Kdekomu by změť trubek, která visí na dřevěném trámu, nemusela připomínat vůbec nic. Pro handicapované je to však klíč k aktivnímu životu.
„Tyhle se povedly, u těch ostatních jsme naopak přešlápli. Jsou pro nás takovým varováním,“ ukazuje vysoký muž na různé konstrukce. Vypadají téměř totožné, to je ale omyl. Při výrobě jednoho vozíku si totiž jihočeská firma Ultina zapisuje i více než 30 různých rozměrů.
To před lety netušil ani její jednatel Ivan Nestával. Když vzpomíná na začátky v Trhových Svinech, kde dnes vozíky vznikají, musí občas kvůli hluku zvyšovat hlas. Vrací se ke kempu pro handicapované, kde si vozíčkáři zkoušeli florbal a plavání a který spoluzakládal.
„Na jeho konci jsme seděli v hospodě, měli radost, že se všechno povedlo. Pak jsme si uvědomili zásadní věc. Vozíčkáře jsme sice namotivovali, ale nemáme pro ně vozíky. Tehdy tam s námi seděl Honza Trnka, dnes vedoucí výroby, a prohlásil památnou větu: ‚To nebude těžký vyrobit.‘ Tahle věta je tady s námi pořád,“ líčí Nestával a pohled upírá na ceduli, kterou zdobí právě tato slova.
Jednoduché to nakonec nebylo. Ve čtyřech lidech však postupně během volna, svátků a víkendů vyráběli první vozíky pro známé a kamarády. Nakonec zjistili, že udělat vozík jde i přes různá úskalí.
„Prostě jsme to zkoušeli. Jeden ho navrhl, druhý namaloval, třetí svařil. Řešili jsme třeba kolečka. Ta z bruslí a skateboardů nefungovala, takže jich teď máme pořádnou zásobu. Nakonec se povedlo navázat spolupráci s firmou, která je vyrábí,“ vypráví Nestával, jehož kolegou je další jednatel Zbyněk Sýkora. Ten se věnuje také florbalu v dresu budějovických Štírů.
Vůbec největší problém byl materiál. První vozíky udělali ze slitiny hliníku. Ta však byla příliš měkká. Chtělo to sehnat pevnou a svařovatelnou.
„Byla to velká investice a hlavně výzva zapůsobit na lidi v hutích, aby nám vyrobili menší množství. Tam, odkud trubky bereme, to dělají od hmotnosti, kterou jsme si nemohli dovolit. Měli bychom materiálu třeba na 50 let,“ vybavuje si Nestával.
Dnes je hromada železných trubek srdcem celé výroby. Ta se po čase přesunula do Trhových Svinů. K tomu kromě jiného přispělo třeba Maďarsko. Jeden z tamních basketbalových týmů si totiž objednal sedm vozíků, které ihned slavily úspěch.
A tak přišly další zakázky. „Nakonec jsme udělali červené, modré, bílé a černé pro čtyři různé týmy. S vozíky na basketbal jsme tak ovládli maďarský trh,“ směje se Nestával.
Dnes Ultina dělá vozíky na basketbal a florbal, které jsou si podobné, stejně jako tenisové a badmintonové. Rozdíl je ve sklonu hlavních kol. U basketbalu a florbalu musí být větší kvůli stabilitě, protože jde o kontaktní sporty. Ve výrobě vznikají i běžné civilní.
Daňčí kožešina a brašna
V dílně je různých rámů, trubek a kol celá řada. Zatímco Ivan Nestával vypráví, dává dohromady vozík jeden ze zaměstnanců. Není překvapením, že je to vozíčkář.
„Celá firma je skupina vozíčkářů nebo lidí s úzkou vazbou na tuhle komunitu. I proto je vyrábíme tak, aby zákazníka někam posunuly. Děláme je na hranu možností a schopností. Na našem vozíku začne mít zákazník trochu problémy. Nejdřív ho bolí třeba záda a břicho, což trvá tak měsíc. Je to tím, že začne zapojovat svaly, o kterých předtím nevěděl. To je důležitý posun,“ popisuje Nestával.
Kromě zdraví chce jihočeská firma, aby se zákazník na vozíku nakonec cítil co nejlépe. I proto se nad každým kusem hodně diskutuje, u čehož je například konstruktér Josef Písko.
Měření pak dělá mimo jiné stříbrný medailista v hodu diskem z paralympiády, basketbalista a florbalista Miroslav Šperk. Nakonec vznikají unikátní designové podoby, jako byl třeba offroadový myslivecký vozík, který zdobila daňčí kožešina a myslivecká brašna.
Závody na paddleboardu
V dílně teď Jihočeši mají i monolyži, handbike nebo elektrovozík. K dispozici už je také sedačka na paddleboard. „Otestovali jsme ji a funguje. Letos chceme uspořádat první závody. Rozpracovanou máme i běžku,“ dodává Nestával.
Vývoj jednoho vozíku zabere dva až tři měsíce a jeho cena je zhruba 100 tisíc korun. „Skvělou odměnou nám je často předání. Jeden jsme dávali kulturistovi Danielu Minsterovi, který na něm mimochodem tahal nákladní auto. Je to silný a na první pohled drsný chlap. Když jsme mu ho dávali, bylo vidět, jak se ten jeho drsný obličej najednou nepatrně změnil. To je radost. Zkrátka jsme zjistili, že je třeba společnosti vracet, jak a čím nám pomohla. Můj syn je na vozíku a my jsme se celou dobu setkávali s pomocí ze všech stran. Díky sportu a lidem okolo nás začal být aktivní a samostatný. Teď máme sílu tuto pomoc nějak vrátit,“ líčí Nestával.
