Fenomén turistických vizitek 38letého Jiřího Musila z Lomnice nad Lužnicí na Jindřichohradecku pohltil stejně jako tisíce dalších lidí. První vizitku má v deníčku nalepenou z 20. dubna 2018. „Věděl jsem o tom, že něco takového existuje. Pak jsem dostal prvních pár a řekl jsem si, že bych je mohl začít sbírat,“ přibližuje.
A rázem z toho byl Musilův koníček. Začal sledovat, v jakých místech se tyto suvenýry dají pořídit a i podle toho několikrát uzpůsobili rodinný program. „Když manželka někde byla se synem, tak mi párkrát něco přivezla. Ale většinu mám z vlastních návštěv,“ zdůrazňuje.
Pokud taková situace nastala, svěří se s tím svému deníčku. Využívá totiž volné místo vedle rámečků na samolepky a sdílí tam své prožitky.
„Je to takové pro mě, osobní. Někdy tam píšu až takové kraviny, co jsme tam prožili, abych si pak snadno vzpomněl,“ naznačuje Musil, který pracuje jako dělník v jedné z firem ve Veselí nad Lužnicí.
Pořizuje jen vizitky míst, která navštívil
Aktuálně je na kótě 677 samolepek, což už není malé číslo. Rekordmani se však pohybují v jiných řádech. Podle oficiálních údajů zastřešující organizace Wander Book je sběratel s přezdívkou Helvét na prvním místě s 15 393 samolepkami.
„Ti nejlepší si objednávají na internetu každou vizitku, která právě vyjde. Je to hezké, ale mně to přijde neosobní. Já si pořizuji jen ty, kde jsem sám byl, případně výjimečně ty přivezené od rodiny. A koupím si vždy jednu nebo dvě, ne všechny, které jsou v místě k dispozici,“ upřesňuje.
Vzdáleně si tyto suvenýry objednával pouze jednou. „Bylo to na Slovensku, kdy jsme chodili po horách. Dostupné byly jen v nějakých vesničkách a mně se je nechtělo nakupovat cestou. Tak jsem si je objednal zpětně,“ vysvětluje.
I ti, kteří turistické vizitky nesbírají, tak je při nějakém výletu pravděpodobně viděli. K dostání jsou v informačních centrech, na památkách i dalších vyhledávaných místech.
Nálepky mají fotografii a popis zajímavostí nejen z oblasti turistiky, ale i kultury, sportu či gastronomie. Základní má rozměr 5 krát 9 centimetrů a obsahuje hlavní část s fotkou a popisem, dále ústřižek navštíveného místa a kupon s čárovým kódem. Ty se po sloupnutí umísťují do příslušných částí v deníku. Rozšířené vizitky mohou mít až pět polí.
Dalším typem nálepek jsou takzvané Wander Cards. Ty jsou podobné, ale pro rozšiřování produktu do zahraničí jsou doplněné anglickým překladem a čítají černobílé Wander Stamp imitující razítko. Její rozšířená verze může mít až devět polí. Místa jsou vydávaná výhradně pod těmito názvy. Dále se tvoří také speciální kusy ku příležitosti akcí nebo výročí, dělají se i osobní a týmové vizitky.
Pořádají srazy sběratelů
Když mají sběratelé plná místa pro 104 kuponů s čárovými kódy, stránky vytrhnou a pošlou pořadateli. Ten jim za odměnu pošle nový deníček, zařadí je do soutěže o ceny a také je vybaví odznaky podle toho, kolik už jich mají, případně v jaké oblasti jsou už znalí.
„Je fajn, že to takhle funguje a organizace se sběrateli hezky pracuje. Dělají se i srazy. Já jsem třeba čárové kódy ze začátku nesbíral. Ještě jsem to tolik neznal, tak jsem si říkal proč. Ale pak jsem litoval. Naštěstí mi vyšli vstříc a zpětně jsme to dali dohromady,“ oceňuje.
Výhodou této aktivity je, že není téměř pro nikoho finančně nedostupná. Naopak, samy o sobě jsou ceny suvenýrů přijatelné. „Doporučená cena základní vizitky je 12 korun a 90 procent prodejců ji dodržuje. To je v pohodě. Ale třeba na Slovensku nebo v Německu už jedna stojí dvě nebo dvě a půl eura, což je trochu rozdíl,“ srovnává.
Musil si ve svých deníčcích zatím nelistuje, možná časem. Ani by téměř ze sedmi set kusů ve sbírce nevybral jednu nejcennější. Oblíbené však některé má.
„Vážím si těch z míst, kam už se asi nepodívám. Když jsem třeba přespával na různých horských chatách, tak jsem si k tomu koupil vizitku,“ uvádí.
Rozšíření této záliby i do dalších zemí je podle Musila velmi reálné. „Je to opravdu oblíbené mezi turisty. Stačí stát u stánku nebo informačního centra a každou chvíli slyšíte: Nemáte vizitky? V pohraničí sousedních zemí už to je a myslím, že to může jít i dál,“ uvažuje.
Aktuálně plní jihočeský sběratel svůj sedmý deníček. Nedává si žádné cíle či přání, kam by se chtěl díky svému koníčku podívat nebo kolik archů naplnit. „Baví mě to, ale cíle si nedávám. Nikdy nezačnu objednávat vizitky jen pro počet, ale z osobních zážitků. Uvidíme, kam mě to zavede,“ naznačuje.
Když někam vyráží, vyhledá si, jaké vizitky v místě nebo okolí jsou. Aplikaci v telefonu k tomu určenou má, ale moc nepoužívá. „To dělám jen výjimečně, když si třeba nejsem jistý nebo jsem se předem nepodíval. Ale je to šikovné. Ukáže vám to, kde jsou, které už máte. Všechno je to propojené,“ dodává velký fanoušek fotbalové Sparty.
