Práce košíkáře z Milevska Jana Smrta zavedla i k filmu. Letos na Vánoce ho možná uvidíme i ve štědrovečerní pohádce, kde hraje koho jiného než košíkáře.
Vaše profese je dnes už unikátní. Jak jste se k ní dostal?
Když jsem se v osmičce rozhodoval, kam půjdu, tak jsem zvažoval sedlařinu nebo košíkařinu. U těchto řemesel mě zaujalo, že z letorostu, který vyroste za rok, se dá udělat téměř cokoli – od ozdoby, nábytku až po přístřešky. To je na tom řemesle úžasné. Byl jsem si tím jistý.
A neděláte jen košíky.
Snažím se lidem vycházet vstříc, co chtějí, jakou mají představu. Dělal jsem například do Francie demižony na koňak nebo obrovské lustry na Madagaskar. Když přijde takováhle specialita, je to výzva.
Co jste dělal nejmenšího a naopak největšího?
Asi košíčky pro panenky. A největší byl velikonoční zajíc vysoký 180 centimetrů nebo různé prolézačky pro děti. Člověk se dostane k hodně zajímavým věcem. Dělal jsem například pro pražskou zoo košík se dvěma otvory, do kterých dal ošetřovatel jídlo.
To muselo být zajímavé.
Gorily se tím asi dvacet minut zabavily, různě s tím házely, aby z toho koše něco vypadlo. Nakonec to samec Richard roztáhl, aby se dostal k poslednímu jablku. Utahoval jsem se s tím, aby to drželo, a pro gorilu to bylo jako nic. Dělají se repliky na auta, teď jsem dostal poptávku na celopletenou karoserii. Opravoval jsem například přes sto let starý koš. Pán říkal, že jeho babička s tím utíkala kdysi do Ameriky. A protože se jim vrátil poškozený, chtěli si to v rodině uchovat jako vzpomínku. Dělám také repliky kočárků, tříkolek.
Na sádkách mi chovají kapry se šupinami ve tvaru lístků, vtipkuje vyšívačka |
Musel jste něco odmítnout?
Většinou se snažím vyjít lidem vstříc. Specializuji se právě na konkrétní zakázky, kdy lidé přijdou a řeknou přesně, co potřebují. Odmítám například židle, tonetové výplety, kde se výplety zafixují kolíčky. Tak na to si netroufám.
V dílně to občas bývá tak, že má mistr rozdělaných několik kousků najednou. Máte to taky tak?
Taky. Protože když třeba napařuji materiál, tak se současně vrhnu na něco jiného.
Co používáte za materiál?
Preferuji vrbové proutí, protože to je materiál u nás běžný a nejdostupnější. Ale samozřejmě tím, že člověk dělá také nábytek a další věci, se dostane i třeba k rákosu či pedigu. Kdysi po škole jsem byl na „zkušené“ v Lomnici nad Lužnicí a tam byly velké plantáže vrb. Teď už tyto stromy nikdo neudržuje, protože chybí zájem.
Vrbu si pěstujete sám, nebo někam chodíte na proutky?
Původní myšlenka byla taková, že si budu vrby pěstovat sám, protože rodina v restituci získala mlýn. Ale je pravda, že člověk buď bude plést, nebo dělat materiál. Obojí nejde, vyžaduje to opravdu hodně času.
Kombinujete práci s nějakým dalším řemeslem?
Ne, věnuji se jen košíkářství. U nábytku je třeba truhlařina nebo kovařina. Některé jednodušší věci si dělám sám. Na ty složitější si netroufám, nejsem odborník. A časově by to ani člověk nezvládal.
Jak dlouho vám trvá udělat například košík na houby?
Hodně záleží na tom, jaký máte materiál, dále také na velikosti a složitosti. Ale taková ta klasika, oválný košíček na houby, tak trvá zhruba hodinu a půl. Tam se totiž odrazí má zkušenost a rutina.
Jak dlouho vám trval například zmiňovaný velikonoční zajíc?
S tím jsem si hrál tak dva dny.
