Slunce ještě nestačilo vysušit ranní rosu. Jdeme tak pořád mokrou trávou, i když už je skoro před devátou hodinou. Silnice je zatím liduprázdná, nad zemí se vznáší lehký opar. Na nouzovém nocovišti v Novém Údolí, kam se strážcem Národního parku Šumava Luďkem Švejdou míříme zkontrolovat situaci, je ale už rušno. Na místě stojí tři stany a u dřevěného stolu je právě prostřeno k snídani.
„Chtěli jsme se koukat na zatmění Měsíce, vylezli jsme i na okolní kopce, ale bohužel nic vidět nebylo, protože se zatáhlo,“ vypráví žena ve středním věku, zatímco z plastových balíčků vytahuje krájený sýr.
Rozdělávat oheň na nouzových nocovištích možné není, i tak ale tato místa stahují velkou část lidí, kteří chtějí v přírodě přenocovat. Strážcům tak šetří práci. I sem je ale třeba chodit a dohlížet na dodržování návštěvního řádu parku.
„Normálně tady o víkendu bývá stan vedle stanu. Ale teď v hlavní sezoně se o víkendu lidé spíše mění, takže jich je tady méně. Uprostřed přírody potkáváme lidi už jen výjimečně. Pokud jsou jen ve spacáku a není to zrovna v první zóně, snažíme se to tolerovat. Větší zásahy, oheň a nepořádek, to nejde nechat být,“ vysvětluje mi strážce, který svou profesi dělá už od roku 1990.
Pomůžou najít pláštěnku
Největší radost má z toho, že se obraz strážců na Šumavě za ty roky v očích návštěvníků silně proměnil. Lidé už muže v uniformě nevnímají jako ty, kteří jim něco zakazují, ale spíše jako své partnery.
„Dřív na nás koukali jako na péesáky, mysleli si, že jsme jen od toho, abychom jim něco zakazovali. Dnes už je to jiné a i my se snažíme především pomáhat, dělat servis a dohlížíme na pořádek,“ říká Luděk Švejda.
Že to nejsou jen slova do větru, se ukáže za několik okamžiků. Ze stanu na nocovišti vyleze další žena. Když uvidí uniformu strážce, zeptá se všech: „Nenašli jste včera cestou dolů pláštěnku? Měla jsem ji s sebou poprvé, ale jít ji hledat zpátky na Třístoličník už se mi nechce zkoušet,“ vysvětlila situaci.
Strážce šumavského parku Petr Míšek.
Po chvíli debat se ukáže, že v dalších dnech bude spát v kempu Zahrádky u Borových Lad. „Pokud ji někdo ze strážců najde, tak bychom ji tam mohli doručit,“ slibuje jí Švejda s úsměvem.
Vracíme se k autu, sedáme do něj a cestou si povídáme. Strážci mají v národním parku tři obvody: Stožecký, Modravský a Prášilský. V každém je osm profesionálů a dobrovolníci.
O víkendu slouží vždy dva - jeden s autem a druhý, který chodí v terénu pěšky a nebo využívá kolo. Směny trvají osm hodin s tím, že jsou podle potřeby rozloženy do celého dne, podle toho, kdy je dohled strážců nejvíc třeba. Luděk Švejda je hlavním strážcem na Stožecku a za dopoledne se s ním vydám ještě do Pěkné a na Soumarský most, čeká nás tedy pořádná štreka.
Je to ještě kanoe, nebo už raft?
Kousek od Stožce zkontrolujeme řidiče, který projíždí úzkou silničkou v autobuse. Strážce zkontroluje jeho doklady a prohodí spolu pár slov. Blokovat silnici by bylo normálně nepřípustné. Ukáže se ale, že je to řidič společnosti, která pro železničního dopravce zajišťuje linkové spojení mezi hranicí a železniční zastávkou. Takže je vše v pořádku. Jedeme podél železnice až do Pěkné, kde zastavíme na místě, odkud vodáci nejčastěji vystupují na břeh. Vidíme tam několik lidí se třemi nafukovacími čluny a rybářským vybavením.
„Tak tohle si musím vyfotit. Ty nafukovací kanoe jsou v pořádku, ale tohle je zase nový typ. Jde to všechno dopředu rychleji, než stihnou reagovat vyhlášky. Není úplně jasné, jestli je to raft, nebo ještě kanoe,“ vysvětluje Švejda.
Skupinu, která míří po řece dolů k Nové Peci na řeku, nechává vyplout a znovu nasedáme do auta. Přes Volary pak míříme po okruhu zpět. Zastavit se ale musíme také na Soumarském mostě. Letos ještě ani jeden den neklesla hladina řeky pod 50 centimetrů, často byla dokonce nad 60 centimetrů, kdy se smí i mezi Soumarským mostem a Pěknou bez průvodce.
Tentokrát je hladina vody na 54 centimetrech, takže smí vyjet každou hodinu sedm lodí s doprovodem průvodce. Nejprve zkontrolujeme situaci na místě, kde vodáci plavbu zahajují. Navštívíme stanoviště registrací, pak projdeme zaplněný kemp a daleko za posledními stany čekáme, až se přiblíží první lodě.
Řidiči jsou problematičtí
Nějakou dobu to trvá a Luděk Švejda vypráví o největších problémech Šumavy v posledních letech ze svého pohledu. „Nejvíc problémů způsobují řidiči, kteří často parkují tam, kde nemají, a blokují pak přístup jak těžké lesnické technice, tak i třeba autům Horské služby. Nebo je navigace vede i do zákazů. Někdo se na značení dívá, další řidiči ale ne. Problematické jsou i nové sporty nebo třeba drony, které chce dneska kdekdo pouštět. A čím víc je na Šumavě lidí, tím víc to může způsobit problémů,“ říká.
Sledujeme řeku, která se díky regulaci splouvání v posledních letech zazelenala a je plná života. V mělké vodě nad rostlinami si hrají malé rybky, občas vyskočí i nějaká větší. A už se blíží lodě.
Strážci i tady dbají, aby vodáci řece ubližovali co nejméně: neodhazovali odpadky, neničili ekosystém, nevystupovali tam, kde nemají, a dbali na to, že projíždějí jednou z posledních řek s populací vzácných perlorodek. „Jedete jako první? Máte za sebou průvodce?“ ptá se strážce. Lidé na lodi odpoví, že při nalodění se někteří zdrželi. Chvíli to proto trvá, než připlují další. Na čtvrté jede průvodce.
„Ti před námi jedou rychle, ale já musím počkat i na ty za námi. Někde ty před námi dojedu a zpomalíme,“ vzkazuje nám, zatímco se i s lodí ztrácí za meandrem. Počkáme, až okolo nás propluje všech sedm lodí, a můžeme se vrátit do Stožce, kde pro zkušeného strážce začíná další kolečko nanovo.
