Na mistrovství Evropy v roce 1980 a o čtyři roky později bral vždy bronzovou medaili. V mezidobí si na světových šampionátech na krk pověsil stříbrnou a poté bronzovou placku. Mezi největší úspěch však řadí bronz z olympijských her v Moskvě v roce 1980.
„Olympiáda je prostě výjimečná. Svou atmosférou i výkony a hlavně je jednou za čtyři roky. Tehdy jsem se pral opravdu dobře a byl z toho takový úspěch,“ líčí 60letý bývalý judista z Českých Budějovic, který v současné době působí jako pastor křesťanského sboru.
Kde jste největší úspěch českého juda sledoval?
Pěkně v pohodlí domova. Druhý den ráno jsem se na to musel podívat znovu. Je to obrovský úspěch.
Oživily se vám vzpomínky na váš bronzový úspěch z Moskvy?
Vždy jednou za čtyři roky právě při olympiádě si na Moskvu vzpomenu. Je to už dlouhá doba, takže opravdu jen při takovém sportovním svátku.
Čím tedy Lukáš Krpálek předčil své soupeře?
On má mentalitu šampiona. S tím se prostě musíte narodit. Už v Londýně jsem mu hodně věřil, ale tam mu to nevyšlo. Vrátil se daleko silnější a je z toho zlatá medaile z olympijských her.
To je psychická stránka věci. A co ta sportovní?
Do všech zápasů šel s jasným cílem vyhrát a hned od prvních vteřin to bylo znát. Byl velmi aktivní, snažil se o techniky. Opět se však vrátím k hlavě. Tohle je všechno zásluhou jeho mentální vyzrálosti.
Takže zásluhu na úspěchu mají i psychologové?
Rozhodně celý realizační tým, ale psychologové by tu cestu měli jen zametat a usměrňovat. Jak jsem řekl. Jako šampion se narodíte a už to v sobě prostě máte.
Vám zlato z velké akce chybí. Mám to chápat tak, že vy jste vítězství v hlavě naprogramované neměl?
Přesně tak. Mám stříbro a bronzy ze světových i evropských šampionátů, ale nenarodil jsem se s tou vítěznou mentalitou jako třeba oštěpař Honza Železný nebo právě Lukáš Krpálek.
Před samotným Krpálkovým vystoupením jste do médií řekl, že byste na jeho medailový úspěch vsadil 100 tisíc.
Zásadně nevsázím. Bylo to pouze v nadsázce, důkaz, jak moc mu věřím, a ono to vyšlo. Přesto se přiznám, že stříbro nebo bronz jsem od něj očekával. To zlato už je třešnička na dortu, na to bych asi nevsadil.
Je jméno Lukáše Krpálka synonymem pro české judo?
Pro české určitě. Až s jeho výsledky se veřejnost začala zajímat o tento sport. Vždyť on je mistr světa i Evropy a teď olympijský vítěz. Zájem tu je a určitě poroste.
A ve světovém měřítku?
Je to obrovská celebrita. Projevilo se to i na těch zápasech. Každý Lukáše zná. Ví, že je silný v boji na tatami, nikdo ho nechtěl připustit k boji na zemi. On není pouze česká hvězda, ale i světová. V týmu Francie nebo Japonska by rozhodně patřil k těm nejlepším.
V čem je dnešní judo jiné než to v době, kdy jste se na tatami pral vy?
Judisté jsou daleko větší atleti a takticky vyspělejší. Krásný příklad je Lukášova cesta až do finále. Bylo jedno, jestli zvítězí na napomínání, nebo ippon. Důležité je, že uspěl.
Vaše generace byla opravdu výjimečná. Vždyť na mistrovství světa odjeli tři reprezentanti a skončili jste na druhém, třetím a pátém místě. Co dnešní generaci chybí?
Je pravda, že naše generace byla opravdu silná. My jsme chodili vždy vyhrát. Podle mě si to dnešní závodníci jdou také užít. Umí se prát, ale něco jim chybí. Šampion to nejdříve musí mít srovnané v palici a až poté na žíněnce. A to se povedlo Lukášovi.
