Novinářka a šéfredaktorka cestovatelského měsíčníku Lidé a Země už v sobě nosí další námět. Cesta k první knize však byla na první pohled hodně zdlouhavá. „Oslovili mě z nakladatelství Paseka, jestli nechci zkusit napsat něco většího. Ale trvalo mi asi pět let, než jsem si k tomu sedla,“ vypráví 39letá autorka.
Myslí si, že o ni nakladatelství tehdy projevilo zájem i na základě toho, že sledovali její práci a četli velké reportáže v Travel Digest.
„Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla zvládnout román. Ale měla jsem hodně načteno a psala, tak o to jsem to možná měla snazší. V praxi jsem ale zjistila, že to samozřejmě není jen tak. Skvělé na tom bylo, že to byla absolutní svoboda,“ vyzdvihuje.
Samotná tvorba románu jí samozřejmě netrvala celé roky. „Pro mě bylo snazší, že jsem psala o věci, kterou znám. Je tam současnost a padesátá léta minulého století, kdy se uskutečnily procesy rozkulačení a znárodňování majetků sedláků. Má prateta mi vyprávěla, jaké to bylo, když jim v roce 1953 sebrali statek a vystěhovali je. Bylo to takové hluboké generační trauma, které se u nás hodně řešilo,“ vypráví, na čem stavěla svou prvotinu.
První podklady a rešerše si tak vlastně nesla v sobě. „A také jsem měla skvělého mentora Jiřího Pernese, který býval vedoucí Ústavu pro studium totalitních režimů. On mi dělal kontrolu, abych měla vyprávění opravdu věrohodné,“ zmiňuje. Příběh je tedy inspirovaný životem spisovatelčiny pratety, který si upravovala, aby měl i další dějové linky. „Nemusela jsem tak třeba studovat v archivech, protože jsem měla k dispozici i dopisy, které psal můj pradědeček z vězení. Také spousty novinových článků,“ říká.
Bombardování i život v sirotčinci. To je Budějovické století spisovatele Štiftera |
Dokončení románu se protáhlo, nebo spíše přerušilo proto, že se Veronika Kratochvílová stala maminkou a měla i spoustu jiné práce. Nakonec se však ozvala do nakladatelství, jestli nabídka stále platí, a pak se pustila naplno do práce.
„Když jsme se dohodli, tak už jsem nad sebou měla ten bič termínu, kdy mám knihu odevzdat, a tu největší část jsem vlastně stihla za deset dní. To jsem opravdu jela. Pohltilo mě to a psala jsem třeba do čtyř do rána. Viděla jsem ten příběh před sebou,“ vzpomíná s nadšením v hlase.
Rukopis pak poslala do nakladatelství a následně udělala ještě několik drobných úprav na základě poznámek a zpětné vazby. A o něco později už mohlo dílo do tisku a distribuce. Kořeny jabloní mají 280 stran a ohlas jsou zatím pozitivní.
Ze čtení před lidmi jsem měl obavy, ale zájem publika mě zklidnil, říká spisovatel |
„Překvapilo mě, kolik existuje knižních influencerů. Ta komunita je obrovská, pořádají různá setkání a podobně. A jsou to lidé ve věku 20+, takže i mladí stále čtou. Právě na sociálních sítích si kniha žije vlastním životem,“ říká.
Zvládá rodinu, psaní i práci
Radost jí dělají i ohlasy na Databázi knih, kde má román aktuálně 91 procent a desítky hodnocení. Náklad byl 2 500 kusů a bude se dělat dotisk. I to svědčí o úspěchu.
„Jsem moc ráda, že jsem se z toho vypsala. Žiji sice roky v Praze, ale stále na mně lidé poznají, že jsem z jihu Čech. Myslím, že to v sobě máme jako Jihočeši hodně zakořeněné. O to víc, když tam máme předky, kteří tam po generace hospodařili. A pak je najednou vyhnali z jejich polí a domovů,“ zamýšlí se.
Veronika Kratochvílová (39 let)Narodila se v Českých Budějovicích. Od studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy žije v Praze a pracuje jako novinářka. V současnosti je šéfredaktorkou cestovatelského měsíčníku Lidé a Země a autorkou videopodcastu Exoti. Napsala několik hudebních textů, dva televizní scénáře, bezpočet článků, rozhovorů a deníkových zápisků. Je závislá na chůzi a bylinkových čajích. |
Veronika Kratochvílová sice říká, že se z rodinného traumata vypsala, ale na druhé straně to neznamená, že zůstane spisovatelkou jedné knihy.
„S jídlem roste chuť, a navíc když zjistíte, jak skvělé psaní je. Je to prostě řemeslo, u kterého chcete zůstat napořád. A je jedno, jestli budete psát články, nebo básničky. A já u té knihy poznala ještě něco jiného, byl to prožitek. Ten příběh mě úplně hnal,“ vyznává se. Už měla schůzku s lidmi z nakladatelství Paseka a začíná znovu psát.
Daří se jí skloubit tuto novou vášeň, rodinu i práci. „Možná holt nemám tak nažehlené prádlo, ale baví mě to kombinovat. Třeba časopis Lidé a Země, to je moje srdcovka. Je skvělé, že teď nevybírám mezi tím, co musím a co můžu, ale všechno mě baví,“ hodnotí.
