI punktu. Milice si tady vybírá svůj desátek. GAI nemá nic společného s jinou orientací, je to prostě dopravní policie. Vozy před námi zpomalují, jak si je kníratí uniformovanci vybírají. Závada se dá najít vždycky a oni by ji byli schopni najít i na rollsu, který právě sjel z výrobní linky.
Jsem zvědav, co budou chtít po nás, je jasné, že cizinci ve voze si přímo žádají o to, aby byli požádáni o státní příspěvek třeba na opravu zdejších silnic. K mému velkému údivu Igor jen mírně zpomaluje a klepe si pravou rukou na levé rameno. Zaprášená uniforma jen zasalutuje a jedeme dál. Dívám se tázavě na Igora. "Ukazoval jsem přece, že jsem od nich," vysvětluje své zednářské gesto. Raději mlčím. Ono je někdy lepší se nevyptávat, zvláště v cizí zemi.
Projíždíme kolem nějaké fabriky, která připomíná Traktorový závod ve Stalingradu v čase největších bojů. "To je cementárna, koupili ji nedávno Britové," vysvětluje Igor existenci několika kamiónů. "Šla do privatizace," dodává. Bůh chraň britské investory, myslím si. I když je pravda, že některé podniky u nás po privatizaci nevypadají jinak.
|
Hráli tady obři petanque?
Odbočujeme z asfaltky na nějakou prašnou cestu směrem do kopců. Gobustan je na blízku. Náš cíl je nahoře na hřebeni jakési stolové hory. "Ježíši, tady jsou ještě Němci," vzal jsem si na pomoc křesťanského boha v zemi islámu. Za branou jakéhosi čehosi vidím mezi ruskými armádními gruzaviky a zastaralými obrněnými vozy celkem zachovalý Opel Blitz. S tím se vydal wehrmacht dobývat svět. Skončil až na Kavkazu, kousek od životně důležité ropy.
Cestu vzhůru lemují obrovské balvany. Obři si zřejmě hráli kuželky nebo petanque a trochu zahýbali kamenivem. Z hřebene hory časem vlivem eroze sjížděly dolů mohutné mnohatunové bloky, které jsou nyní rozházeny po celém svahu. Právě na řadě z nich jsou proslulé kresby, které uchvacují odborníky z celého světa a amatérům tlačí do hlavy myšlenky: kdo byli ti dávní umělci? Jak žili lidé, po kterých zůstala svědectví namalovaná hlinkou nebo vyrytá do skal a obrysově hlinkou zvýrazněná?
|
Obdivuhodný svět skalních kreseb
Místní muzeum je malé, ale průvodkyně v doprovodu malého klučiny výborná. Ten nejdřív koukal jak satan sedmkrát kamenovaný, ale tatranky z něj udělaly téměř Orfea, jak najednou začal zpívat.
Šplháme k prvním kresbám. Co se tady odehrálo před staletími, kdy neznámá ruka vyryla do skály primitivní vyobrazení plavidla, na které svítí slunce? Je to prý nejstarší kresba lodi na planetě. Kdo brázdil kaspické vody v dobách, kdy o nějakém letopočtu vůbec nemohla být řeč.
Může se hodit * Víza dostanete na nejbližším zastoupení Ázerbájdžánské republiky ve Vídni. Je možné je také obdržet na velvyslanectví v Turecku nebo v Ruské federaci, popřípadě se spolehnout na to, že vám budou bez potíží udělena na letišti v Baku. Přímá linka z ČR nelétá, musíte opět buď přes Rusko, nebo např. Curych. * Na letišti je jakási služba, tolerovaná státnímí orgány, která vám víza za "bakšiš" 40 dolarů vyřídí. Ale nelze na ni spoléhat. * Pro dovoz valuty do země neexistuje omezení, jen musíte vyplnit celní deklaraci v azbuce. Vývoz dolarů je povolen do částky 1000, cestovní šeky jsou bez limitu. * Restaurace jsou dost levné, v centru Baku mají normální evropskou úroveň, laciné stravování je v tureckých bistrech nebo malých soukromých podnicích. * Zákon zakazuje vývoz starožitností, např. ručně tkaných koberců, které se často vozí jako suvenýry a je-li celník zarputilý, neuzná vám deklaraci z dílny nebo prodejny a bude tvrdit, že koberec, který je na faktuře, není totožný s vyváženým a vy se ho snažíte podfouknout. Pak záleží na okolnostech, vždy se bude jednat o peníze. Nesmějí se také vyvážet staré mince, které občas nabízejí místní na trzích. Kaviáru můžete oficálně vyvézt 800 g, lososa dva kilogramy. NĚKTERÁ DŮLEŽITÁ ČÍSLA * Nejbližší naše ambasáda je v Ankaře, oblast Náhorního Karabachu je vojensky uzavřena, případné narušení může mít velmi nepříjemné důsledky, advoáti jsou drazí. Do Nachčisavanu se lze dostat pouze letecky, některé objekty je lepší nefotit, zabavení filmu je tím nejsnadnějším vyváznutím. Vždy je lepší se zeptat. |
"Učonnyje dumajut," řekla nám vždycky průvodkyně u nějaké kresby, a objasnila tak, co se domnívají vědci. Dumají tady od roku 1930, kdy byly poprvé kresby objeveny místními dělníky, kteří tady měli těžit kámen.
