Lidé by se měli naučit přemýšlet lokálně. O tom, co nakupují a na jak dlouho si to pořizují. Nevozit přes půl zeměkoule něco, co se dá pořídit od sousedů. Tuto strategii razí v tkalcovské dílně Kubák ve Strmilově na Jindřichohradecku.
Provoz v ní řídí 36letý Filip Kubák, který je představitelem už páté generace. „Jsme čím dál tím unikátnější, což je dobré marketingově, ale současně je náročné se tím uživit,“ mluví o tom, jak coby malá dílna těžko konkurují celosvětovým výrobcům. Sám je vystudovaný textilní výtvarník.
„Textilní procesy jsem znal z našich dílen už v době, kdy jsem nastupoval do školy. Ale dostal jsem tam i další vhled. Baví mě to dodnes, zkoumám, jaké jsou další stroje, jak co jde utkat.“
Můžeme začít naše povídání historií dílny a řemesla?
Naše firma vznikla v roce 1870, v návaznosti na zrušení tkalcovských cechů na Jindřichohradecku. Můj prapraděda se rozhodl v řemesle pokračovat. Zároveň od cechu přebral takzvané faktorství, což byla distribuce práce pro místní tkalce. Chystal podle zadání tkalcovské osnovy a distribuoval je do chalup. Tady byl tehdy v každé druhé chalupě tkalcovský stav. A z těch mu odevzdávali hotové zboží a on ho svážel do Vídně.
Od té doby uběhla už pořádná řádka let.
A my fungujeme dál, já jsem pátá generace. Kromě pauzy v době první světové války, kdy prapraděda musel narukovat. Po druhé světové válce to tady znárodnili, ale děda se ozval, že by to mohlo pokračovat, a dokonce tu mohl dělat vedoucího výroby. Pak to dostal v restituci zpět.
Navázala dílna na práci vašich předků?
Snažíme se pokračovat v tom, že produkujeme textil s přidanou estetickou hodnotou. Takže spolupracujeme s uměleckou sférou, s architekty, designéry, umělci, kteří si navrhují malé kolekce pro sebe a nebo pro nás. Čerpáme z našich historických vzorů, které jsou aktuální i v dnešní době, a jde o minimalistické věci.
Dá se tedy říct, že jsou vaše výrobky výjimečné?
Jsme čím dál tím unikátnější, což je dobré marketingově. Ale současně je náročné se tím uživit. Je těžké konkurovat dovozovým věcem. Ale nejen pro nás, obecně pro textilní průmysl v Česku, který na to doplatil. Je to obrovská škoda. Byli jsme textilní velmoc. Od nás pochází spousta textilních patentů, které využívá celý svět. A dnes to prostředí je nastavené tak extrémně, že je podnikání velmi složité. Nastavení cen je v podstatě likvidační.
Máte představu, jak to vyřešit?
Lidé by měli přemýšlet víc lokálně. A nejen v textilu. Zboží nemusí letět přes půl světa a nemusí to být fashion a všechno rychlé. Lidé by si měli uvědomit, co si kupují, na jak dlouho. Já třeba vím, že například naše deky vydrží třicet let. A viděl jsem deky, které jsou starší než já, a v klidu bych je mohl znova prodat. My víme, že to děláme kvalitně. Mohli bychom zrychlit, ale zase by to ubralo na kvalitě, a to nemá smysl.
Seriál – řemesla pozapomenutáJihočeská MF DNES připravila nový seriál, v němž postupně představí několik osobností, které se jako jedny z mála v Jihočeském kraji, nebo spíše i v celé republice, věnují řemeslu, jež je málo obvyklé a někdy opravdu unikátní. Už vyšlo: hodinář Miloš Dvořák, výrobce a opravář harmonik František Mikeš |
Jaký je tedy váš sortiment?
V podstatě bytový textil a vše, co s tím souvisí. Hlavním produktem jsou vlněné deky, přehozy a plédy. Dále koberce, ubrusy, závěsové látky, osušky, ručníky. Metráže, ze kterých šijeme povlečení. Tři pilíře, na kterých stojíme, jsou tradice, estetická hodnota a pouze přírodní materiály. Žádná syntetika.
Dá se ve výrobcích najít nějaký specifický podpis vaší dílny?
Jsme ojedinělí tím, že většina našich dek má pevný okraj. Což je dané tím, že tkáme na starých člunkových stavech, které jsou z roku 1936. A jak ten člunek létá osnovou zleva doprava, tak obtočí tu krajní nit, a tím vznikne pevný okraj.
To už dneska v podstatě žádné moderní tkaniny nemají. Protože se tká takzvaným rapírovým způsobem, pak je okraj tvrzený nějakou perlinkou. Ale není to klasický pevný okraj. To je tedy pro fajnšmekry, co to poznají. Tahle vlastnost začíná být ve světě velmi ceněná, existuje fenomén selvedge denim. Je na kalhotách a má tento pevný okraj. Jde nějak nasimulovat, ale pravý okraj jde utkat jen touto pomalou člunovou technikou. Je tam punc toho řemesla. A já bych chtěl, aby to bylo z těch našich produktů cítit, aniž by to lidi věděli.
