Kdykoli vejde do lékárny, rozechvěje se, jako by se vrátil do dětství. Znovu si vybaví ten čilý ruch i osobitou vůni místa, které ho utvářelo. Kastelán zámku Kratochvíle Vojtěch Troup se narodil před 61 lety do rodiny prachatického lékárníka.
A právě v lékárně, která byla tou dobou jediná v celém okresním městě, prožil spolu se svými třemi sourozenci první roky svého života. Jak sám říká, jsou Prachatice stále jeho skutečným domovem, důležitým místem, s nímž se identifikuje a stále se tam vrací za přáteli i rodinou.
Vojtěch Troup (61 let)Narodil se do rodiny prachatického lékárníka. Po základní škole získal maturitu na Gymnáziu Prachatice a později i na knihovnické škole v Praze, kam chodil dva roky. Následovalo studium na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze, kde navštěvovat také obor spojený s knihkupectvím. Po návratu do Prachatic se staral jako dramaturg o program všech kin na okrese. V polovině 80. let se dozvěděl, že na zámku Kratochvíle hledají kastelána. Výběrové řízení vyhrál a od té doby postupně zámek měnil do současné podoby. Je ženatý, má dvě děti a čtyři vnoučata. |
„Náš tatínek držel noční služby, všechny naše dětské hry se odehrávaly v lékárně. Stále si uvědomuji, jak strašně důležité bylo to její prostředí pro naše formování. Vše bylo ve velkém kontaktu s lidmi, kterých měl tatínek na starost opravdu hodně. Když vzpomínám na dětství, vybavím si vlastně jediné: jak šťastné období to bylo,“ říká muž, který se po absolvování prachatického gymnázia vydal v 70. letech minulého století na studia do Prahy.
Kvůli příbuzným svého otce, kteří emigrovali do Ameriky, nedostal doporučení na vysokou školu. Druhou maturitu tak získal na knihovnické škole.
„Tenkrát se tomu říkalo nástavba. Bylo to hrozně zajímavé prostředí, které mě obrovsky inspirovalo. Většina spolužáků byla z podobných poměrů, také se nemohli dostat na vysokou školu, protože nedostali doporučení. Všichni jsme si rozuměli. A zároveň jsme měli štěstí i na profesorský sbor, který měl pro nás pochopení. Díky tomu jsme pak většinou dostali doporučení dál, já na filozofickou fakultu a knihovědný obor,“ přibližuje.
Absolvoval v roce 1982 a rovnou odjel na roční vojenskou službu. Odtud pak zamířil zpátky do Prachatic, kde získal místo dramaturgického a metodického pracovníka divadla, knihoven a kin v celém okrese.
„Tam jsem ke svému překvapení a štěstí znovu narazil na skvělé lidi, kteří vše dělali s ohromnou radostí a slušností. Přitom pořád mluvíme o 80. letech. Byla to velká inspirace. Mimo jiné jsem poznal úplně legendárního člověka Jana Kocourka. To byl památkář, který dokázal v těch poměrech díky své neúnavnosti obnovit Stožeckou kapli. Byl tam i pan Bohuslav Nauš, botanik a přírodovědec, který zachránil mnohá cenná území na Šumavě a vlastně v celém okrese,“ vzpomíná.
Dva a půl roku tak strávil učením se od svých vzorů a sám se pokoušel do Prachatic přinést i to, co nasál v pražské atmosféře. Podařilo se mu třeba dostat do města improvizované divadlo Ivana Vyskočila nebo založit prachatický filmový klub.
„To se hned jinak žilo, mohli jsme uvádět filmy Věry Chytilové i ostatní, které nemohly jít do oficiální distribuce, ale v rámci filmového klubu k sehnání byly a mohly se v klubovém režimu promítat,“ vysvětluje.
Zámek měl rád jako tajemné místo
V roce 1985 ale zjistil, že končí dlouholetý kastelán zámku Kratochvíle, a okamžitě se rozhodl, že se pokusí to místo získat. Zámek měl odmalička rád jako tajemné místo a cíl mnoha výletů.
