Už jste někdy slyšeli o Slepičím chrámu? Před několika týdny proletěly jeho fotky internet. Podivná budova ve tvaru obří slepice ztracená kdesi v divočině daleké Jávy. Pro nás je to za rohem a tohle musíme vidět. Potkali jsme už hodně zvláštních staveb, ale tahle vede!
Veškeré síly jsme napřeli jedním směrem. Zjistit, kde přesně se ta slepice nachází. Prý by měla být u Magelangu, kousek od Borobuduru, nejslavnějšího a největšího buddhistického chrámu Indonésie. To nám tedy pomohlo.
Hledáme, pátráme, ale Gereja Ayam, jak se to řekne indonésky, nikde. Jen opakování pořád stejného článku, který jeden server opisuje od druhého. No co, pojedeme na Borobudur a tam se zeptáme.
Holubičí chrám
Borobudur minout nemůžeme. Parkoviště, suvenýry, vysoký plot a tisíce turistů. Tohle nám chybět nebude. Opouštíme slavnou památku, která schovaná pod barevnými mravenečky se selfie tyčkami není ani pořádně vidět, a ptáme se mezi rýžovými políčky po Gereja Ayam. Vědí a posílají nás pořád dál. Zdá se, že to nebude tak opuštěné, jak všichni píší.
Cesty jsou pořád užší. Škrábeme se do kopce, až se najednou před námi objeví maličké parkoviště. Udusaná hlína hned za cihlářským domkem, transparent s roztomile kýčovitou grafikou vztyčený na kusu bambusu a výběrčí poplatků. Tady je turismus teprve ve svých počátcích. Jsme trošku zklamaní, že neobjevujeme nepoznané, ale pořád lepší než Borobudur.
Zaplatíme deset korun parkovného a sápeme se na vršek nad vesničkou. Krpál je to pořádný a doufáme, že se nám naši vozíčkáři Kuba s Kikou neodbrzdí a neujedou dolů. Ještě pár metrů, funíme do kopce a najednou je to tu. Slepičí chrám je pro nás zhmotnělá legenda, akorát že před ním stojí hlouček Indonésanů se selfie tyčkou. No co, časy se mění.
Chrám rozhodně není opuštěný. V oknech jsou mříže a fasádu zdobí sprejerské výtvory. Peníze z dobrovolného vstupného jdou na zotavovnu pro chudé, kterou postavil stejný člověk jako tuhle podivnou budovu. Daniel Alamsjah je bělovlasý děda, který prý dostal v roce 1990 vnuknutí od Boha, že má zbudovat modlitebnu ve tvaru holubice.
Těžko říct, jak to doopravdy bylo, ale začal stavět. Budovu nikdy úplně nedokončil, protože mu došly peníze. Její vzhled opravdu dost připomíná slepici, ale když s jejím stavitelem mluvíte a vidíte, jak mu září oči, přestanete o slepici mluvit a holubice vám najednou přijde jako celkem přiléhavý název. Člověk si uvědomí, jak se celá tahle pošahaná stavba podobá našim cestám. Je to celé hrozně složité, ve své podstatě zbytečné, ale potěší to tolik lidí, že to má smysl. Kašleme na Borobudur, tahle betonová holubice není opuštěná památka, pořád žije svým životem.
Ocelové město z cukru
Stejně jako cukrovar v Sumberharju, továrna, jenž by u nás byla ve šrotu nebo dávno spícím skanzenem, který se probouzí jen pro zvláštní příležitosti, ale jeho smysl a duch jsou dávno pryč. Tahle „Gula Pabrik“ se ale žene plnou parou vpřed navzdory 21. století.
A byly tam, dva nádherné parní stroje z roku 1912. Neskutečné ztělesnění energie. Tohle se nedá popsat, tohle musíte vidět. Dunící zem, kolomaz a pára, obrovská ozubená kola, táhla, transmise.
Nikdy jsme nic takového neviděli naživo a nejspíš už nikdy neuvidíme. Dunící zem, kolomaz a pára, obrovská ozubená kola, táhla, transmise, dole v kotelně štiplavé vedro, všude kolem tekoucí bublající voda a prach z cukrové třtiny. Tohle není muzeum, tyhle mašiny se za posledních sto let zastavily jen párkrát. Tohle je fakt mechanický orgasmus, opravdový steampunkový ráj! Poslední dny máme pocit, že žijeme ve verneovce. Z Cesty kolem světa za 80 dní jsme se na chvíli ocitli v Ocelovém městě. Akorát, že je z cukru.
Když to člověk vidí v pohybu, uvědomí si, co vlastně musela pro svět znamenat průmyslová revoluce. Od koní a povozů k něčemu takovému. K ryzí nespoutané energii. Nic, ani sebemodernější kus elektroniky nebo kosmická loď, nedokáže překonat tu změnu, jaká to tehdy musela být.
Měly by tu být parní stroje, jen nikdo přesně neví, kolik jich přežilo. Tady jeden stál, podle betonového soklu pěkně velký, ale nahradily ho dva obyčejné elektromotory. Zesmutněli jsme.
Jenže pak se na druhé straně linky drtící třtinu objevil oblak páry a zahučela obří ozubená kola.
Cukrovar postavili v roce 1914 a od té doby se změnil jen málo. Obrovské parní stroje pohánějící transmise mají litinové štítky s roky výroby hluboko v minulosti. V kotelně je pořádné horko a všude je cítit vůně hořícího dřeva, které přitápí pod zbytky třtiny. Jen parní mašinky, které svážely cukrovou třtinu z polí, nahradily náklaďáky a traktor. A na konci toho všeho je cukr. U linky plnící pytle je všechno sladké. Olíznete schody, jsou sladké, olíznete konstrukci transmise, je sladká. Postavit sem Chucka Norrise, bude taky sladký.
Jestli máte rádi ozubená kola, kašlete na pláže na Bali, kašlete na chrámy na Jávě, kašlete na varany na Komodu (na ty kašlete tak jako tak) a jeďte sem, protože to rozhodně stojí za to! Věk páry totiž pomalu končí i na Jávě. Jestli jen trochu můžete, přijeďte se sem podívat. Zítra může být pozdě.
A na konci všeho je cukr! U linky plnící pytle je všechno sladké. Olíznete schody, jsou sladké, olíznete konstrukci transmise, je sladká. Postavit sem Chucka Norrise, bude taky sladký!
Koupíme si parník?
Strávili jsme tu celý den, což je v našem časovém plánu hodně. Vlastně víc než hodně. Máme obrovské zpoždění a obrovský problém, nemůžeme totiž sehnat loď na kontinent. Mělo jich jezdit několik, ale než se nám podařilo projet z Austrálie až sem, tak přestaly.
Dorazili jsme do Jakarty s jediným cílem: sehnat dopravu na pevninu. Chodíme od lodi k lodi a ptáme se, kdo by jel do Malajsie. „Kalimantan? Žádný problém. Auta na palubu? Žádný problém. Ale do Malajsie nejezdíme.“ Na páté lodi je nám to už divné a ptáme se proč. „Nemáme pasy,“ zubí se námořníci. „Nemůžeme mimo Indonésii.“ Tak takhle to je. Nejen že námořníci neumí plavat, oni nemají pasy. Musíme jet dál, na Sumatru, a zkusit sehnat loď tam. Času je málo. Pocit z Cesty kolem světa za 80 dní zesílil. Koupíme si vlastní parník?