Když se zadíváte na krásné a jednoduché tahy hrudkou při lovu na medvěda, při pronásledování sněžného levharta, rybolovu nebo lehounce nahozených stepních koních podobných světově proslulým kresbám ve španělské Altamiře, úplně zapomenete poslouchat.
Náhorní plošina, na které jsou skalní kresby, byla osídlena už někdy ve 12. století před dobou, od které jsme začali psát svůj letopočet. Kresby se za tu dobu měnily a od jednoduchých náčrtů začaly přecházet v defilé scén ze života osídlenců.
Kresby a rytiny jsou na skalních blocích, některé zase ukryté v jeskyních, kde si obyvatelé při zdobení zakládali ohně. Buď z potřeby tepla, nebo aby na své výtvory viděli. Právě saze, které ulpěly na stěnách, pomohly "učonnym" určit stáří jednotlivých kreseb. Je to přenádherná přehlídka živočišných druhů, které kdysi v této oblasti žily. Divocí oslové, velbloudi, různé druhy gazel, ale i lvi, bizoni, ptáci nebo hadi.
Po lovu tančili při muzice
Pozoruhodné jsou výjevy ze života pravěkých lovců. Samozřejmě prvotní byl vždy lov, ale je tu nádherná kresba nazvaná Sedm krásek, na které jsou vyparáděné ženy, nebo skupinový tanec Jally, ze kterého se vyvinuly pozdější ázerbájdžánské tance.
Stejně je obdivuhodné, že kresby přežily. Že nepřišel žádný ničitel, který by zdemoloval dílo svých předchůdců, jak bývalo dobrým zvykem. Naopak tu staletí navazují na sebe.
Přitom některé z nich byly vytvářeny souběžné s tažením Alexandra Makedonského do Persie, který spíše rozvracel než budoval, nebo v dobách tažení římských legií po Evropě. Celá ta krásná skalní galerie byla osídlena až do doby bronzové, ze které se zde zachovaly krásné archeologické nálezy – šperky, zbraně, nádobí. Tato lokalita není v Azeru jediná, kresby jsou i na protilehlých kopcích.
Ráj s minimem Adamů a Ev
Před odjezdem se dívám ještě přes planinu směrem ke Kaspiku. Pár kilometrů pod kresbami a muzeem je osamělá podivná stavba. Má stroze vojenské uspořádání. Zřejmě kasárna, myslím si. "To nefoť," říká mi Igor. "Je to věznice, mohly by být problémy."
Nebyly. Na zpáteční cestě jsme zajeli do rybí restaurace u moře. Podivuhodná oáza kulinářství v šíleném polorozpadlém městečku. Od moře foukal svěží větřík na uzeného jesetera, kaviár, skvělou zeleninu a ovčí sýr. K tomu výborně chlazená bakuská vodka. Ráj na zemi? Asi ano. Jen těch Adamů a Ev je tady zatím, Alláh promine, zatraceně málo.
Více článků naleznete v aktuálním čísle SKY - časopisu o cestování a aktivní dovolené - na adrese www.skymagazin.cz |
Ázerbájdžánský přístav Baku na břehu Kaspického moře. Těžní věže a ropná zařízení ještě z časů sovětské éry se postupně modernizují, ale jde to velmi pomalu a ztuha. |
Historické městečko Surakhany ma předměstí Baku. V pozadí těžní věže, vpředu ohňový chrám stoupenců zoroastrismu. |
Obří kamenné kvádry v Bokustánu |
Monumentální pískovcový masiv Gobustan poblíž Baku s unikátními petroglyfy. |
Staré palácové náměstí Širvánovské dynastie v centru Baku |
Mešita nad bakuským zálivem |
Skalní malby v jeskyních v Gobustanu |
Gobustan: jedno z prvních vyobrazení lodí a lovců vytesané do kamene |