Ve vědě neexistují žádná kdyby. Dobře to ví Josef Lazar, který měl díky výzkumu bílkovin citlivých na elektrické napětí našlápnuto na světový vědecký úspěch. Jenže se mu nepodařilo získat grant a výzkum se zbrzdil.
Teď k úspěchu přispívá jiným špičkovým laboratořím. Takhle zjednodušeně by se dalo shrnout několik posledních let vědce, který v roce 2006 zakotvil v Ústavu nanobiologie a strukturní biologie Centra výzkumu globální změny Akademie věd v Nových Hradech a začal se s týmem kolegů zabývat šancí na to, jak pozorovat změny v buňkách.
Laik se logicky ptá, k čemu je to dobré. Josef Lazar ví, že právě znalost reakce buněk na určité látky může pomoci k vývoji nových léků.
"Náš unikátní optický mikroskop umožní sledovat pochody, které dosud vidět nebyly. Ty jsou důležité u řady chorob. Biologický vzorek je totiž osvětlován pomocí laseru speciálním způsobem umožňujícím sledovat změny tvaru molekul," snaží se Lazar popsat to, k čemu dospěl ve svém bádání.
Když mluví o své práci, je i z hlasu poznat, že ho nesmírně baví. Sám uznává, že od dob, kdy ho na příbramském gymnáziu k vědecké cestě nasměrovaly úspěchy v chemické olympiádě, ušel dlouhou cestu. A jen on ví, že rozhodně nebyla snadná.
"Začínal jsem se zkoumáním feromonů, což jsou látky, které organizmy používají ke komunikaci, a třeba samičky jimi lákají samečky. Od hmyzu jsem přešel ke slonům, kde je reakce samce na tyto feromony hodně dobře vidět," líčí s úsměvem.
Jezdí na konference a publikuje
Pak uznal, že pokud chce pochopit principy fungování, musí přibrat ještě studium biologie. V té době ho zaujala šance zjistit, jak neurony v mozku poznají, že daná látka je onen feromon. Spřízněnou duši našel ve svém nastávajícím šéfovi na Kolumbijské univerzitě.
"V laboratoři jsme chtěli vyvinout takovou bílkovinu, která by světélkovala podle elektrického napětí na membráně neuronů. A my bychom tak viděli elektrické signály v mozku, což by umožnilo pochopit, jak feromony fungují," naznačuje cestu, kterou se tehdy vydali.
Josef Lazar41 let |
Vzhledem k tomu, že na něčem podobném dělala řada prestižních laboratoří ve světě, bylo jen otázkou, kdo přijde s řešením jako první. Po pěti letech výzkumů jim nečekaně došly peníze, a tak Josef Lazar šel v USA na neplacenou mateřskou dovolenou a místo spánku prováděl na počítači fyzikální výpočty, které naznačovaly, že by jeho nápad na mikroskopickou metodu mohl fungovat.
Díky tomu, že se zapojil do jednoho projektu, který se právě rozbíhal na novohradském pracovišti Akademie věd a Jihočeské univerzitě, zakotvil na jihu Čech.
"Tak jsem mohl svůj nápad vyzkoušet. Vyvinuli jsme mikroskop, patentovali ho, publikovali jsme výsledky v prestižním odborném časopisu Nature Methods a pak opět došly peníze. Rok a půl jsem si seděl na rukách a věděl, že expres nám ujíždí," popisuje Lazar tehdejší beznaděj.
Ačkoliv s týmem kolegů věděl, že je na správné cestě, bohužel, možná i vinou toho, že v Česku nebyl příliš známý, další grant nedostal. Naštěstí loni se situace obrátila a na čtyři roky dalšího výzkumu se podařilo peníze získat.
"Pořád se snažíme vyvinout protein, který by nám umožnil sledovat tu elektřinu v neuronech. Spolupracujeme i se dvěma laboratořemi z Yaleovy univerzity, ale první už nebudeme," posteskne si.
Těší ho však, že díky jimi vyvinutému a vyrobenému mikroskopu mohou další světové laboratoře pracovat třeba na objevování nových léků. I proto Lazar jezdí na nejrůznější vědecké konference, publikuje v odborných časopisech a věří, že po přístroji svět rychle sáhne.
"Možná by si ho někdo ze součástek mohl sestavit také, ale my máme díky pokusům a zkušenostem software, který je velmi důležitý," dodává. Vzápětí přitaká na moje přirovnání, že vlastně drží v rukou šém pro Golema. Což je pro všechna další jednání velmi důležité.
Je mu jasné, že má před sebou ještě mnoho let výzkumné práce. Čeká ho rovněž částečný přesun do Prahy, kde loni ve výběrovém řízení získal nabídku v Ústavu organické chemie a biochemie. Zatím se mu ale nechce opouštět jih Čech, kde si zvykla i jeho americká manželka Karey. Ostatně, když ji před devatenácti let po seznámení vzal na návštěvu do Českého Krumlova, nedokázala ho prý už odmítnout.
"Poznali jsme se kdysi na pražském letišti, když telefonicky sháněla nějaké ubytování a v tom hostelu nikdo nemluvil anglicky. Stál jsem opodál, a tak mne oslovila se žádostí o pomoc při tlumočení," vzpomíná na osudovou chvíli. Dnes spolu mají dvě děti Josefa (12) a Marou (8), které chodí v Českých Budějovicích do české školy.
