Od malička chtěla být učitelkou a zpěvačkou. A dvaapadesátileté Martině Hadačové se vyplnilo obojí. Přes třicet let pracuje v oblasti speciální pedagogiky.
„Naši žáci se učí, aby jim bylo na světě co nejlépe. Učíme je, aby uměli vnímat své tělo a okolní svět, a jak na různé situace reagovat. Vybízíme je, aby upozornili okolí na případný zdravotní problém doprovázený bolestí nebo naopak vyjádřili dobré nálady,“ popisuje.
Potkat ji můžete v mateřské, základní a praktické škole v Trhových Svinech a na jejím odloučeném pracovišti v Dlouhé ulici v Českých Budějovicích. Jejími žáky jsou děti s těžkou mentální retardací a souběžným postižením více vadami. A po práci zpívá s jihočeskou kapelou Shellou Band.
Na školu jste si hrála už s panenkami?
Je to tak. Dělala jsem si z nich třídu, zakládala jsem jim sešity. Po maturitě na Střední pedagogické škole v Prachaticích jsem nastoupila v Budějovicích na domov mládeže jako vychovatelka. Já, osmnáctiletá dlouhovlasá blondýna, někdy mladší než ti kluci, co jsem je zaháněla po večerce do postelí. A pak jsem přestoupila na základní školu v Kněžských Dvorech, kde jsem se v místním parku potkávala se žáky tehdejší pomocné školy. V té době pracovala moje sestra v ÚSP Empatie, a tak mne tyto skutečnosti ovlivnily a já jsem od nepostižených dětí profesně přešla k těm postiženým.
Jak začíná školní den? Zazvoní také v osm hodin zvonek?
Scházíme se postupně. Některé děti dovážejí jejich rodiče z větší dálky. V naší třídě je šest žáků a pracuji s nimi já, asistentka pedagoga Lucka a asistent pedagoga Honza, jehož chlapská síla je žádoucí při manipulaci s ležícími žáky. Chtěla bych jim vyjádřit vděk za to, že obrovsky přispívají k pohodové respektující vzdělávací atmosféře v naší třídě.
Jak to vypadá konkrétně? Je třeba nějaký rituál?
Začínáme s ním kolem deváté. Děti pozdraví maňásek a osloví je jejich jménem. Je důležité, aby reagovaly na své jméno. Následuje blok smyslových stimulací. Každý den jinak voní, má jinou barvu. Používáme různé hmatové destičky – smirkový papír nebo jemnou kožešinku. Rozličné smyslové podněty patří k jednotlivým dnům a pomáhají našim žákům orientovat se v pracovním týdnu. Tyhle děti nekomunikují běžným způsobem, ale my je dobře známe a dokážeme číst v jemných nuancích pohledů jejich očí, z mimiky jejich obličeje nebo pohybových gest.
Školy vyhánějí děti s postižením, podle nich se mají vzdělávat doma s rodiči |
Můžete uvést příklad rituálů pro jednoho žáka?
S Tomáškem například komunikujeme tak, že mu vložíme do ruky předmět, který mu poskytne informaci o tom, co ho čeká. Každou činnost podbarvujeme jinou hudbou, něco jiného zní při jídle, canisterapii nebo při houpání v závěsné houpačce. Jde o zajeté školní rituály, které žákům přináší kýžený pocit jistoty a bezpečí. Dostávají informace o tom, na co se mohou v příštích školních chvílích těšit.
Zdravé děti se učí číst a psát.
Naši žáci se učí, aby jim bylo na světě co nejlépe. Učíme je, aby uměly vnímat své tělo a okolní svět, a jak na různé situace reagovat. Vybízíme je, aby ventilovali libé a nelibé pocity. Aby upozornili okolí na případný zdravotní problém doprovázený bolestí nebo naopak vyjádřili dobré nálady. Zdenička nechává horní levou končetinu hodně lenošit. A my, kdybychom ji na to neupozorňovali, ona by ji vyloučila z podvědomí a vůbec by ji nepoužívala. Neuměla by uchopit myšlenku a poslat z hlavy do ruky daný signál.
Děti nekomunikují běžným způsobem, ale my dokážeme číst v jemných nuancích pohledů jejich očí, z mimiky nebo gest.
Martina Hadačová, speciální pedagožka
Prvňák se učí držet pero, u vás se učí používat ruku.
Používají obě ruce, a to většinou přes asistovaný pohyb. Svojí horní končetinou kopírujeme hřbet jejich ruky a společně uchopíme pomůcku, rytmický nástroj, promícháme kaštany, pročešeme vlasy, rozetřeme po papíře prstovou barvu. Tyto pasivní pohyby se mohou zdát zbytečné, ale i při nich dochází ke stimulaci mozku. Ruce střídáme, aby z nich stimul přišel do obou mozkových hemisfér. Někdy přistupujeme i k záměrnému vyvolávání nelibých pocitů. Hladíme led, ochutnáváme sůl, zatroubíme na klakson. A pak to obrátíme v žert. Život přinese i nepříjemné situace, tak ať jsou na ně žáci připraveni.
Pak přijde oběd.