„Chodil jsem tam s dalším vzácným člověkem, panem profesorem Peleškou, se kterým jsme se vydávali na výlety každou neděli. A Kratochvíle byla opravdu mým nejmilejším místem. Tenkrát vypadala jinak než dnes, fascinovala mě ale svou atmosférou takového zvláštního klidu. Vzpomínám si, že vždycky, když jsem měl nějakou lásku a dával jsem si s ní rande, tak to vždycky bylo na Kratochvíli,“ směje se kastelán.
Možná i díky svému už tehdy silnému poutu místo nakonec získal a o renesanční zahradu s vilou uprostřed se stará už déle než třicet let. Pod jeho dohledem zámek doznal řadu změn a mimo jiné se ho podařilo celý opravit.
Když na zámek na konci roku 1985 přišel, byla náplní hlavní zámecké vily expozice československého animovaného filmu a jezdilo tam pravidelně několik desítek tisíc lidí ročně. V době, kdy tam expozice filmu nebyla, roční návštěvnost se pohybovala jen kolem dvou tisíc turistů.
Přesto Troup věděl, že tím pravým pro zámek s renesančním duchem expozice není - a už od svého nástupu uvažoval o tom, jak se s ní vypořádat.
„Já ji obdivoval, byly tam originály ze všech zásadních snímků. Mám naši animovanou tvorbu moc rád, byl jsem filmy třeba Jiřího Trnky ohromen. Ale cítil jsem, že to pro zámek není ta správná volba, cítil jsem, jak překrývá tu renesanci, jak nesedí se stavebním záměrem, který je ohromně čistý a citlivý. Nakonec nám to ale k bodu změny trvalo přibližně dvacet let,“ popisuje.
Loutky nechtěl odstranit z roku na rok, pro zámek navíc ve své době mnohé znamenaly. Při obrovském náporu, který jejich provoz znamenal, se ale dařilo pomalu opravovat celý zámek a všechny jeho objekty - zahradní domky, bašty v obvodové zdi. I ty postupně dostávaly novou náplň a využití.
Na začátku 90. let bylo možné obnovit zahradu, znovu vznikl kdysi zasypaný vodní příkop. Povedlo se zachránit kostel Narození Panny Marie, kterému hrozilo, že spadne, restaurovaly se domy, vynikl prostor předzámčí. Až v roce 2006 byly práce v tak pokročilém stavu, že bylo možné zaměřit pozornost na hlavní vilu a expozici filmu bylo možné odvézt.
Zámek Kratochvíle
„V tu dobu začala nesmírně náročná a radostná práce s odborníky, díky nimž se vilu povedlo dostat do dnešního stavu. Dnes se vlastně divím, že se to podařilo v tak krátkém čase, ale myslím si, že to je zásluha hlavně těch nadšených lidí, zkušených pracovníků Národního památkového ústavu a restaurátorů, kteří měli vše skvěle nastudované, zámek mají rádi a moc jim na výsledku záleželo,“ připomíná kastelán.
Nejraději má Continuo
S architektonickou obnovou zámku se měnila i náplň jeho kulturního života. I v ní Troup zanechal svůj otisk. Na rozdíl od jiných zámků tam nikdo nepotká šermíře, rytíře ani příliš mnoho dalších upomínek dávné historie.
Odkaz renesance je naplněný moderním pojetím umění všeho druhu. I přitom se ale Troup snaží zachovávat ducha místa a myslí stále i na Viléma z Rožmberka, který zámek založil, i Petra Voka, který ho později využíval.
„Těch akcí, které jsem na zámku zažil, jsou stovky. Kdybych měl ale vypíchnout jedinou, je to dlouhodobá spolupráce s divadlem Continuo. Vždycky jsem měl zájem o všechny možné kulturní projekty. Díky strýci Miloslavu Troupovi, který byl malířem, jsem měl vlastně od kolébky vztah k výtvarnému umění. Za studií jsem zase inklinoval k divadlu, kde jsem sledoval různé nové divadelní projevy a úplně je do sebe nasával. To jsou mé koníčky, kterým se mohu díky práci kastelána věnovat a plnit jimi zámek. Práce kastelána je tak pestrá a různorodá a zabere tolik času, že se dá říct, i když to zní blbě, že je mým hlavním koníčkem,“ vypráví.
