Všude kolem nás je úplné ticho. Sedíme opřeni o kmen smrku a vidíme jen siluety stromů před námi, které osvětluje měsíc. Když to trvá hodinu, přestávám cítit své tělo. A uvnitř hlavy se mi ozývá hlas, který jsem si celý večer pouštěl na internetu.
Hlas tokajícího tetřeva - charakteristické klepání, které vyústí do výlusku. Po něm následuje krátká chvíle broušení, kvůli němuž dostal tetřev své přízvisko hlušec. Ve chvíli broušení totiž pták neslyší. Tyhle chvíle využívali staří myslivci, protože tehdy se mohli pokusit přiblížit k vyhlídnutému ptáku.
Tetřeví tokVětšinou začíná v březnu a trvá až do května. Už večer si tokající kohout vybere vhodný strom a ozývá se charakteristickým vrzáním. Ranní tok je tvořen třemi fázemi: pukáním, které se stupňuje do vylousknutí, a broušením, při kterém tetřev ztrácí sluch. Z korun stromů se kohout přesune na zem, kde v toku pokračuje a oplodňuje (myslivecky ošlapává) slepice. Tetřeví kohouti a slepice žijí během roku odděleně a setkávají se právě na tokaništích. Monitoring tetřeva |
Doby lovů tetřevů jsou ale dávno pryč. A na Šumavě žije jediná životaschopná populace tetřeva hlušce v Česku - 300, možná 400 kusů. Pravidelný monitoring v posledních letech však prokazuje, že u nás tetřevů mírně přibývá.
Setkat se s nimi není snadné. Může se to podařit turistům při letních procházkách ve vrcholových partiích Šumavy nebo odborníkům při každoročním monitoringu. Ten se soustředí už od roku 1999 právě do období toku. Letos jsem měl mimořádné štěstí, když jsem se ho jako novinář mohl zúčastnit.
Nocí se ozývali sýc i kos
Bylo nás pět a vyráželi jsme směrem do příhraničí v jižní části Šumavy. Silnice se s blížící se divočinou pořád zmenšovaly, nakonec jsme stoupali po klikaté lesní cestě do míst, kde mezi stromy začal prosvítat poslední sníh. Postupně jsme vysadili všechny kolegy, kteří měli tetřevy pozorovat v okolních sektorech.
Když jsme zbyli dva, ornitolog Tomáš Lorenc polohlasem udílel poslední pokyny. „Nesmíme svítit do korun stromů, kde jsou tetřevi přes noc. Budeme mluvit jen šeptem a musíme být co nejvíc potichu. Kousek od místa, kde si sedneme, si připravíme karimatky. A pak se opřeme o strom a budeme čekat na rozednění,“ vysvětlil.
Dlouho jsme stoupali do svahu. „Támhle zůstaneme a můžeme se trochu prospat,“ ukázal ornitolog k místu, které se v okolním sněhu černalo pod smrkem.
Zasedli jsme a čekali. Po chvíli se ozvalo z míst daleko pod námi hluboké zahoukání. „Sýc rousný,“ poznamenal šeptem Lorenz, zaujal nejpohodlnější možnou polohu a odmlčel se. Já neměl na spaní ani pomyšlení. Bylo mi sice pořád příjemně teplo, ale jinak jsem byl napjatý. Trvalo to hodinu, možná dvě.
Tetřev hlušec je náš největší lesní kurovitý pták. Může vážit až sedm kilogramů. V zajetí se dožívá i více než osmi let, v přírodě méně
Probral mě trojí táhlý zvuk. Všiml jsem si, že světla výrazně přibylo. „To je kos horský,“ ozvalo se šeptem vedle mě. „Ideální by bylo uslyšet kosa horského, potom kulíška nejmenšího, sluku a potom tok tetřeva,“ vyjmenoval ornitolog s úsměvem vzácné druhy. S přibývajícím světlem se ptáci začali ozývat častěji. Horský kos, obyčejní kosi a červenky začali s ranním koncertem.
Zaslechnout v téhle skrumáži tetřeví klepnutí by nebylo vůbec snadné. Ze zvuků se ale dalo oddělit další zvláštní hvízdnutí, na které Tomáš Lorenz odpověděl podobným způsobem. Komunikace ptáka s člověkem pokračovala. Lidskému hlasu v tomto případě odpovídal kulíšek nejmenší. A za další chvíli se ozvala další sova - puštík.
Blížila se doba, kdy bychom měli zaslechnout i tetřeva. A opravdu. Takové klepnutí, jaké jsem čekal, to sice nebylo, ale jasně jsem ho slyšel i já. Zvuk se ozval v malé houštině pod námi. „To je tetřeví slepice,“ řekl ornitolog.
Ve své fantazii už jsem viděl těžkého černého kohouta, jak se do těch míst snáší. Jenže místo toho liška! Zahlédl jsem ji, jak se prosmýkla mezi dvěma kmeny pár metrů ode mě. A od té doby už se slepice neozvala.
Brzy už bylo tak vidět, že bylo jasné, že kohouta na našem místě tokat neuslyšíme. Zvedli jsme se a pomalu šli zpátky k autu. Každou chvíli jsme zastavili a zkoumali terén na svahu. Cílem bylo najít trus nebo peří tetřevů. Zjistili jsme, že jsme seděli přímo v tetřevím království. Pod jedním stromem bylo tolik trusu, že bylo jasné, že musí sloužit jako jakási tetřeví noclehárna. Ale žádného ptáka jsme ani nevyplašili.
Náměstek ředitele Správy Národního parku Šumava Martin Starý, který se proti nám vynořil z lesa, měl větší štěstí. „Slyšel jsem dvě slepice, jednu jsem dokonce vyplašil hned kousek od cesty. A myslím, že jsem slyšel i kohouta, jak se zvedl kousek ode mě,“ popisoval nám.
Všechny údaje jsme zaznamenávali do mapy, kterou později doplní údaje z dalších pozorování. „Tetřev je hrozně náladový. Stačí, aby ho večer něco vyrušilo, nebo aby o nás věděl, a neozve se,“ vysvětloval Tomáš Lorenc u auta.