Tkáte postaru, a i když na strojích, přesto je to stále ruční práce. Neděláme bezchybný textil, v každém kousku, co koupíte, je nějaká chyba, kterou ani nemusíte vidět. Ale je to tam proto, že se tomu člověk věnoval ručně. Je tam cítit lidský dotek, což si myslím, že je dnes už taky výjimečné.
Kolik zde pracuje lidí?
Máme čtyři zaměstnance a tři jsme z rodiny. Máme i brigádnice na výpomoc. Hlavně ty, které to mají už takzvaně v ruce, a když je velká zakázka. Pak to tady vypadá, jako když se kdysi dralo peří.
Mistr bednář není zapomenuté řemeslo. Bez něj by pivo nemělo stejnou chuť |
Co například praxe studentů z uměleckých a textilních škol?
Spolupracujeme s uměleckou průmyslovou školou i s libereckou textilní školou. A ti studenti pak často přejdou v naše stálé zákazníky. Když se pak stanou například bytovými designéry a chtějí nějaký stylový kousek, tak si na nás vzpomenou. Spolupráce se daří.
Lze vás a vaše výrobky potkat někde na trzích?
Prezentujeme se párkrát za rok na designových akcích, snažíme se orientovat spíše na design. Na textilním trhu je totiž obrovská konkurence a cílem je spíše chrlit zboží za nějakou úplně směšnou cenu.
Co kdyby si u vás chtěl někdo vyrobit na zakázku jeden originální kus?
V podstatě ano, ale na stávající osnově, kterou už máme. Protože potřebujeme mít nějakou další metráž, abychom to byli schopni dokončit v úpravně, kde nám to vyperou, počesají nebo dělají další úpravy.
Hodně jsme kupovali z Austrálie a Nového Zélandu. Děsilo mě to, že to sem chodí přes půl zeměkoule. A pak přišel impulz tady ze sýrárny Horní Dvorce. V té době tam měli stohlavé stádo ovcí. Majitel mi říkal: Nechceš vlnu?
Takže jste navázáni na další provozy?
Například je to barvírna v Rakousku. V Čechách, kam jsme jezdili, totiž zkrachovala. A máme to tady poměrně blízko. Ještě v roce 2009 jsme spolupracovali jen s firmami v regionu. Jenže pak to nestačilo, protože začaly končit. Teď spolupracujeme i v rámci širší Evropy, což bohužel ubírá z té naší myšlenky lokálnosti. Zrovna ta barvírna, to je velmi specifický provoz, který potřebujeme, a otevřít to znova je skoro nemožné. Jsou tam velmi tvrdé certifikace. V Rakousku v barvírně mají velmi tvrdé kontroly a já pochybuju, že všechny ty asijské textilie tyto certifikáty mají. Barvené tričko z řetězců za 50 korun, není mi to jasné.
Jak si nyní stojíte?
Covid zamíchal kartami hodně. Ale můžu říct, že nám pomohl. Do té doby jsme byli orientovaní na zakázkovou výrobu. A covid to stopl. Všichni poptávali jen látku na roušky. Nikdo nevěděl, co bude. My se rychle přeorientovali na prodej na internetu. Víc jsme šlápli do reklamy. A zafungovala výborně. Takže se nám podařilo přežít. Ale vzápětí zase přišla energetická krize, a ta s tím zase zatřásla.
Nemáte myšlenky na rozšíření?
Trochu jsme začali. Před rokem jsme pořídili tři nové stavy a dva odtud jsme darovali do Muzea přeživších v Brněnci. Pro pana Löw Beera, který je jeho hlavní postavou, jsme dělali projekt kopie koberce od Otti Berger. Dostali jsme odtud ještě jednu velmi prestižní zakázku – kopii koberce pro vilu Tugendhat od umělkyně Lilly Reich. Na jeho výrobu jsme měli pronajatý stav od Ateliéru tapisérií v Jindřichově Hradci. Tři lidé se tomu věnovali dva měsíce každý den. Dělal se z různých stupňů zpracování režné ovčí vlny na lněné osnově. Ale zpět k těm stavům. Jsou to stroje o hmotnosti 4,5 tuny. Usadili jsme je na místo, ale ještě jsme je nespustili. Plánujeme na nich tkát nové dekorační látky z vlny, bavlny i lnu.
Ale vaší specialitou jsou vlněné věci. Kde berete vlnu?
Hodně jsme kupovali z Austrálie a Nového Zélandu. Děsilo mě to, že to sem chodí přes půl zeměkoule. A pak přišel impulz tady ze sýrárny Horní Dvorce. V té době tam měli stohlavé stádo ovcí. Majitel mi říkal: Nechceš vlnu? Já to musím likvidovat. A já na to, tak já to sem vozím z Austrálie, to je přece škoda to likvidovat. Podařilo se najít cestu, jak vyčistit a vyprat českou vlnu lokálně. A v naší spřádelně už si to zpracováváme sami. Loni nám tudy takhle prošlo pět tun vlny. Což je pět tun, které nemusely putovat po světě. To je určitě nějaký ekologický dopad a má to význam. A tím se vracím k tomu, že by se lidé takhle měli naučit přemýšlet.
