Čím starší, tím slibnější. Takový je trend současné české prózy a jejích autorů, kteří odžité životní příběhy přetavují do nečekaných souvislostí. Při tvorbě pracují se vzpomínkovým zkreslením, záměrnou fantaskností i záblesky inspirace z okolního dění, zatímco v podloží výsledných příběhů je vždy cítit věrohodná osobní zkušenost.
K výrazným jihočeským hlasům tohoto proudu patří Zbyněk Mrvík z Českých Budějovic. Svou první knihu povídek Jsme zde, abychom byli šťastní vydal ve svých 54 letech. S druhým souborem, nazvaným A čeho se bojíš ty, přišel loni, kdy už měl na dohled šedesátku. Nyní spisovatel vyjíždí na autorská čtení a besedy za svými čtenáři.
Na co se vás lidé při těchto setkáních nejčastěji ptají?
Jestli témata povídek čerpám ze svého života, nebo si je úplně vymýšlím.
A jak to tedy je?
Spouštěčem psaní bývá nějaká drobnost. Třeba jsem viděl, jak na chodníku babička táhne malého vnuka. Spěchala, ale klouček byl zasněný a najednou povídá: „Babičko, proč pejsci vystrkujou z auta hlavu za jízdy? To jim nevadí, že jim lítaj mouchy do očí? “ Babička se zastavila, vydechla a řekla mu metr ode mě: „To víš, že jim to vadí. Ale ta jízda jim za to prostě stojí.“ Pak úplně klidně pokračovali v cestě, já stál jako očarovaný a jejich dialog se propojoval s mými příběhy. Začal jsem psát, realita se sama rozvíjela o fiktivní linky, až vznikla povídka Mouchy v očích.
To je úvodní text vaší první knihy. Při něm jsem si řekl: „Tenhle autor ví, proč píše.
Zmíněná příhoda definovala moje bytostné autorské téma. Úplně každý se může v životě střetnout s překážkou, kterou by nejradši obešel, ale ona v té chvíli přetíná jeho cestu z obou stran a není jiné řešení než se s ní poprat. Je přirozené, že člověka přepadne strach, jestli to zvládne. Ale právě jízda životem – slovy té babičky – za to prostě stojí.
Slyším příběh a skáčou mi náměty, líčí spisovatel Mrvík. Pokřtí nové povídky |
Je toto výhoda autorů, kteří začnou psát po padesátce?
Myslím, že není mnoho autorů, kteří začnou psát až v takovém věku. Když to v sobě člověk má, píše většinou už od školních let. Jiná věc je, kdy se rozhodne publikovat.
Jak to bylo u vás?
Povídky jsem začal psát už na základní škole a pokračoval jsem v tom na gymnáziu. Z někdejších pohádkových příběhů se vlivem dospívání staly sarkastické vize lidské existence. Dával jsem je číst spolužákům, měly úspěch.
Snil jste o tom, že vydáte knihu?
Snil? Já byl přesvědčený, že se to musí brzy uskutečnit! Teď mluvíme o začátku 80. let. Jsem rodák ze Sušice a odtud pocházel přítel naší rodiny Lewis Weirner, židovský emigrant, který prchl před Hitlerem do USA. S takovým důvodem emigrace směl pak legálně cestovat i do normalizačního Československa. Jedna moje povídka se mu natolik zalíbila, že si vzal její rukopis, v anglickém překladu ji poslal do newyorského časopisu, a ten ji otiskl. Pro jistotu pod ni napsal své jméno, aby mě v nesvobodném režimu neohrozil. Takže v šestnácti nebo sedmnácti letech mi vyšla povídka v USA.
Mladí lidé jsou literatuře otevření, jen je třeba, aby se k nim nějak dostala.
Po takovém průlomu by dneska rodiče řekli: „Piš, ať zbohatneš.
Skutečně jsem měl představu, že spisovatel vydá knihu a dostane tolik peněz, že rok nemusí makat. Mamka ale rozhodla: „Tím se neuživíš, musíš se víc učit. “ A já poslechl. Vystudoval jsem vysokou školu zemědělskou, stal se účetním specialistou a daňovým poradcem a založil rodinu. Na psaní nebyl čas, sen o spisovatelství spal.
Kdy se probudil?
Když naše děti dospěly a začal jsem mít víc volna. Bylo mi asi pětačtyřicet. Nejdřív jsem psal básničky, sem tam povídku. Ale scházela odezva, a tak jsem se zapsal do kurzů tvůrčího psaní lektora Jana Nepomuka Piskače. Učil jsem se psaní jako řemeslo a velice mě to bavilo. Pár let pak trvá, než si vypracujete svůj styl.
Jak jste poznal, že už je to ono?
Lektor mi poradil, abych poslal povídku do soutěže Proseč Terézy Novákové. Vyhrál jsem ji, stejně jako další soutěž, a současně mi text otiskl časopis Tvar. Bral jsem to jako signál, že mám svůj probuzený sen o spisovatelství proměnit v realitu.
Dřív jsem myslel, že ve středověku byli lidé hloupější, ale není to tak, říká spisovatel |
Je nutné jezdit na veřejná čtení, když už mají povídky své místo v knize?
Moje první kniha vyšla v nákladu 500 kusů a následovalo druhé vydání ve stejném počtu. Část šla do distribuční sítě, ale část jsem dostal já – a dělej si s ní, co chceš. Nezbývalo, než vyjít mezi lidi, číst a nabízet knihy k prodeji. Nejdřív jsem měl z veřejného čtení obavy, protože trochu drmolím, ale zájem publika mě zklidnil. Na tyto akce totiž chodí lidé, kteří osobní setkání se spisovatelem považují za přidanou hodnotu. Tvoří svébytnou komunitu a doporučují přesvědčivého autora dál.
Zažil jste něco nečekaného?
S básníkem Šimonem Leitgebem jsme přijali pozvání do kavárny v Jeseníku. Byla plná mladých lidí, ale ukázalo se, že nás nikdo z nich nečeká, protože majitel zapomněl udělat propagaci akce. Přesto jsme zkusili číst. Po chvíli rozpaků lidé zůstali, zaposlouchali se, pak besedovali a kupovali knížky. Tam jsem poznal, že mladí lidé jsou literatuře otevření, jen je třeba, aby se k nim nějak dostala. Stejně upřímný zájem zažívám při čtení pro střední školy.