Některé děti jedí samy, jiné nakrmíme. Při nasycení základních potřeb se buduje pěkný vztah naplněný důvěrou. Jedině nakrmené, napojené a přeplenované dítě je připravené na další pedagogické působení. A pokud jsme to my, kdo jim zajistil libé pocity v bříšku, tak nám potom více důvěřují i v procesu výuky. V žádném případě nemám pocit, že dělám pečovatelku, ošetřovatelku, něco, co by měli dělat jiní. Je to přirozená součást naší práce.
A co děláte po škole? Je to podobné, jako to mají paní učitelky jinde?
Někdy mě čeká nějaká administrativa. Ve čtvrtek vedu hudebně-pohybový kroužek, do kterého dochází i žáci z jiných tříd, kteří jsou mentálně i fyzicky schopni být více aktivní a poskytují mi větší zpětnou vazbu, což jednou týdně uvítám.
Máte také rodičovské schůzky? Jak to tam probíhá?
Máme harmonogram rodičovských schůzek a rodiče mých žáků o termínech vědí, ale nevyužívají je. Potkáváme se denně při ranním předávání dětí a to je prostor ke komunikaci. Někdy řešíme i nepříjemné problémy, ale rodiče vědí, že pojmenováním nepříjemností hledáme společně cesty, jak děti podpořit a učinit jejich život co nejsmysluplnější. Často se mi maminky svěřují i s velmi osobními záležitostmi. Zažila jsem již hodně příběhů, třeba i takové, že intenzivní péče o postiženého potomka po odchodu tatínků zůstává na nich. Motivuji je, aby si uvědomovaly své ženství, dopřály si čas na kávu s kamarádkou, návštěvu divadla. Chlapi jsou od přírody tak trochu zbabělci. Zůstávají ti se silnou osobností, také jich pár znám a smekám před nimi.
Část dětí přijde o pomocného učitele. Ministerstvo školství pozici potichu ruší |
Necítíte po těch letech únavu, vyhoření?
Vůbec ne. Baví mě odezvy dětí, vnímám velkou smysluplnost mé práce. Čím více jsou naši žáci postižení, tím menší okruh lidí se v jejich životě objevuje. Prožíváme s nimi jejich starosti, společně se radujeme z pokroků a já mám dobrý pocit z toho, že jim můžeme být oporou. Nesčetněkrát jsem maminky svých žáků chválila za jejich lidskou statečnost a mateřskou obětavost. Dokonce i mě dokázaly podpořit hřejivým slovem v náročnější životní situaci.
Kde se vzal ten impulz napsat knihu na téma vzdělávání handicapovaných dětí?
Asi dva roky zpět byla naše škola v úžasném projektu Systémová podpora kariérního poradenství a tranzitních programů České republiky. Jezdily jsme s kolegyní po seminářích a učily se techniky plánování zaměřeného na člověka. Jednou nás naši žáci opustí a my už myslíme na jejich budoucí život, aby byl co nejpestřejší. V rámci této strategie se s vycházejícím žákem scházíme při tvorbě jeho mapy a plánujeme. A takovou mapu tvořili metodici i mně a já jsem vyslovila přání vydat svou knihu. Následovaly nápady na podporu dosažení mého snu a už jsem se před 35 lidmi zavázala k určité aktivitě. Oslovila jsem nakladatelství Portál, nabídla jim úryvek rukopisu a už to jelo.
Jak se vám psala?
Velice hezky, nenásilně, přirozeně. Já jsem si vlastně jen hodila na papír to, co s dětmi dělám, co mám hluboce pod kůží. Co je třeba jen metodicky popsat.
O čem vlastně je? Co se tam čtenář dozví?
Kniha je rozdělena na čtyři části podle čtyř ročních období. Každá část má pět podkapitol podle pěti lidských smyslů, které se cílenými pedagogickými nabídkami stimulují. Valná většina aktivit je obohacena o doprovodnou básničku nebo písničku, které rytmicky nafrázují pasivní pohyby žáků a tematicky umocní celou vzdělávací situaci.
Věnovala jste ji Kubíkovi...
Kubík byl mým dlouholetým žákem. Poznala jsem ho jako malého šestiletého kluka. Zemřel v nedožitých 23 letech. Těžká mentální retardace se u něho snoubila s těžkým postižením tělesným. Přes velké bolesti byl na světě do poslední chvíle strašně rád. Byl emočně velmi čitelný. On byl tím prvním žákem, kterého jsem si představovala v jeho budoucích radostných reakcích na mé nápady. Uměl nás i cíleně pozlobit, a to je dobře. I postižené dítě má potřebu prosadit si svou vůli a užít si v pubertě zdravou revoltu. Nepostižené dítě si může zanadávat, bouchnout dveřmi, protočit oči, ale ti postižení mají možnosti omezené, a když je najdou, je to prostě wow. Často na něj vzpomínám.
Máte kromě svých žáčků další studenty?
Ano, každé úterý k nám dochází na praxi studenti Střední zdravotnické školy České Budějovice, obor masér sportovní a rekondiční. A pro mne i mé kolegy jsou důkazem toho, že to s naší mladou generací není tak zlé, jak se o ní mluví. K našim žákům přistupují s empatií, zajímají se o problematiku speciálního vzdělávání. Seznamují se s technikami z konceptu bazální stimulace, nezdráhají se zapojit do přímé práce s dětmi. Při vlastní masáži pak získávají nové zkušenosti se spastickými nebo naopak hypotonickými svaly. A troufám si říct, že setkání s našimi žáky je namotivuje k popřemýšlení o skutečných hodnotách života.
