Ona vystudovala češtinu a historii, on filozofii a sociologii, finanční matematiku a informační vědu. Společně stojí ve vedení firmy, jejíž výrobky brání řidičům podvádět s povinnými pauzami na evropských silnicích. Sourozenci Jana a Jakub Lešikarovi se podílejí na chodu úspěšné firmy z Tábora. I přestože výrobky pro významné automobilky vznikají na jihu Čech, obchod a marketing řídí v městečku Boras na jihu Švédska.
Přesun na sever Evropy považují úspěšní podnikatelé za jedno z nejlepších rozhodnutí. V začátcích jim mimo jiné pomohlo i švédské ministerstvo dopravy. „Vůči podnikatelům je to velmi přátelské prostředí,“ říká Jana Lešikarová, statutární ředitelka.
Váš výrobek vznikl kvůli problémům s povinnými pauzami. Kdo se jich dopouští?
Jana: Evropské nařízení stanovuje, po jakých dobách musí řidič dělat přestávky. Oni i provozovatelé dopravních firem vědí, že tachografická jednotka využívá snímač, který je přímo na převodovce a počítá pulzy ozubeného kola. Na základě pulzů se přepočítává pohyb vozidla a jednotka stanovuje rychlost a pohyb vozidla. S výrobkem, který byl na trhu, stačilo, když se na snímač dal magnet, který ho vyřadil z provozu, a řidič mohl jet dál. Evropská unie pak nařídila, že musí systém nahlásit chybu, pokud se tam dá magnet, nebo mu musí být odolný.
Jakub: Motivace nebyla kriminalizovat lidi. Když řidič kamionu jede dlouho, zvyšuje riziko ohromných katastrof na silnicích. Cílem bylo chránit účastníky provozu.
LesikarU zrodu rodinné firmy stál otec Vladimír Lešikar na přelomu století. Od té doby společnost vyvíjí a vyrábí hlavně snímače otáček a polohy pro různé typy aut. Nyní má vývoj v Táboře, výroba probíhá v Kaplici. Obchod a marketing se řídí ze švédského města Boras nedaleko Göteborgu. V Táboře společnost koupila objekt za 17,5 milionu korun. Polovinu pokryje dotace. Do vybavení laboratoře půjde dalších 17 milionů. Mezi hlavní zákazníky patří Iveco a Scania. Firma Lesikar měla loni čistý obrat 30,7 milionu korun. Zisk po zdanění stoupl o 45 procent na 216 tisíc korun. Vyplývá to z předběžných výsledků firmy a z informací ve Sbírce listin. Celkem zaměstnává 20 lidí. Zdroj : ČTK |
Řidiči z jakých zemí se těchto prohřešků nejvíc dopouštějí?
Jakub: Většinou jde o řidiče z východní Evropy. Neváží si svého života. Říká se, že v Polsku si na každé čerpací stanici můžete vybrat magnet ze dvou generací a podle toho můžete snímač vyřadit.
Jana: Přesné informace nemáme. Pro nás to byla hlavně technická výzva. Zkoušeli jsme vymyslet takové řešení, aby snímač odolal působení magnetického pole.
To se nakonec podařilo.
Jana: Vycházeli jsme z řešení, které jsme již měli, což byl snímač otáček. Základní koncepci jsme měli odzkoušenou a teď přišel požadavek na odolnost proti magnetům.
Jakub: Nekopírovali jsme konkurenci, ale přišli jsme s vlastním řešením. Nakonec jsme vyvinuli výrobek a pak zjistili, že nás čeká ohromný balík typového schválení. To bylo skoro náročnější než vývoj. Měli jsme už pobočku ve Švédsku, takže se podařilo vše vyřídit se švédskou autoritou, protože s tím měli zkušenosti.
Co vás na sever Evropy přivedlo?
Jakub: V minulosti jsme podnikali v Čechách. Naši zákazníci Avia či Pragovka se ale kolem let 2000 až 2005 dostali do problémů. Poté nás kontaktovaly firmy ze Švédska, což byl pro nás zajímavý trh. Zkusili jsme to. Já jsem se do Švédska dostal během doktorského studia přes Erasmus. Narazil jsem na město, které je vyhlášené tím, že je místem nejlepších obchodníků. Komunita a obec tehdy investovaly do postavení inkubátoru. Já jsem náhodou potkal podnikatele z rodiny vynálezců a díky němu jsme se tam dostali i my.
Při zavedení produktu vám pak pomáhalo také švédské ministerstvo dopravy.
Jana: Když jsme zjistili, že musíme projít tím typovým schválením, snažili jsme se získat informace v Čechách, kde je autoritou ministerstvo dopravy. Nikam jsme se ale nedostali. Zkusili jsme tedy švédskou autoritu. Napsala jsem e-mail na úplně obecnou adresu, že řešíme problém. Do dvou dnů jsem dostala mobilní číslo a jméno. Dotyčný nám řekl, že to je velmi zajímavé. Do konce týdne za námi přijel se základním přehledem všeho, co musíme udělat. Podporovali nás celou dobu. Byli skvělým partnerem. Nečekali jsme tak neuvěřitelný přístup státního úředníka a úřadu.
