Žena poukazovala například na to, že v 60. letech justice neprovedla krevní test a že nyní by bylo možné využít spolehlivý test DNA.
Podle ústavních soudců jsou okolnosti natolik specifické, že je nutné prolomit překážku věci rozsouzené a upřednostnit právo potomka na to, aby s jistotou věděl, kdo je jeho rodičem.
„Jeví se - pod zorným úhlem okolností dané věci - že právo dítěte (stále slabší strany zasluhující více ochrany) znát svého rodiče a své příbuzné, jak o to usiluje stěžovatelka, je silnějším právem než právo domnělého otce nesouhlasit s provedením testu DNA,“ stojí v nálezu soudce zpravodaje Davida Uhlíře.
Žena se narodila na podzim 1962, hned v následujícím roce soudy začaly řešit první žalobu na určení otcovství. Podala ji matka jménem své dcery. Obvodní soud pro Prahu 1 návrh v červnu 1963 zamítl, což v prosinci téhož roku potvrdil i Městský soud v Praze.
Žena se s výsledkem nesmířila a jako dospělá chtěla získat jistotu. V roce 2016 podala novou žalobu. Okresní soud v Písku ale řízení zastavil, žena neuspěla ani s odvoláním ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.
Následně podala ústavní stížnost. Tvrdila, že soudní řízení v roce 1963 bylo neobjektivní, a to kvůli vlivu domnělého otce, který sám byl soudcem. Justice tehdy například nenařídila provedení krevního testu, který by s vysokou mírou pravděpodobnosti otcovství určil, anebo vyvrátil.
Ústavní soud nyní konstatoval, že je neudržitelné trvat za daných okolností na zásadě věci rozsouzené. Písecký soud tak musí žalobu projednat a rozhodnout, zda je muž skutečně otcem.
„Stěžovatelce je v současné době více než padesát let, na výživném není závislá, a jak uvedla v soudním řízení, žádný finanční prospěch z určení otcovství získat nehodlá, což dokazovala svým trvalým pobytem v USA a materiálním zajištěním,“ napsali ústavní soudci.
