Zatímco se po hladině přehrady prohánějí lodě s potápěči, prochází se kolem kromě dalších přihlížejících také 79letá Erika Zemanová. Právě ona pomohla určit možnou polohu sochy. Pro ženu, která přijela až ze severu Čech, má socha osobní význam.
„Dávala jsem k ní lístečky svému milému. Domlouvali jsme si tak schůzky. Byl tehdy na vojně jako kuchař a jezdil sem pro proviant. Nakonec jsem si ho vzala a žili jsme spolu 45 let,“ usmívá se pamětnice.
Dobře si také vzpomíná, že sv. Jan Nepomucký byl důležitý i pro místní obyvatele.
„Hodně pro ně znamenal. Ti, kteří chodili pracovat na statek do Kyselova, se u něj vždy pokřižovali. Dělala jsem to taky,“ vypráví Zemanová.
Původní obec Dolní Vltavice musela v 50. letech minulého století ustoupit vznikající přehradě. Předtím odtud vedl most právě do Kyselova a socha světce stála na něm. Místní ji umístili do renesanční kapličky. V 80. letech 19. století vznikl místo dřevěného železobetonový a s ním se objevila i nová socha v životní velikosti.
„Po mnichovské dohodě sem přišla německá armáda. Socha přežila válku a v květnu 1945 nastalo osvobození. Z protějšího Kyselova přišla americká vojska do Vltavice. Němci byli tehdy na faře a vyhodili most do povětří, jenže kaplička jen nadskočila a nic se jí nestalo. Došlo k odsunu německého obyvatelstva a přicházeli noví lidé. Někteří z nich, nebo vandalové sochu shodili do řeky. Místo nakonec zatopila voda a sv. Jan Nepomucký tam leží dodnes,“ vypráví 75letý František Záhora, kronikář nedaleké Černé v Pošumaví.
Socha ležela na kraji řeky, říká pamětnice
To se stalo právě v 50. letech a na den, kdy sochu viděla naposledy, si vzpomíná i Erika Zemanová, které bylo tehdy 17 let.
„Když se připravovalo vše na Lipno, bouraly se domy a tak dále, tak ji někdo omylem, nebo úmyslně sundal z podstavce. Jenže místní byli hodně pobožní a vrátili ji zpět. Mezi nimi byl i můj otec. Tak se to opakovalo, až nakonec vznikla noční hlídka. Jenže ji neuhlídala, takže ji nakonec někdo přece jen definitivně sundal. Maminka mi tehdy řekla, že socha už je v řece, tak jsem se šla podívat. Viděla jsem ji, jak tam ležela, museli ji tahat tak čtyři chlapi. Byla už na kraji řeky. Hlava byla u těla, ale tak nějak zvláštně ulomená,“ popisuje.
Za jejími zády zatím pročesávají dno přehrady českokrumlovští vodní záchranáři, potápěči a kolegové z Horního Rakouska. Ti si už před akcí vybrali a připravili plochu o rozměrech 30 na 20 metrů. Když si Erika Zemanová prochází místo, kde strávila část dětství, spouští se potápěči po dvojicích k místu, kde byl kdysi sráz k Vltavě, než prostor zalila voda.
Zatímco se nad Lipenskou přehradou každou chvíli mění počasí, oni se jeden za druhým snášejí až 12 metrů pod hladinu. Pátrací akce trvá vždy zhruba půl hodiny. Pak se dvojice potápěčů vystřídá, aby ji nahradila další.
Budeme to zkoušet dál, poznamenal potápěč
„Největší komplikace je samozřejmě dohlednost, která je pod vodou od půl do jednoho a půl metru. Je tam silný sediment, který jsme se snažili odkrýt,“ říká hlavní potápěč Jiří Urban.
„Teplota vody je na dně šest až osm stupňů. Máme dobré izolační obleky, takže těch 30 minut se dá bez problémů vydržet,“ dodává.
Potápěči mají pod vodou celkem tři dráhy pro každou dvojici. Ta se snaží podrobně prohledat svůj úsek. Mezi sebou mají mimo jiné natažený provaz, který se může o případnou překážku zachytit. Když se něco stane, nebo se dvojice navzájem ztratí, má každý zhruba 30 sekund na vynoření.
Akci ze břehu pozoruje několik desítek lidí. Jsou zabalení v bundách a někteří se ohřívají u ohně. Když zhruba po půl hodině na břeh doveze loď první dvojici, má potápěč zmrzlý obličej. Následuje další dvojice a po ní poslední. Akce je nakonec neúspěšná.
„Bohužel jsme ji nenašli. Byli jsme sice optimističtí, ale zřejmě to bude v jiném prostoru nebo pod nánosem bahna. Druhou možnost vidím osobně jako pravděpodobnější. Budeme to ale zkoušet dál. Bereme to i jako dobrý trénink a třeba budeme příště úspěšní,“ shrnuje Milan Bukáček, šéf českokrumlovských vodních záchranářů.
V obci žilo dříve 500 lidí, zbyly jen tři domy
Ti mají dnes zázemí, odkud vyrážejí zasahovat, právě v Dolní Vltavici. Místo mostu dnes druhý břeh s Kyselovem spojuje přívoz.
„Obec zmizela skoro celá pod vodou, zůstaly jen tři domy. Žilo tam v průměru 500 lidí a byla tou nejvýznačnější obcí v celém regionu. Byl zde přechod, obchodovalo se, vybíralo clo a tak dále,“ přidává k historii místa František Záhora.
Pro Eriku Zemanovou, která v sobotu k Lipnu přijela až z Teplicka, je ale Dolní Vltavice hlavně místem, kde strávila sedm let svého života.
„Je pravda, že jsme se odtud při vystěhování těšili. Když jsme sem přišli, bylo místo hodně vylidněné. Působilo dost opuštěně ve srovnání s dobou, kdy tady žili Němci a mnohem víc to tady žilo,“ líčí Zemanová.