Když srovnáte prostředí pro podnikání ve Švédsku a Česku, je to velký rozdíl?
Jana: Nevím, jestli mám dost zkušeností na hodnocení. Pro naše specifické zaměření jsme ale našli podporu. Ukázalo se, že zabývat se vývojem a inovacemi není ztráta času. Spolupráce po administrativní stránce je nesrovnatelná. Vše je snadno dostupné a v angličtině či švédštině. Zkrátka přátelské prostředí vůči podnikatelům.
Jakub: Přirovnávám to k přelomu 19. a 20. století. Když jste chtěl jako umělec něco znamenat, musel jste jít do Paříže. Když chcete být nyní úspěšný a nechce se vám do USA, tak je inovační hlad ve Švédsku.
S kým jste se v této zemi setkali?
Jakub: Natrefili jsme na komunitu lidí, kteří se inovacemi zabývali. Vynálezci a dobrodruzi. Setkal jsem se s člověkem, který vymyslel bezpečnostní pásy ve firmě Autoliv nebo člověkem, který vytvořil gumové nálepky na protiskluzové ponožky. Potkal jsem přátele zakladatele IKEA Ingvara Kamprada. My čteme příběhy, jak někdo něco vymyslel a vydělal peníze. Oni tím žijí. U nás se ale klima zlepšilo. Dříve jsme byli za blázny, což byl jeden z důvodů, proč jsme odešli.
Švédština nebyla problém?
Jakub: Na všechno mají systém. Škola byla na cizince připravená. Po příjezdu jsem se setkal se starostou a představili nám město. Mají tam muzeum imigrace, kde vysvětlují, proč je dobře do Švédska nechávat přicházet uprchlíky. Příkladem je vpuštění hugenotů při třicetileté válce. Vždy se jim to vyplatilo. Já se tehdy cítil jako Ukrajinec, když přijde do Čech. Oni se na mě ale skrz prsty nedívali. Dnes švédsky rozumím, čtu, píšu, ale největší problém je mluvení. Jakmile Švéd zjistí, že jste cizinec, chce si cvičit angličtinu. (smích)
Jana: Mně to na začátku připadalo jednoduché. Když se rozhodlo, že budu ve Švédsku trávit víc času, absolvovala jsem intenzivní kurz. Byla jsem úplný začátečník a oni na nás mluvili jen švédsky, ale fungovalo to.
Nenápadný, ale důležitý výrobek jihočeské firmy Lesikar.
Zní to idylicky. Kdy jste ale zažili nejtěžší období? Zvažovali jste někdy, že patent prodáte?
Jakub: Ano. Máme kolegu, který prošel řadou událostí. Vždy říká, že je neuvěřitelné, jak se nám podařilo přežít asi patnáct klinických smrtí. Nejdůležitější je, že jsme vždy všechno zvládli. Ale ano, takové období přišlo. V Česku spolupracujeme s Technologickou agenturou České republiky a hodně nám pomohla společnost EGAP poskytující pojištění českého exportu.
Kdo byl první zajímavý zákazník?
Jana: Poptávka ze Švédska nám našla zákazníka v Anglii kolem roku 2012. Schválenou generaci výrobků teď dodáváme pro trh náhradních dílů. První generaci využila společnost BAE Systems, což je prestižní anglická zbrojařská firma. V Jihoafrické republice jim patřil závod na výrobu speciálních vojenských aut. Musí přežít přejezd přes miny. Do těchto aut jsme dodali první generaci tachografických snímačů. Pak přišla druhá generace, s níž jsme se dostali na trh náhradních dílů v Itálii, Řecku, Turecku, Holandsku, Polsku, Francii či Německu. Hlavními zákazníky ze sektoru prvovýroby, s nimiž teď jednáme, jsou Scania a Volkswagen užitkové vozy. Od začátku příštího roku bychom jim měli dodávat novou generaci.
Jaké nároky si velké automobilky kladou?
Jakub: Kromě samotného výrobku je postupně zajímalo, kde ho vymýšlíme, jak ho vyrábíme. Chtěli vidět, jak je vyřešená logistika a tak dále. Měli jsme štěstí, že ze všech zákazníků jednáme právě se Scanií. V oblasti kamionů je totiž považovaná za Ferrari. Jejich přístup nás posouvá stále dopředu. U nové generace výrobků jsme stihli testy a je v plánu, že se všechno stihne do prvovýroby.
Před nedávnem jste získali objekt v Táboře, k čemu ho využijete?
Jakub: Je to logický krok ve vývoji firmy. Začínali jsme jako garážová firma, pak jsme byli ve sklepních prostorech. Jak jsem řekl, zákazníci nás zkouší a chtějí vědět, kde a jak vyvíjíme.
Jana: Chceme pokračovat v zaměření na vývoj a právě prostředí má vývojáře motivovat. Velkou část zkoušek jsme si zatím zadávali externě a tohle by mělo umožnit si základní testování dělat na vlastní pěst. Celý proces by se měl urychlit. Soustředíme se na vývoj a výrobu si zadáváme u partnerských organizací.