Jezdíte také po trzích?
Nyní dělám jenom na zakázku. Ze začátku jsem jezdil po různých jarmarcích, ale teď bych to už nestíhal. Hodně spolupracuji s Jihočeským muzeem, občas někam vyjedu a něco předvedu.
O vaší profesi si povídáme ve vašem domě, ale nevidím tu žádné proutěné výrobky. Platí u vás pověstné pořekadlo, že kovářova kobyla chodí bosa?
Máte pravdu, jsem kovářova kobyla. Většinou jde všechno zákazníkům. Kdysi jsem začal podle jednoho italského časopisu plést podnos se slonem. To se dělalo z 1,5milimetrového pedigu, takže za den přibylo 10 centimetrů. Když jsem měl tři čtvrtě těla, tak slon letěl do skříně. Po roce jsem se ale k němu vrátil a dodělal ho. Takže to je taková rodinná relikvie, která tady je.
Vyrábí a opravuje harmoniky. Nejkritičtější je ladění, nesmí to tahat za uši, říká |
Máte dvě dcery. Zkoušejí to také?
Teď chtějí dělat pedigové zvonečky. Manželka má jako relax pletení, ale používá vlnu. A desetiletá dcera říkala: Mami, já bych se chtěla naučit plést. Tak manželka byla natěšená, jak ji bude učit, všechno si připravila. A dcera odpověděla: Já chci ale plést košíky, mami.
Děláte pro zájemce kurzy pletení košíků?
Ano, právě ve spolupráci s muzeem. Uspořádáme tak dva tři ročně. Zkouším to nyní i tady v Milevsku, oslovili mne z domu kultury. Zájem docela stoupá. Jak lidé sedí u počítače a dělají činnost, která má sice výsledek, ale ne hmatatelný. I proto si to spousta lidí chce vyzkoušet.
Jak si s tím začátečníci poradí?
Hodně lidí přijde na kurz a myslí si, že si domů odnesou košík jako z obchodu. Pak jsou často zklamaní, i když se jim snažím pomoct. Trpělivost je v tomhle řemesle velmi důležitá. Děláte s přírodním materiálem a ten se může různě lámat. Když s tím někdo nemá zkušenost, tak to různě kroutí a říkám si, že jim to za chvilku praskne. Takže určitě je potřeba cit a praxe, aby se člověk takzvaně vypletl.
Seriál Řemesla pozapomenutáJihočeská MF DNES připravila nový seriál, v němž postupně představí několik osobností, které se jako jedny z mála v Jihočeském kraji, nebo spíše i v celé republice, věnují řemeslu, jež je málo obvyklé a někdy opravdu unikátní. |
A co začít třeba s papírovými ruličkami?
Ano, nebo třeba s pedigem. To já poznám, když lidé už mají nějakou zkušenost. Ale nevýhoda je, že každý z těch materiálů chce něco jiného. Proutí tolik nedovolí, dřív se začne lámat. Chce to materiál znát a nebát se ho. Akorát to chce čas. Ale nedoporučoval bych to dětem. Kurz pro dospělé trvá třeba od devíti dopoledne do pěti dopoledne a mají co dělat, aby to stihli. Tak pro děti bych pak doporučil jiný materiál, třeba ten pedig.
Přemýšlíte nad nějakou zakázkou, kterou byste si vysloveně přál?
Například to zmiňované auto. Když jsem dostal takovou nabídku, tak to bylo zajímavé. Nebo koš v balonu. Ale jinak mi chodí zakázky, které jsou zajímavé samy o sobě. Teď budu dělat pro Jihočeské divadlo věci do hry Ledová královna. Hodně jsem tvořil pro film, pro zahraniční produkci, pro jeden seriál. Tam jsem dělal ohromné koše, které v posledním díle zapálili a všechno to shořelo. To se pak člověk dívá, jak jeho několikatýdenní práce hoří. Letos na jaře chtěli košíkáře do nové vánoční pohádky, která bude vysílaná na Štědrý den. Uvidíme, jestli to tam nakonec vůbec bude.
