Václav Kulhánek se narodil 14. února 1930 v Drahově na Táborsku. Za svých žákovských let pomáhal místnímu knězi s vypisováním matričních listů. Právě on ho poprvé přivedl na myšlenku kněžské cesty.
Měl nastoupit na českobudějovické Jirsíkovo gymnázium, ale kvůli zavření škol nacisty za protektorátu ho jako kluka nasadili do práce. Nejprve těžil rašelinu na veselských blatech, pomáhal při opravě jezu na Nežárce, jako patnáctiletý pak pracoval v rafinerii lihu ve Veselí nad Lužnicí. Odmaturoval až v roce 1949.
Po studiu nastoupil v krajském městě do kněžského semináře, který vzápětí zavřeli komunisté. Bohoslovci ze semináře, včetně Kulhánka, museli nastoupit k pomocnému technickému praporu (PTP) a tvrdě pracovat na vojenských stavbách. Tam nakonec budoucí farář strávil 40 měsíců, jak připomíná projekt Příběhy našich sousedů organizace Post Bellum.
„Nejhorší na vojně bylo, že jste nevěděl, kdy půjdete domů, a že s vámi jednali jako s podřadnými osobnostmi. Někdy to bylo otřesné. Řvali na nás, že jsme odpad společnosti a že nás převychovají. Také nám říkali, že s našimi lebkami budou dláždit náměstí. Vyhrožovali, že nás naučí dělat, jenže většina z nás dělat uměla. Byli jsme přece kluci ze vsi,“ zavzpomínal na těžké chvíle Václav Kulhánek v knize Radka Gálise Černí baroni pod Černou věží. V ní jsou rozhovory s bývalými „pétépáky“.
Skoro 20 let pracoval ve veselské továrně. Na kněze ho vysvětili v roce 1973, když mu bylo 43 let. Stal se kaplanem v českobudějovické katedrále. V roce 2010 ho papež jmenoval monsignorem.
V posledních letech již sloužil mše pouze v klášterním kostele sester Nejsvětější svátosti v Rudolfovské ulici. Lidé ho potkávali, jak ke kostelu chodí s pomocí své francouzské hole. Žil sám v Kanovnické ulici.
Jeho zdravotní stav se zhoršil koncem loňského roku, krátce před svou smrtí svolil k přesídlení do kněžského domova ve Veselí nad Lužnicí, což dříve odmítal.
„Monsignor Kulhánek byl člověk poněkud uzavřenější povahy, nepostrádající však určitý okruh blízkých přátel, kteří ho chodili pravidelně navštěvovat. Žil skromně, ale rád si s přáteli povídal, pokud mu to jeho zdraví dovolovalo, u skleničky dobrého červeného vína. O svém životě však vyprávěl jen zřídka, většinou na přímý dotaz. Raději a také častěji vyprávěl o událostech týkajících se historie českobudějovické diecéze,“ vzpomíná Alena Urbanová, která Kulhánka znala přes 40 let.
