„Byli jsme hrozně překvapení. Takovou rychlost nikdo z nás nečekal a našim podporovatelům za to chci samozřejmě strašně moc poděkovat. V Česku, kde všichni říkají, že nemají a nemůžou? Je to neskutečné,“ říká Daň Přibáň, hlavní organizátor a tahoun celé expedice.
Po dvou dnech už jste měli na účtě jeden milion korun. Jak jste to oslavoval?
Popravdě, na oslavy vůbec nebyl čas. O milionu jsme se dozvěděli na dálnici mezi Prahou a Brnem, tak jsme si na pumpě dali kafe a pokračovali jsme dál. Teď před odjezdem toho máme skutečně hodně. Už za několik dní se totiž vydává na cestu první část výpravy.
Proč jste vlastně sbírku na expedici začínal? Vždy jste si vystačil s penězi od sponzorů, v čem byl letošní rok jiný?
Sehnat peníze je vždy strašně těžké a letos nám do expedice chybělo půl milionu korun. Přeprava do Austrálie a další mořské cesty v Tichomoří nejsou zrovna nejlevnější záležitost, cenu navíc zvyšoval neustálý nárůst kurzu dolaru, takže peněz od sponzorů nám vlastně ubývalo. Dokonce jsme ani neměli peníze na to dostat auta zpátky z Bangkoku.
Když vám dva týdny před startem chybí půl milionu, tak to asi člověku nepřidá. Neměl jste chuť to už „zabalit“?
Ne, žádný takový bod zlomu nenastal. Věřil jsem, že někde ty peníze seženeme. Víte, když budete chtít někam odcestovat a řeknete si, že odjedete, až na to budete mít, tak ve skutečnosti nikam nepojedete. Hodně cestovatelů končí cestu měsíc před startem, protože nemají peníze. Podle mě je důležitější stanovit si termín odjezdu a do poslední chvíle na tom makat. Vždy se najde cesta.
Komunitní financování
|
Sehnat podobné peníze v komunitním financování je úspěch i pro expedice ze zahraničí. Čím si to vysvětlujete? Jsou trabanty tím hlavním důvodem?
Těch je mnohem víc. Samozřejmě že myšlenka cestovat naprosto primitivním autem po celém světě lidi nadchne, ale určitě nejde o jeden jediný faktor. Jedna věc je, že už to děláme osm let a dokázali jsme se poučit z vlastních chyb. A že jich bylo. Velkou měrou k tomu určitě přispěl také Facebook, kde trávím spousty času. Hodně se věnuji našim fanouškům, odpovídám na jejich dotazy, potkáváme se po celé republice a oni tu zpětnou vazbu vnímají jako něco pozitivního, jako přidanou hodnotu celého projektu.
Co byste poradil ostatním cestovatelům, aby při plnění svých snů byli podobně úspěšní?
Řeknu to naostro: žádný návod nemám. My to spíš urveme nadšením, tím, že nás ta práce kolem toho baví. Je to otřepané pravidlo, ale když člověk dělá dobře to, co umí a baví ho to, tak to funguje. Navíc o tom, jestli vůbec někam dojedeme, často rozhodují náhody, které do kampaně nedostanete. Prostě tomu musíte věřit.
|
Zlí jazykové ovšem tvrdí, že je to pro vás úspěšný byznys.
Prosím vás, zlí jazykové toho napovídají. Často slýchám, že jsme něco jako vyžírky, které žijí z peněz sponzorů. Asi je zbytečné jim tvrdit, že je za tím obrovská spousta práce a že každá naše předchozí expedice skončila de facto v minusu. Když je to tak jednoduché, tak ať si to sami zkusí. Nic a nikdo jim v tom nebrání.
Vybrali jste více peněz, než jste původně požadovali. Co s těmi penězi uděláte?
Těch půl milionu bylo vlastně jenom na to, abychom vůbec vyrazili, teď máme i peníze na to, abychom se vrátili. Ale jestli zbude něco navíc, tak koupíme malé kamery do aut. Hodí se jak pro dokument o naší cestě, tak i kvůli bezpečnosti, protože můžeme zaznamenat to, co se na silnici děje.
Možná jste už dosáhl bodu, kdy se s podporou vašich fanoušků budete moci vydat na jakoukoliv expedici. Co myslíte, opravdu skončí trabanti v muzeu?
Těžko říct. Podpora lidí je skvělá věc, ale když tomu nedáme 110 procent, můžeme ji rychle ztratit. Teď jedeme do Austrálie a co bude potom, se uvidí.
