Vídeňáci projeli na vysokých kolech kopce Vysočiny i roviny Polabí, vyfotili se pod Ještědem. Budili pozornost všude, kde se objevili, včetně cíle u Braniborské brány. Borci s věkovým průměrem 58 let to jeli hlavně na pohodu.
„Dojezd k Braniborské bráně byl famózní. Byla to úleva, po těch sedmi dnech, a stálo to za to,“ popsal úspěch Martin Panský. Připomněl však, že nejtěžší etapa byla už ta první.
„Z Vídně do Znojma. Protože ač byla jedna z nejkratších, měřila pouze 90 kilometrů, tak celá cesta byla proti větru,“ zavzpomínal. Těžká byla ovšem i ta poslední. „To zase byla rovina, kdy jedete, jedete a pořád není konec,“ smál se.
Letošní výprava má historický základ v původním závodě Vídeň – Berlín z roku 1893. Tehdy na startu stálo sto padesát jezdců. „Vyhrál Němec Josef Fischer z Mnichova s časem třicet jedna hodin,“ upřesnil Panský.
Letos si tuto trasu připomněli po svém. „My jsme to jeli čistého času čtyřicet čtyři hodin. Ale my jsme nejeli závod, my jsme to jeli pro radost,“ zdůraznil. Původní závod měřil 582 kilometrů, současná trasa byla o něco delší, celkem 683 kilometrů.
Nejmladšímu účastníkovi letošního ročníku bylo čtyřicet sedm let, nejstaršímu šedesát devět. „Oni tenkrát měli 18,98 kilometru za hodinu. My jsme jeli v průměru 15,3. Takže se nemáme za co stydět,“ zhodnotil.
Kalhoty úzké šedé, nízké střevíce. Velocipedisté mívali přesně daný oděv |
Vídeňáci cestovali na vysokých kolech, které jsou replikami historických kusů. Většinu cesty byli oblečení do sportovního funkčního oblečení. Dobové šaty si nechali až na finiš. Přesto budili velkou pozornost.
„Zastavovali nás, ptali se, odkud taková skupina jede, a často se s námi chtěli vyfotit,“ zmínil. „Při průjezdu jednou německou vesnicí nás dokonce zastavil místní domorodec, který nám přinesl dvacet vychlazených nealkoholických piv,“ připomněl.
Občas někdo našel odvahu a netradiční dopravní prostředek si vyzkoušel. „Byli z toho nadšení. Je to totiž úplně jiný posed. A z té výšky je to skoro jako z koně,“ popsal.
Řidiči byli většinou ohleduplní
Panský si také pochvaloval chování řidičů. Skupina se snažila při kopírování původní trasy využívat spíše vedlejší cesty, občas však musela po hlavních tazích. „Sem tam se našel někdo, kdo na nás troubil, že překážíme. Ale to jsou lidé, kterým překáží každý,“ poznamenal. Jinak byla většina šoférů překvapivě ohleduplná.
Vyzdvihl příjemnou cestu krajinou, i když byla do kopce. „Když to bylo moc prudké, tak jsme slezli a šli pěšky. Někde byl dokonce prudký i sjezd, že jsme taky museli slézt. To není ostuda,“ podtrhl.
Borci používali bezpečnostní přilby, protože pád z výšky kola není nic příjemného. „Naštěstí se cestou nic vážného nikomu nestalo, byly jen drobné lehké odřeniny při přejíždění nerovností, ale to se stává,“ řekl. A i když se skupinou jela dvě doprovodná vozidla, nemusely se řešit ani defekty.
Chtěli jsme si tím hlavně splnit nějaký slib, který jsme si dali před dvěma lety.
Martin Panský, velocipedista
„Žádné prasklé dráty, jenom běžná údržba,“ připomněl Panský. Auta čekala na oddíl každých dvacet kilometrů. Vezla věci na převlečení, občerstvení a pro jistotu i náhradní kolo. „To nebylo potřeba, technika držela. Ale teplo a dlouhé etapy udělaly své, takže jsme měli pravidelnou možnost doplnit tekutiny a krátce si odpočinout,“ zdůraznil.
Cestou se ukázalo, že největší nápor nebyl fyzický, ale psychický. I když jízda na neodpruženém sedle začala být ke konci výpravy znát. „Pak už nás tlačily zadky,“ přiznal s úsměvem. „Většina z nás žila v tom, že to asi nedáme, že to třeba v půlce zabalíme a že to nedojedeme. Protože jsme vlastně nevěděli, co nás pořádně čeká,“ připomněl. Přesto všech jedenáct účastníků dojelo do cíle.
Výpravě přálo i počasí. „Poslední den nás ale chytla bouřka, takže tam jsme trošku zmokli,“ popsal Panský. „Bylo to jen pár kilometrů před cílem, takže to už nikdo moc neřešil,“ přidal. Na náměstí v Berlíně pobavili kolemjdoucí, zazpívali si Škoda lásky a každý dostal pamětní medaili. „Ten příjezd k Braniborské bráně byl vlastně důkaz, že jsme opravdu dojeli,“ konstatoval.
Na kostitřasu vyrazil do Skotska, krize přišla v kopcích a protivětru |
Skupina se pravidelně setkává na soustředěních. Ještě letos je naplánované v Luhačovicích, příští rok na jaře zamíří do Ostravy. Jsou také k vidění u různých akcí zaměřených na historii, například na veteránských rallye nebo při jízdách parních lokomotiv.
„Jsme pak takový pěkný doplněk té akce a kolikrát se neví, jestli jedeme my kvůli mašině, anebo mašina kvůli nám,“ zasmál se. Také si zahráli v dokumentu. „Na jednom z posledních soustředění v Lomnici nad Lužnicí jsme měli naplánovanou návštěvu četnické stanice ve Slověnicích. Vznikla tam spolupráce, když se zde natáčel snímek, takže jsme si zahráli i ve filmu,“ popsal.
Další podobnou akci jako tuto už však neplánují. Podle Panského to nebyla zdaleka nejextrémnější trasa. Protože existují cyklisté, kteří na vysokých kolech například vyjíždějí horské průsmyky.
„My jsme chtěli jít jinou cestou, která má historický základ,“ dodal. „Myslím si, že příště se pouštět do něčeho podobného by už asi nebylo ono. Chtěli jsme si tím hlavně splnit nějaký slib, který jsme si dali před dvěma lety. A jet hlavně pro radost, ne na výkon a přes velkou bolest,“ uzavřel.
