Válka na Ukrajině
Sledovat další díly na iDNES.tv„Na hranicích jsme trochu čekali, protože tam byla velká fronta. Těžké to bylo pro děti, protože už byl večer a byla zima,“ vzpomíná na přechod hranic Olesia.
„U nás zatím válka není. Ale všichni stojí na nohou a čekají, protože neví co se bude dít dál. Přijeli k nám prý lidé z Charkova a Kyjeva a naši lidé jim pomáhají,“ popisuje.
Podle svědectví Olesie se pokoušejí Ukrajinu opustit i muži. I to přechod hranic zdržuje. Přes přísné kontroly však neprojdou. Musejí se vrátit a bránit svou vlast.
Z žen a dětí po příjezdu na Hlubokou opadl strach. „Všichni se tu o nás starají a přijali nás tu dobře. Nechybí nám vůbec nic. Dnes jsem se ptala všech žen co přijely se mnou a všechny jsou spokojené. Hrozně všem děkujeme,“ cení si Olesia.
Neustále je v kontaktu se svými blízkými. Zatím podle ní obyvatelé městečka Koločava neslyší žádné výstřely, ale situace se může každou chvíli změnit. Proto má o své blízké strach. Kromě manžela, který musel narukovat, musela opustit i rodiče.
Děti půjdou do školy, ženy chtějí pracovat
Česky mluví ráda a velice dobře. V České republice dokonce před lety pracovala. Ale i na Ukrajině zná spoustu Čechů, se kterými pracovala.
Do Česka přijela společně se svými dětmi. „Synovi bude za nedlouho 15 let a dceři je 11 let. Od úterý budou chodit tady na Hluboké do školy. I to nám pan starosta zařídil. Jsou tu strašně hodní lidé. Nabídli nám pro děti i kroužky. Na to se moc těší,“ říká žena.
Je ráda, že už se děti nemusejí bát. Když se doma dívali společně na televizi, před tím než šly spát, tak se děti rodičů ptaly, zda se mohou také probudit do války. Na to neznali odpověď. „U nás musí do války muži starší osmnácti let. Mám skoro patnáctiletého syna a ptal se mě, jestli bude muset jít někdy také do války. Já doufám že ne. Je vidět, že má strach,“ vypráví se slzami v očích.
Posílají poděkování
Vše bylo podle Olesie hrozně rychlé. Na cestu ženy připravil místní starosta, který se zná s tím z Hluboké nad Vltavou. Jsou to partnerská města. Bez nich by ženy s dětmi nevěděly, kam mohou jít.
„Peníze jsme si sebou nějaké vzali. Nejsme úplně chudí, ale potřebujeme sehnat práci. Nejsme zvyklí sedět. Rádi bychom pracovali,“ dodává žena. Teď čekají, až si budou moci zařídit všechny potřebné dokumenty.
Jedna z žen je kadeřnice, jiná šije, další učí děti. Každá umí něco jiného. A všechny chtějí pracovat. „Česky umím asi jen já. Tak se snažím vše zařizovat. Když se ostatní ženy dozvěděly, že budu mluvit s redaktory, chtěly vzkázat poděkování. Moc si všech vážíme,“ zakončuje rozhovor. Poděkování ale vzkazují i vděční manželé. Jsou rádi, že jsou jejich děti a ženy v bezpečí.